Kdy a kde se setká běžný fanoušeks jachtingem? Sleduje ho na olympiádě – loď se tak pěkně houpe ve vlnách oceánu – okouzlí ho během rekreace na Lipně – a to je téměř jako moře. Rozhodně ho však nečeká na soustavě lanškrounských rybníků, které mají dohromady 45 hektarů.

Michalu Kučerovi to však divné nepřijde. Bojové podmínky ho zocelily. „Náš rybník je sice malý, ale má to i svoje výhody,“ popisuje, zatímco se proměňuje v trosečníka. Jachtklub Lanškroun se stále rozrůstá a nové členy získává třeba mezi návštěvníky příměstského tábora.

Eva Drešerová.
Piplala Kiki a Maki, teď probouzí k životu Lvice

Ještě k těm „výhodám“. „Často se tu točí vítr a děcka se tak s ním naučí lépe pracovat,“ vysvětluje Kučera. „Historicky odtud vzešlo šest mistrů republiky,“ zdůrazňuje, což zní až neuvěřitelně.

Kučera je veselý chlapík s osobitým smyslem pro humor. Ale na děti zabírá. Samorost, alespoň to říká jeho družka Martina Hlaváčová. „Míša je zapálený do jachtingu. Děti k němu vzhlížejí. Každému poradí, i těm maličkým při těžkých začátcích,“ charakterizuje partnera. Když jej poznala, uvědomila si, že ho musí milovat se vším všudy. „Je to beran, co si umíní, za tím jde. Začala jsem taky dělat jachting. Jinak by to nešlo.“

Fotbalista, hokejista? Ani náhodou!

Zatímco v jiných koutech Česka se většina sportujících dětí honí za míčem či za pukem, školáci z lanškrounské základky mají jiné priority. „Ale já jsem za nimi nešel, oni přišli za námi,“ usmívá se Kučera. „Dělali jsme různé tábory, jachting, blbli jen tak na lodičkách… Navštívila nás jedna učitelka, pak druhá, dětem se u nás líbilo,“ líčí, jak vznikla blízká spolupráce se ZŠ Aloise Jiráska.

To, co nováčkům nabízí, je dobrodružství. „Jednou jsou vlny, jindy prší, někdy fouká, pak nefouká. Sám o sobě je jachting adrenalinový sport. A to děti láká. Když podpoříme jejich fantazii, máte vyhráno,“ zdůrazní Kučera.

V tu dobu už trosečník, kterého se drobotina snaží dostat přes ledové kry na zem. „Mám rád legraci, rád si zablbnu s dětmi. Na druhou stranu jim nic nevnucuji. Všude stále mají řízenou zábavu, nic spontánního. To je ubíjí,“ rozohní se trenér.

Zdroj: Díky, trenére

Samostatnost, to je jeho velké téma. „Trenér někomu pořád radí. Proč ne? Já ale chci, aby se děti rozhodovaly samy. V tom je krása našeho sportu jsme na soustředění, tedy v kolektivu, ale na vodě, tedy odkázaní na sebe.“

Svobodnou vůli preferuje i při stanovení cílů. „Já osobně chci vždycky vyhrávat,“ neskrývá Kučera. „Najdou se ale děcka, která jsou jinak nastavená. Stačí jim jen jezdit a užívat si tu nádheru,“ uvědomuje si. „Největším úspěchem totiž nenímistr světa, ale každý kluk a holka, kteří chtějí s jachtingem strávit celý život.“

Hezké krédo, co říkáte? „Díky, trenére!“

Daniela Viktorýnová.
Díky, mámo! Viktorýnová se dočkala největšího uznání