ROZHOVOR: Na ty nejlepší jsme nevytáhly hlavní zbraně

Dětský sen. Od malička si chtěla zahrát po pěti kruhy. Zvolila si olympijský sport a v Pardubicích se začala věnovat softbalu. K dědičným genům a talentu byly potřeba také píle a vytrvalost. To vše ji vyneslo už v roce 2006 až do ženské reprezentace. Plány ale dostaly trhlinu, když byl její sport vyřazen z olympijského programu. LUCIE PETRÁSKOVÁ ovšem nepřestala věřit a když se softbal pro Tokio vrátil, vrací se i ona. Chce si splnit ten svůj dětský sen.

Schované trumfy

close info Zdroj: Archiv zoom_in Jaké bude vaše ohlédnutí za evropským šampionátem, který se konal v Ostravě?
Naším primárním cílem pro ME bylo postoupit do olympijské kvalifikace, a to se nám povedlo. Turnaj bych rozdělila do tří fází. Nejdříve jsme vyhrály základní skupinu a tím se dostaly do horní osmičky. Nasledoval druhý splněný úkol, když jsme se probojovaly mezi top šest týmů a zajistily si účast v olympijské kvalifikaci. Následně jsme se probily do bojů o medaile. Ta bronzová nám ale nakonec unikla.

Zvenčí to vypadalo, že jste medaili položily na oltář olympijské kvalifikace. Nechtěly jste ukázat před kvalifikací všechny vaše zbraně?
V zápasech s těmi nejlepšími týmy, tedy Itálií, Holandskem a Velkou Británií, jsme taktizovaly a nevytáhly jsme naše hlavní zbraně. Softbal je hodně technický sport. Mimo jiné je o chytrosti a znalosti soupeře. Každý zápas i jednotlivé hráčky si skauti jiných týmů natáčejí z různých úhlů a studují jejich herní prvky. My jsme své trumfy nechaly schované, protože hlavním cílem letošní sezony je postoupit na olympijské hry.

Znamená to, že jste vědomě na kvalifikaci šetřily síly?
Určitě. Vrchol formy od začátku přípravy ladíme na olympijskou kvalifikaci. Věřím, že na ní se všechno správně potká.

Á propos, co ostatní týmy. Hrály nadoraz, nebo nechaly nějaké prvky v šuplíku?
Italky i Britky odehrály všechny stěžejní zápasy v plné síle. To bylo pro nás výhodou, protože jsme získaly cenné zkušenosti ve startech na pálce proti jejich nadhazovačkám. Navíc máme videomateriály, se kterými můžeme pracovat. Důležitým aspektem také je, že si na nás úplně nevěřily a vytáhly vše. Holandsko proti nám sice nenastoupilo s nejsilnější nadhazovačkou, ale ve finále už ano.

Přeci jenom hrály jste doma a fanoušci medaili očekávali. Nebyly jste na vážkách?
To rozhodnutí bylo určitě těžké. Ale neznamenalo to, že jsem se medaile vzdaly. Věřily jsme si na ni a chtěli jsme ji. Bohužel se nám nepodařilo proti skvěle házející Corrickové (pozn. red. – britská nadhazovačka) skórovat. Ale všichni víme, pro co několik posledních let tolik makáme. Jsme už blízko a všichni si v týmu uvědomujeme důležitost naší práce. I těchto posledních kroků.

Češi jsou v kolektivních sportech proslulí tím, že se neumějí moc vypořádat s tlakem. Jak jste to měly vy?
Za sebe mohu říci, že nijak velký tlak jsme nepociťovaly. Hlavní cíl byl dostat se mezi první šestku a v tom jsme si věřily. Na začátku šampionátu se nějaká menší nervozita z domácího prostředí objevila, ale ta se ihned rozplynula. Fanoušci totiž byli skvělí a hnali nás dopředu. A tím, že jsme stále minoritní sport, na nás není vyvíjen tlak médií. Tuto komunitu tak můžeme našimi výkony jen překvapit.

Má Česká republika nejsilnější tým za dobu vašeho působení v reprezentaci?
Toto se dá těžko posoudit. Pamatuji toho již hodně a pamatuji i hodně silné týmy. Nicméně nedokážu porovnat, jestli byl nějaký silnější než jiný. Ale co se týče posledních pár let, mohu jistě říci, že síla týmu roste. Myslím, že ho máme věkově skvěle poskládaný. Je nás tam pár starších, zkušených, potom silný střed a také hodně silné mládí. Letos nám dorostly opravdu silné juniorky.

V ženské „repre“ jste již od roku 2006. Dokdy lze hrát na takové vysoké úrovni?
Tuto otázku si už kladu posledních pár let (úsměv). Hrát na nejvyšší úrovni lze do té doby, dokud drží tělo i psychika. Vzhledem k tomu, že u nás je softbal amatérským sportem a musíme chodit plně do práce, znamená to minimum volného času. Téměř žádné volné víkendy a klidná odpoledne. O víkendech jsou soustředění, od jara do podzimu navíc ligové zápasy. V týdnu tréninky, veškerá dovolená padne na turnaje. Je pak potřeba i podpora a pochopení okolí, že nemáme na své partnery, rodiny a přátele tolik času. Některé holky kvůli tomu končí dříve, i když fyzicky by mohly stále hrát. Já mám obrovské štěstí, že mě nejbližší okolí plně podporuje a má se mnou trpělivost.

Chodí si k vám mladší spoluhráčky pro rady?
Mladší holky jsou opravdu hodně šikovné a silné a musím i říct, že více profesionální, než jsem byly my v jejich věku. Sport se v tomto posouvá. S mládeží se nyní pracuje jinak než dříve. Mimo tréninkové metody a psychickou přípravu hrají i více mezinárodních turnajů. Vše je více profi již v nižším věku a je to znát. Ale když můžu, ráda poradím, nebo správně nasměruju.

Jaký jste měla pocit z vašich výkonů na ME?
Během zimní přípravy jsem se ocitla v lehké nejistotě. Měla jsem totiž dvouletou reprezentační pauzu. Přesto jsem doufala, že budu týmu stále platná. Jsem ráda, že jsem to zvládla a celkem se mi dařilo. Mám ale stále na čem pracovat a na olympijské kvalifikaci chci předvést to nejlepší, co ve mně je.

Dočkala se ještě šance

Do Tokia postoupí jen vítěz olympijské kvalifikace. Není to kruté rozhodnutí, když je v Evropě tolik silných týmů?
Souhlasím, postupový klíč je velmi těžký a přísný. Když to porovnám s jinými sporty a vidím, kolik tam mají sportovců, je mi to líto. Ale to je boj na jiných místech a na delší dobu. My nyní chceme vybojovat ten náš na hřišti a dostat se do Tokia jako vítěz euroafrické kvalifikace.

V jaké pozici vstoupí do kvalifikace české softbalistky?
Podle mě jsme černý kůň turnaje. Italky mají neskutečné sebevědomí a nic jiného než vítězství si nepřipouštějí. Holanďanky jsou si vědomy své síly a stabilního postavení na evropském vrcholu. Britky jsou téměř z celé části naturalizované Američanky, a ty nic jiného než výhru neberou. My, Češky, však máme také svou sílu. S těmito třemi týmy umíme vyhrávat. Vždyť jsme zvítězily na loňském turnaji Super Six. Ukázaly jsme jim, že s námi rozhodně musí počítat!

Na druhou, Češi raději přijímají roli outsidera než favorita, nemyslíte?
Nevím, jestli to může být v něčem lepší. Možná v nějakém lehčím podcenění. Na této úrovni k tomu ale dojde asi těžko. Snad v hlavách jednotlivých hráček soupeře, což nějakou roli hrát může.

Koho vidíte jako největšího konkurenta v boji o Tokio?
Italky ukázaly na ME velkou sílu. Bude na ně ale myslím také největší tlak a jsou to horké hlavy. Holanďanky budou mít výhodu, ale i tlak domácího prostředí.

Kádr se zúží ze sedmnácti na patnáct. Máte místo jisté?
Doufám. Tedy pokud nenastane něco nečekaného.

Je to vaše poslední šance zahrát si pod pěti kruhy. Byl to sen či nedostižitelná meta?
Odmalinka jsem chtěla na olympiádu a bylo mi jedno v jakém sportu. Vybrala jsem si softbal. Účast na olympijských hrách je obrovskou výzvou a mým největším dětským snem. Jsem ráda, že jsem vydržela a této šance se ještě dočkala. Možnost zúčastnit se olympiád jsem totiž vzhledem k vyřazení softbalu z programu her měla za mé aktivní hraní jen dvakrát, včetně toho letošního.

Je to také poslední šance pro český kolektivní sport. Uvědomujete si to a budete o to více bojovat?
Určitě. Mám vždy radost z úspěchů českých sportovců. V tomto směru jsem šťastná, že jsem Čech. Že žiji v tak malé zemi s tolika šikovnými lidmi. Budeme bojovat pro rozšíření těchto úspěchů. Ale také si uvědomuji šanci pro rozvoj softbalu v České republice. To bych si moc přála, protože se jedná o krásný a všestranný sport.