Na vysvědčení samé jedničky. To jen sen všech rodičů. Jemu stačily pouze dvě výborné. První za organizaci, druhá za sportovní výsledek. Pardubický basketbalový klub spolupořádal závěrečný turnaj Českého poháru. Všichni účastníci si nemohli prostředí haly Dašická vynachválit a domácí tým splnil po dvaadvaceti letech zlatá očekávání. A tak předseda představenstva PAVEL STARA se mohl prodírat přejícími gratulacemi a vzkazy…

Jak byste zhodnotil pardubické spolupořadatelství Final Four?
Zhodnotil bych to ve dvou rovinách. Tou první je organizační. Myslím, že nám to vyšlo tak, jak jsme si naplánovali. Chtěli jsme, aby utkání byla co nejvíce navštěvována. Zásluhou příjezdu fanklubů ze všech zúčastněných klubů, v hale panovala ve všech čtyřech případech slušná atmosféra. Vyšperkovaná při zápasech našeho týmu. Rovněž hodnocení z jiných klubů, co se týče různých věcí, které nejsou vidět, jako tréninky i tam to klaplo na jedničku.

A ta druhá rovina?
Tou je rovina sportovní. Z našeho pohledu to bylo jako na klouzačce. V semifinále jsme byli kousíček od vyřazení a ve finále jsme podali dominantní výkon. Osobně mě to připomnělo pardubické hokejisty, kdy málem vypadli ve čtvrtfinále s Vítkovicemi a nakonec udělali titul. Takovéto příběhy se prostě stávají. Měli jsme obrovskou radost, čekalo se na to dlouho. Odezvy od fanoušků byly pozitivní. Když to všechno shrnu, panovala na všech frontách velká spokojenost.

Pro sportovní halu Dašická se jednalo o pravý křest ohněm. Jak obstála?
Hala obstála. Kapacitně to byla trefa do černého. Všechny týmy se shodly na tom, že hráčům se tady hraje perfektně, protože cítí emoce z hlediště. Hala Dašická ukázala velký potenciál pro basketbal v Čechách, co se týče návštěvnosti. Malinko problém byl s kapacitou šaten a to kvůli, bohatému doprovodnému programu, který jsme přichystali. Nicméně poslední etapa přístavby v tomto roce všechny trable odstraní.

Máte tušení proč se tak lidem na Dašické líbí?
Nejčastější argument, když se s někým bavím, je ten, že diváci jsou maximálně vtaženi do hry a v úzkém kontaktu s hráči. Emoce tím rychleji vzrůstají. A je tu ještě jedno.

Nenechte se pobízet…
Lidé se spolu potkávají, neboť hala na Dašické má jediný východ. Mohou si okamžitě, třeba v poločasové přestávce, vyměňovat dojmy. Také z tohoto důvodu může být Dašická tím pravým domovem.

Atmosféra v hale vygradovala ve finále. Bylo poprvé vyprodáno. Diváci vám vlastně vrátili vaší organizační snahu, viďte?
Ano. A musím říct, že nás to velice potěšilo. Přáli bychom si, aby tomu tak bylo i nadále. Dostali jsme se do finále, což se rychle rozkřiklo. Finále poháru je jakousi výzvou. Ukáže se, jak tomu bude v dalším čase. Budeme ale dělat určitě maximum, abychom diváky přilákali nejenom hrou ale i organizací každého ligového zápasu.

Jako organizátoři můžete akci sebelépe uspořádat, ovšem výsledek svého týmu neovlivníte. Jak vám osobně bylo, když váš tým seděl kolínskému hrobníkovi na lopatě?
Samozřejmě mě napadlo, že to sportovně může skončit neúspěchem. Říkal jsem si, jak zvládnu ten druhý den organizačně, protože mě to strašně nebude bavit. Nicméně věřil jsem, že to můžeme otočit. Upřímně, nevím, kde se to ve mně vzalo, ale něco mi našeptávalo, že po těch průšvizích v koncovkách ligové sezony, by nám tato mohla patřit. To se naštěstí vyplnilo a já se mohl druhý den probudit s velkým elánem. Ať chceme nebo nechceme, na jednu stranu si hrajeme na profesionální organizátory, ale na tu druhou jsme pardubický klub. Takže to srdce máme napnuté. V momentě, kdybychom nehráli finále, došlo by k obrovskému zklamání a den by byl nekonečně dlouhý.

Chcete mi naznačit, že jste byl v závěru utkání s Kolínem klidný?
Před zápasem jsem venku před halou několika lidem říkal, že my stačí vyhrát o bod. Klidně střelou v posledních deseti vteřinách. Bylo to z hecu, rozhodně jsme si nechtěl hrát na nějakého věštce. Každý viděl, že jsme basketbalovější, akorát Kolínu padaly neskutečné střely. Ve skrytu duše jsme doufal, že se štěstí v koncovce obrátí na naší stranu. Pak mi naskočila tato předzvěst a říkal jsme si: Kurňa kluci dejte to, ať jsem i za toho mistra, který odhadne výsledek (směje se).

Finále bylo oproti předchozímu zápasu pardubickou procházkou růžovým sadem. Spadl z hráčů tlak z povinnosti dostat se do hry o zlato?
Bylo podstatné, že kluci do finále došli. Největší nervozita se objevovala v tom semifinále. V momentě, kdy finále dosáhli, odvrátili jsme velkou frustraci. A v něm průběh utkání s Kolínem sehrál velkou roli. Na našem týmu byl vidět strašný hlad. Kluci si mohli říkat, hele on nám to někdo přeje. Od první minuty šli za vítězstvím.

Nemohlo z týmu spadnout napětí, v tom smyslu, že téměř zázrakem se dostal do finále a zlato by bylo jakýmsi bonusem?
To může být názor z venku. Nicméně já jsem na sto procent přesvědčený, že nikdo nepřemýšlel o tom, že druhé místo je fajn. Všichni chtěli získat jen pohár.

Jaké byly ohlasy na vítězství BK JIP Pardubice?
Velmi kladné, velmi pozitivní a vycítili jsme z toho, že přející. Gratulovali nám i lidé, kteří normálně na basket nechodí nebo nám nepíší. Nebylo to jenom o tom, že jsme dlouhou nic nevyhráli, ale především oceňovali, jakým způsobem jsme si pro triumf došli. Zápas s Kolínem ukázal morálku našeho týmu, finále pak jeho obrovskou koncentrovanost. Jsem také rád, že jsme té menšině a škarohlídům, kteří tvrdí, že nic nevyhrajeme, zavřeli pusu. I to je pro nás hodně důležité.

Nenastal teď čas při stagnaci hokeje ve městě odloudit mu nějaké fanoušky?
A víte, že mi to předhazuje docela dost lidí. Předně musím říct, že hokejistům přeji, ať se hraje ve městě nejvyšší soutěž. Vůbec není podstatné, že jsme za hokejem druzí. Ono to tak zůstane, protože hokej je národní sport. Směrem k basketbalu mě nezajímá, jestli hokejisté vyhrávají nebo prohrávají. Zajímá mě, abychom dlouhodobě ukazovali basketbal v takové míře, aby to lidi bavilo. To je x faktor toho, že se naučí na něj chodit. Basketbal chceme vrýt do srdcí Pardubáků. Přesněji řečeno těch, kteří ho tam ještě zarytý nemají.

Jaké byly oslavy zisku poháru?
Oslavy byly hodné toho, že jsme na podobný úspěch dlouho čekali (pousměje se). V té první fázi jsme my z vedení a tým byli spolu pohromadě. Připili jsme si šampaňským a dali si jednoduchou večeři. Potom kluci s pohárem odkráčeli po různých barech. V tu chvíli jsem tomu dával plnou podporu. Jestliže umějí lidi naplno zamakat a pro něco dřou, je potřeba takový okamžik pořádně oslavit. Já jsem se dostal domů někdy ve dvě v noci. Netvrdím, že jsem napoprvé trefil klíč do zámku (smích). Tedy, slavili jsme intenzivně, ale o žádném průšvihu nevím. Snad jen to, že jsme pohár dostali až v úterý. Takže kdo ví, kde putoval…