Vede dvě jízdní kola najednou a ani jedno není to původní… Rozšifrování této sportovní hádanky je jednoduché. Dříve se v Pardubicích věnoval softbalu, ale v současné době probouzí k životu baseball a také podporuje v rozkvětu slowpitch. Trenér TOMÁŠ RAMBOUSEK pro tyto účely založil klub s názvem Wayne's World.

V minulosti jste byl znám jako velký příznivec softbalu. Nyní o vás není v této souvislosti slyšet. Už se mu nevěnujete?
Přesně. Softbal já osobně už nedělám a neprovozujeme ho ani jako klub. Je to ale jen dočasné. Až nám dívky odrostou z baseballu, budeme jim chtít umožnit hrát softbal za Wayne's World..

Mluvíte o baseballu. Znamená to, že jste se zaměřil na, v Pardubicích, pole neorané a proč?
Je tomu tak. V roce 2013 jsem si poprvé v životě zkusil baseball. Byl to Český pohár a já měl možnost zahrát za Rytíře Trutnov proti extraligovým Eagles Praha. Prohráli jsme snad o třicet (směje se). Mně se povedlo dostat se na metu a dokonce udělat první bod Rytířů. Ale ještě více mne nadchla hra samotná a také atmosféra kolem ní. V baseballu je kromě míčku všechno větší. A také to byla a stále je velká výzva. Baseball je prostě královská pálkovací hra.

Vrhli jste se v klubu na výchovu dětí. Je snad vaším záměrem vybudovat jednou baseballový tým dospělých?
Ano, taková je vize. Opravdu ale až jednou. Nechceme to uspěchat. Před tím, než budeme působit v dospělé kategorii, chceme hrát extraligu do osmnácti let, pak extraligu do jednadvaceti let. Uvidíme co se v budoucnu stane. Nechci předbíhat, vždyť našim nejstarším hráčům letos bude teprve dvanáct.

Jak máte širokou základnu a které kategorie obsazujete?
Především za dva roky jsme se ze dvou mládežnických kategorií rozrostli na pět. Začnu kategorií do sedmi let, což je taková přípravka přípravky. Nejmladšímu ještě nebyly ani tři roky. Je to takové hraní si na baseball. Kategorie do osmi let už je opravdová přípravka, kde se odpaluje ze stativu. Třetí kategorií jsou děti do devíti. Ty už odpalují na nadhoz. Aby to neměly tak těžké, nadhazuje jim trenér. Dále máme kategorii do jedenácti let. Tam si děti již nadhazují sami. Naší nejstarší kategorií jsou děti do třinácti let. Hrají už dospělácký baseball, jen na menším hřišti.

Jistě jste se již zapojili do soutěžního dění. Jak si pardubické děti vedou v republikové či krajské konkurenci?
Mládežnický baseball provozujeme od konce roku 2013. Dvanáctileté děti hrají baseball dva roky a kousek, stejně jako ty devítileté. V porovnání s konkurencí si logicky lépe vedou naše mladší ročníky, které se střetávají se soupeři, kteří baseball hrají přibližně stejně dlouho. V rámci republiky jsou ti mladší lepší střed, ti starší statečný chvost. Ve východočeské soutěži vloni naše devítky zvítězily bez jediné prohry.

Sám od sebe jste začal hodnotit loňský rok. Jaký v kostce byl?
Největšími úspěchy mládežnického baseballu byl postup do finálového turnaje Super Cup. A již zmíněné vítězství ve Východočeské lize s konečným skóre 12:0 na zápasy. Cenné je i třetí místo na prestižním brněnském turnaji Komínská pálka.

Co všechno musí v sobě mít nový zájemce o baseball?
Musí mít chuť sportovat. U těch starších se snažíme probudit zájem na sobě tvrdě pracovat. Nový adept by také měl mít rodinné zázemí, které mu na sportování vytvoří podmínky. Všechno ostatní už si koupíme…

Tento sport je na rozdíl třeba od USA, nebo nově Japonska, stále v plenkách. Co žene děti za tím vyzkoušet si právě baseball??
V plenkách nejsme. Už chodíme na nočník (smích). Dnes už má Česká republika několik hráčů podepsaných týmy americké MLB. Jen jsme prostě malý národ, co začal s baseballem o 150 let později. Děti v první řadě mají rády pálení. To je chytne nejvíc. Baseball je pro Čechy exotický a některé děti mají rády právě to, že je to jiné.

V amerických filmech usínají děcka s baseballovou rukavicí. Došlo už k nám, že sbírají kartičky slavných hráčů a v posteli mají místo plyšáků, výstroj?
Někteří naši hráči kartičky sbírají a hrají si s nimi. Baseballové kartičky mohou získat i jako odměnu na trénincích. Je ale pravda, že ne všechny to zajímá. A jestli někdo usíná s rukavicí? No, pár tipů bych měl (úsměv).

Plynule přejděme z baseballu na slowpitch, což je měkčí forma softbalu. Je to v případě vašeho klubu sport pouze pro dospělé?
Ne tak docela. Slowpitch jako sport nemá mládežnický program. Hráči se tak rekrutují buď z hráčů baseballu a softbalu nebo se slowpitchem začínají až v dospělém věku. Často jsou to rodiče mladých hráčů. V našem klubu se ale slowpitch dá hrát už od čtrnácti let.

Co tedy slowpitch nabízí?
Já mám slowpitch strašně rád, tak možná budu málo kritický (pousměje se). Nabízí možnost začít sportovat třeba ve čtyřiceti. Na druhém pólu jsou profesionální hráči slowpitche jako v USA. V Evropě se dá hrát na velmi vysoké sportovní úrovni. V souvislosti s tím je třeba zmínit jeho komunitu. U nás a často i v Evropě se provozuje smíšená varianta. Tedy ženy a muži hrají společně. Často spolu hrají manželé, partneři. Na turnaje se jezdí s dětmi a atmosféra je tam opravdu skvělá. Slowpitch tedy kromě sportu nabízí i něco navíc.

Ve slowpitchi patří Pardubice k republikové špičce. Čím si tento fakt vysvětlujete?
Většina družstev jsou příležitostná uskupení hráčů softballu a baseballu. My ve Wayne's World ale děláme slowpitch na plný úvazek. Máme tým, který hraje a trénuje celoročně. Za rok odehrajeme nejvíce utkání a v posledních letech jezdíme i na turnaje do zahraničí. Vloni jsme byli na turnaji v Berlíně, letos se chystáme po třech letech opět do Londýna na Softball World Series. To bude vrchol sezony. Nejlepší hráči Evropy se sejdou na obří travnaté ploše tréninkového centra Queens Park Rangers a my budeme u toho (zasní se). A měl bych ještě jednu perličku.

Tak sem s ní…
U nás to často funguje tak, že rodiče přivedou děti na baseball a po čase sami chtějí zkusit slowpitch. Je to tak trochu šílenství. Nakupují si rukavice, pálky a helmy. Doma každý po svém vykutí nějaký ten koutek na trénink odpalů (rozesměje se).

Jaké bude vaše ohlédnutí za rokem 2015?
Prohráli jsme minimum zápasů. Nepovedly se nám dva důležité na mistrovství republiky, ale pak už to byla jízda snů. Ze sedmi turnajů České slowpitchové ligy jsme jich vyhráli šest a po zásluze získali ligový titul. Dá se říct, že to byla rekordní sezona a to i přes to, že jsme do hry zapojili mnoho nových hráčů.

Halová sezona je pro vyloženě venkovní sporty asi utrpěním. Jak ji tráví vyznavači baseballu i slowpitche a dají se tyto sporty provozovat pod střechou?
V hale se hrát dá. Když je opravdu velká a pokud se trochu upraví pravidla. Slowpitch v tělocvičně je strašně rychlý a je to ohromná zábava. Slowpitchová Indoor liga se hraje už čtvrtým rokem. V hale se dá hrát i mládežnický baseball. Je fajn, že si můžeme prodloužit sezonu. Přes zimu jedeme s dětmi na mnoho turnajů některé z nich sami pořádáme. Ten nejbližší bude v sobotu na Dubině a představí se tam kategorie do sedmi let.

Zmínil jste pořadatelské aktivity. Co všechno se slowpitchem chystáte pro letošní rok?
Je toho hodně, takže uvedu jen opravdové bonbony. V dubnu pořádáme turnaj Sláva Hosana. Po roce opět k nám přijedou UCE Travellers, aktuální mistr Německa. Pozvání přijal také německý vicemistr Triple play. I letos se nám podařilo oslovit tým z Britských ostrovů, tentokrát přivítáme londýnské The Zoo. Tradičně zveme naše velké přátele a rivaly Rytíře Trutnov. Startovat budeme my jako úřadující mistři České slowpitchové ligy a šestý tým je v jednání. V rámci turnaje bude několik doprovodných akcí. A v záloze máme také něco pro ryzí amatéry.

Můžete váš záměr přiblížit?
Týden před Hosanou startujeme Amatérskou sloWWpitchovou ligu. Tedy soutěž především pro neregistrované hráče. Liga bude mít tři turnaje (duben, srpen a říjen) a je otevřena přátelským, firemním, no prostě nejrůznějším kolektivům. Vybavení zapůjčíme, vše vysvětlíme. Svítkovský slowpitch se těší zájmu veřejnosti a my jsme tomu moc rádi. Není se čeho obávat, stačí nás kontaktovat. Třeba prostřednictvím webu.

Je vidět, že fakt nezahálíte?
A do toho všeho ještě budujeme hřiště pro mládež. Jsme limitování velikostí pozemku, takže větší hřiště než pro třináctileté se nám tam nevejde. Nejlepší na tom je, že si to rodiče a trenéři staví sami a často z materiálu, který máme doma. Staré trámy, cihly z bouračky, lešeňové trubky. To hřišťátko má osobitou atmosféru. V plánu máme i baseballové hřiště pro dospělé nebo spíše multifunkční areál. V baseballu je kromě míčku všechno velké, a to hřiště se jen tak někam nevejde. Je to velká výzva!