Tenis se v poslední době strašně moc zpřísnil

Vzor pro mladou generaci v jednadvaceti? Nebývá to často, ale v jeho případě to platí beze zbytku. Nikdo mu nedal nic zadarmo, všechno si musel poctivě vydřít. A vynaložené úsilí se projevuje na jeho kariéře. Trpělivě zvládá schůdek po schůdku a ještě se nestalo, aby z nějakého spadl. Český profesionální tenista JIŘÍ VESELÝ rok od roku stoupá světovým žebříčkem. Jako jeden z mála benjamínků cirkusu ATP umí potrápit zkušené borce. Svojí úspěšnou éru zahájil na Pardubické juniorce a přes výhru na mládežnickém Australian Open se stal platným členem reprezentace v Davis Cupu.

Jiří, co se vám první vybaví, při vyslovení data 14. srpen 2009?
(zasměje se a vypálí) Pardubická juniorka. Je to už šest let a musím se přiznat, že doba od mého vítězství mi utekla nějak strašně rychle. Stále si živě vybavuji momenty z finále, kdy jsem porazil Roberta Rumlera, mého velkého konkurenta z Prostějova.
Jednalo se o váš premiérový start na tomto mládežnickém vrcholu. Počínal jste si však suverénně a jako nenasazený odklidil z cesty pět favoritů. Korunu jste nasadil všemu, když jste po turnaji prohlásil, že jste přijel vyhrát. Sebevědomí vám nikdy nechybělo?
Rok před tím jsme byl zraněný a v celostátním žebříčku jsem klesl. Proto moji vrstevníci byli bráni jako favorité. Zejména Lukáš Vrňák a Robert Rumler. Nicméně ve čtrnácti letech jsem byl druhý v České republice, takže jsem si věřil. Patřil jsem do okruhu hráčů, kteří mohou Juniorku vyhrát. I když to nebylo psané na papíře. Moje sebevědomí pramenilo z toho, že jsem byl s nimi na stejné úrovni.

Už tenkrát jste dokazoval, že žádný míček pro vás není ztracený. Souhlasíte, že to byla cenná deviza pro další kariéru?
Člověk od narození v sobě buď má, nebo nemá, že nesnáší prohry a že chce vyhrát každý míček. V prvním případě pak odevzdává sportu sto procent. To jsou vlastnosti, které se nedají po čas života či kariéry naučit. Samozřejmě, se najdou lidé, kteří tolik neřeší ztracené míče i prohry. To si myslím, že není úplně správné nastavení. Každá prohra by vás totiž měla nakopat k tomu, abyste pro úspěch příště udělal ještě víc!

Na druhou zatímco v mládežnických kategoriích šlo, řekněme prohry eliminovat, tak na okruhu ATP přicházejí velmi často. Co vy na to?
Ano. A dokonce bych řekl, že prohry přicházejí pravidelně. Musím se adaptovat a smířit s tím, že na nejvyšším okruhu těch proher bude hodně. Mezi hráči se tenisu trefně říká sport proherců. Každý týden totiž vítězí pouze jeden a velká většina hráčů tak prohrává. Pochopitelně záleží na tom, v jakém kole.

Traduje se, že Pardubická juniorka pootevírá dveře do velkého tenisu. Jen to chce správně vzít za kliku. Vám se je podařilo rozrazit dokořán. Jaký máte recept pro své následovníky?
Být velice trpělivý a hlavně pracovitý. V naší republice jsme měli a stále máme spoustu šikovných tenistů. Akorát někteří v minulosti dělali kraviny a ztroskotali na špatném přístupu ke svému sportu. Nevěnovali tenisu až takovou pozornost. Flákali tréninky, večer chodili ven. Je nutné si uvědomit, že si vždy sami hráči rozhodnou, jakou budou mít budoucnost v tenisovém světě. Doporučuji jim neustále se zlepšovat, aby se člověk dokázal prosadit.

Je období přechodu z juniorského věku mezi dospělé, kdy je nutné k talentu přidat dřinu?
Přesně tak. V této tenisové etapě se vše láme. Navíc tenis se v poslední době strašně moc zpřísnil. Je velice fyzicky náročný. Tempo hry je obrovsky vysoké. Opravdu rozhoduje spíše ta dřina než-li talent. Každý v první stovce mužů byl svým způsobem talentem. Výše vás ale posune jen tvrdá práce a píle.

Vám nedal nikdo nic zadarmo. Cestu mezi elitu jste si musel tvrdě vyšlapat přes turnaje kategorie Futures i Challenger…
Jsem rád, že jsem z turnajů Futures přešel rychle na Challengery a nemusel se na ně už vracet. Na Challengerech jsem také nepobyl moc dlouho. Zlomem byl rok 2013. V jeho úvodu jsem ještě startoval na turnaji Futures, kdy jsem se vracel po zranění kotníku. V březnu jsem vyhrál svůj první Challenger a v červenci už jsem byl na okruhu ATP. Od té doby jsem hrál převážně ATP turnaje a už na nich zůstal.

Takže nakonec ideální vývoj kariéry mladého tenisty?
Nevím, jestli ideální, nicméně každopádně pozitivní. Kdyby se totiž člověk trápil na jednotlivých úrovních několik let, nebyla by to pro něj skutečná informace, že má na to hrát turnaje ATP.

Dříve vás postavení na žebříčku ATP posílalo na turnajích do zrádných kvalifikací. Tam asi pracují hodně nervy, viďte?
Jsou to největší nervy. Musíte vydat strašně moc energie a stojí vás to hodně času, abyste se někam posunul.

Vám se zkraje letošního roku podařil husarský kousek. Jako kvalifikant jste vyhrál turnaj v Aucklandu. To se moc často nevidí a tenistů narozených v devadesátých letech minulého století moc takových není…
Mladých tenistů, kteří hrají turnaje nejvyšší úrovně je čím dál méně. Tenisový věk se posouvá. Vyhrávají borci, kterým je třicet. Což jsou teď na okruhu ATP téměř všichni… Dříve už se pomalu v tomto věku končilo. To, že mi je jednadvacet, je sice dobrý předpoklad k úspěšné kariéře, ale nic mi to předem nezaručuje. V Aucklandu jsem si ověřil, že jde porážet i silnější. Teď musím ještě přidat, abych se rychle dostal mezi nejlepší a pak na vrcholu strávil co nejvíce let.

Podobně jako Pardubice vám učarovala i Austrálie. Narážím na fakt, že jste v roce vyhrál juniorku na Australian Open. Tak, jak to máte s těmi protinožci?
(úsměv) Je pravda, že v Austrálii se mi daří mimořádně. Upřímně řečeno, nevím čím to je. Je to taková čistší a klidnější Amerika. Tak možná kvůli tomu.

Jméno jste si už udělal také v mekkce tenisu. Vloni jste jako držitel divoké karty dokráčel do třetího kola Wimbledonu. Jaký na vás udělal dojem?
Wimbledon je samozřejmě mimořádný turnaj. Dodržují se různé tradice a platí tam jiná pravidla. Celá atmosféra je jiná než na ostatním turnajích. Člověk cítí trochu větší napětí. My tenisté se to snažíme až tak neřešit, i když to moc nejde. Třetí kolo byl super výsledek. Mohl jsem dopadnout i hůře. Na můj věk to byl velký úspěch. V letošním roce se to budu snažit minimálně obhájit.

Vašich výkonů si nemohl nevšimnout Jaroslav Navrátil, nehrající kapitán Davis Cupu, který vás jako nejmladšího v historii českého tenisu povolal k bojům o salátovou mísu. Co jste tomu říkal?
Dozvěděl jsem se to po příjezdu z Austrálie, kde jsem vyhrál juniorku. V sedmnácti jsem to až tak neprožíval. Většina mladých kluků, kteří jsou úspěšní v juniorech, si říká, že můžou v pohodě hrát i proti chlapům. Teď už vím, že skutečnost by byla daleko jiná. Každopádně mi ta zkušenost pomohla. Dokázal jsem se otrkat a dnes už jsem platným hráčem v Davis Cupu. D dokonce už uklidňuji mladší spoluhráče (pousměje se).

Vaše slova potvrzují činy. V letošním prvním kole Davis Cupu se vám podařilo v deblu ukočírovat parťáka Adama Pavláska a nakonec jste senzačně zdolali zkušené australské duo…
Za stavu 0:2 na zápasy jsme čtyřhru začali velice bídně. Bylo to hodně o tom Adama zklidnit a jako zkušenější převzít více zodpovědnost na sebe. Naučit se nevnímat důležitost utkání, ale spíše si ho užívat. To se nám podařilo. Jsem velmi rád, že my mladí jsme vyhráli a dali naději do posledního dne. Přestože to nakonec s postupem nevyšlo.

Jste již stálým členem české reprezentace v Davis Cupu. Nicméně v roce 2015 jste při absencích Tomáše Berdycha a Radka Štěpánka postoupil z náhradníka do role týmové dvojky. Připouštěl jste si zvýšený tlak, nebo si i v tomto případě zachoval pověstný klid?
Cítil jsem zvýšený tlak. Hráli jsme doma a tam jsou vždy očekávání ještě větší. Já jsem měl za sebou navíc dlouhou šňůru prohraných zápasů, což na mě také dolehlo. Každopádně ale Tomic přijel ve skvělé formě, což dokazoval i na dalších turnajích po Davis Cupu. Celkově vzato, Austrálie byla ve složení, v jakém jsme proti ní nastoupili, příliš silným protivníkem.

Opusťme minulost a vzhůru do současnosti. Jiří Veselý se stal hlavní tváří turnaje Futures, který se na konci června uskuteční v Pardubicích na dvorcích Pod zámkem. Proč?
Mám na Pardubice skvělé vzpomínky. Zůstalo mi zde spoustu kamarádů a přátel. A nedám dopustit ani na turnaje Futures, které mi pomohly v kariéře. Především bych pak rád přispěl k rozvoji českého tenisu. A mladým připomenul, že je možné prosadit se. Je to jen o poctivé práci, výdrži a víře. Nesmí se podléhat negativním výsledkům a emocím.

Co můžete při vašem velkém herním vytížení učinit pro pardubický turnaj?
Musím se přiznat, že hraji rád s juniory. Nechávám tím zavzpomínat na mládežnická léta. Na druhou stranu jim pomáhá setkat se na kurtu se světovým hráčem. Vyzkouší si nové tempo, úplně jiné herní situace. Když hrajete rychleji a s lepšími hráči, zdokonalí vás to a nutí k top výkonům. Mohu posloužit osobním příkladem. Když jsem trénoval s s Tomášem Berdychem, hodně mi to pomohlo. Při zápasech se silnými soupeři jsem si říkal, že jsem proháněl hráče z první desítky…

Příští týden startuje další ročník French Open. V loňském roce jste na dvorcích Rolanda Garrose vyřadil Lukáše Rosola a pak prohrál s Raonicem. S jakými plány pojedete do Paříže?
Teď mám velké obhajoby z loňska. Týden po začátku French Open startuje turnaj v Prostějově, který jsem vyhrál. Samozřejmě, že raději bych zůstal na Roland Garros, ale jsem nohama na zemi. V posledních týdnech jsem měl na antuce slušné výsledky. Nasazení mi uniklo asi o jeden zápas, takže budu mít těžší los (Veselý se střetne s třiadvacátým nasazeným Leonardem Mayerem z Argentiny). Postup do druhého kola považuji za základ. Když se podaří uhrát, více budu jen spokojený.

Jaké máte další individuální i týmové cíle pro letošní rok?
Týmové, to je jasné. Chceme zvládnou baráž a udržet Českou republiku ve světové skupině Davis Cupu. Co se týče mě samotného, na konci roku bych se chtěl propracovat do první třicítky. Hodně bude záležet na příštích pěti, šesti týdnech, kdy obhajuji loňské body. Pokud se to nějak podaří, vidím to jako reálný a splnitelný cíl.