Stále čekáte na vítězství ve Velké pardubické. V loňském roce jste k němu měls Bridgeurem slušně našlápnuto. Co se čtyři překážky před cílem přihodilo?'
Nevyšel mu moc krok při odskoku na Havlově skoku. Snažil se srovnat nohy na doskoku, ale podsmekl se. Hodně jsme tam ztratili, protivníci se nám vzdalovali, takže o nějakém dobíhání už nemohla být ani řeč. Tak jsem ho zastavil na trase.

Bridgeura jste letos pro hlavní dostih vyměnil za jiného ryzáka jménem Lodgian Whistle. Slibujete si od něj více?
To se nedá takto říct. Lodgian pojede Velkou poprvé. Ještě nemá crossy v Pardubicích tolik nachozené. Byť tady vyhrál kvalifikaci a vloni na Velké po bravurním výkonu Cenu Labe. Je to výkonnostně lepší kůň, ale chybí mu zkušenosti. Ono obecně, ať je kůň, jaký je, tak s každým člověkem pomýšlí na prvenství. Rozhodně nepůjdu do dostihu laxně, že nemůže vyhrát, ale s jistou pokorou. Uvidíme, jak se to vyvine.

Jak jste k Lodgianu přišel?
Máme ho ve stáji od dvou let. Je to náš odchovanec, respektive majitele pana Ladislava Jezdinského. Chystáme mu ho s manželkou Štěpánkou.

Pátral jste po jeho původu a proč se jmenuje Lodgian Whistle?
Jeho mamka se jmenovala Lodgian a byla z Irska, táta Silver Whistle pocházel ze Spojených států. Takže se spojila jejich jména. Narodil se v roce 2013. V překladu je Whistle něco jako Píšťalka.

Pipláte ho prakticky od narození. Je ten vztah pak podobný jako s dítětem?
Máme s ženou ke koním vztah jako ke sportovcům, se kterými pracujeme. Ale, že bychom do toho vnášeli nějakou romantiku, to úplně ne. Samozřejmě, že je opečováváme. Když jsou nemocní, tak s nimi soucítíme, nicméně s dítětem se to nedá srovnávat.

Jak byste svého „parťáka“ charakterizoval?'
Je to vitální kůň. I když na rozdíl od některých ostatních byl vždy takový chtivý. Teď se maličko usadil. Rád však skáče. Až ho člověk musí někdy krotit, aby to neuspěchal.

Tandem Myška – Lodgian Whistle vyhrál III. kvalifikaci na letošní dostihový vrchol. Může to být signál pro Velkou pardubickou?
Určitě jsme nějaký signál vyslali. Teď jde o to, co s ním udělá kilometr na víc. Jak se to v neděli sejde, jaký dostih bude.

Jste proslulý tím, že rád udáváte tempo. Naopak ve třetí kvalifikaci jste byl dlouho schovaný za bukem. Měníte snad dlouholetou taktiku?
Taktiku nikdy neřeším dopředu. Situaci si vyhodnocuji v daném okamžiku. Každopádně naše filozofie je, že trénujeme koně k tomu, aby běhali a skákali. Z toho vyplývá fakt, že upřednostňuji taktiku pohybovat se na špici. Jinak v tomto případě jsem potřeboval mít Lodgiana více pod kontrolou před Irskou lavicí, protože v první kvalifikaci jsme na ni skončili.

Nemůže obecně pomalé tempo škodit koním při skocích, když nejsou pořádně rozeběhnutí?
Pochopitelně potřebují mít vyšší tempo. I ten kůň je na to zvyklý z tréninků. A když má skákat v pomalé rychlosti, tak mu to bere daleko více sil. Ideální je rozumnější, poctivé tempo, když závod odsejpá a není to zase nějak přehnané.

Zmínil jste, že trať Velké pardubické je o jeden celý kilometr delší než ta pro kvalifikaci. Poznají to vůbec koně?
Říká se, že distance se dá natrénovat, s čímž souhlasím. Ovšem… Vždy je to jenom na tom jedinci, jestli k tomu má genetické vlohy. Musí to nejenom uběhnout, ale ještě na konci závodit. Kůň zkrátka musí mít delší tratě dispozičně v sobě. Aby jeho svaly na to fungovaly.

Co bude Lodgianovi nejvíc vyhovovat?
Zrovna to, jak v neděli bude (rozesměje se). Přesně takové počasí mu musí vyhovovat. Je tu ale jiná věc.

Co máte na mysli?
Jsem zarmoucený z toho, že na letošní Velké pardubické nebude žádná atmosféra. Nebavím se o ostatních dostizích, ale na tom hlavním by diváci neměli chybět. A není to jenom o fandění v cílové rovince. Třeba už při nájezdu na Taxis bouřlivou kulisu vnímají žokejové i koně. Vždy to pomáhá při nájezdu na skok a díky tomu startovní pole frčí. Teď bude panovat mrtvolné ticho a já mám obavy, aby z toho ještě nebyl nějaký průšvih.

Chcete tím naznačit, že i koně vnímají povzbuzování diváků?
Určitě. Soustředí se především na to, co je čeká na trati, ale i pro ně je to adrenalin. Ten hukot má zkrátka něco do sebe.

Z vašich slov je ale znát velké zklamání…
A to je ještě slabé slovo. Nedávno jsme závodili ve Francii, kde už také nebyli lidi. Jenže to mně nevadilo, protože to je pro mě cizí prostředí.

Při poslední kvalifikaci se smrtelně zranil jeden z vašich soupeřů Ange Guardian. Jak podobné události vnímá koňák?
Byl to velice slušný kůň. Poctivý. Také jsem kdysi na něm jezdil. Jednou jsme skončili druzí na Slušovické. Takového koně je škoda. Bohužel tohle se v dostihovém prostředí stává.

Neměl jste obavy, jak v České republice skokově rostly případy nakažených covidem, že vás vir vyřadí z Velké pardubické?
Ne a myslím si o tom své. Považuji to za lumpárnu od těch, co udávají v naší republice směr (rozhořčeně). Nechci se k tomu vyjadřovat, těžko by mě někdo pochopil. Řeknu k tomu jediné: Co tady ti panáci předvádějí, není k žití, ale k zblití…

Na druhou stranu alespoň se akce uskuteční. To je přece velká výhra, nemyslíte?
Ale ano (smířlivě). Je to jediná pozitivní věc. Když to vezmu z čistě sportovního hlediska, tak je to dobře. Už jenom pro nás žokeje, koně, majitele, trenéry, ošetřovatele a další pracovníky ve stájích. Je za tím hodně práce a píle.

Jeden skalp, který ve sbírce chybí…

Člověk nemůže mít všechno. Tato fráze platí i pro sportovce. Dala by se předělat na: Člověk nemůže vyhrát všechno. Hokejový brankář Dominik Hašek, tenista Ivan Lendl, fotbalový gólman Gianluigi Buffon a v neposlední řadě žokej Jaroslav Myška. Co mají společného? Každému z nich chybí v bohaté sbírce jeden cenný skalp.Dominátor se stal olympijským vítězem, získal Stanley Cup a pyšnit se může extraligovými tituly československými i českým. Jenže nikdy si na krk nepověsil zlato z mistrovství světa.

Ivan „Hrozný“ vyhrál týmový Davis Cup a téměř sto turnajů na okruhu ATP v singlu. Ovládl třikrát US Open, po dvou titulech má z French Open i Australian Open. Ten nejhodnotnější Grand Slam v podobě krále Wimbledonu mu však zůstal zapovězen. Buffon dosáhl na titul mistra světa. Vyhrál pohár UEFA. Právem se může chlubit hned jedenácti tituly z italské ligy a jedním z francouzské. Vysněnou Ligu mistrů však nikdy nevyhrál, když třikrát zůstal těsně pod vrcholem.

Žokej Jaroslav Myška vyhrál ve své kariéře, co se dalo. Prvenstvími v rámcových dostizích na Velké pardubické nebo v jiných českých podnicích si může vydláždit podlahu ve stájích, které má s manželkou ve Valech u Přelouče. Dal o sobě vědět i za hranicemi – ve Francii nebo Itálii. Žádný současný žokej nejel hlavní dostih Velké pardubické víckrát než on, aniž by vyhrál tento nejprestižnější závod v České republice. A soudě podle odborníků je to pravděpodobně nejlepší český skokový žokej, který nikdy tento nejznámější český závod nevyhrál.

V letošním roce ho absolvuje již po osmnácté. Nejvýše dosáhl na třetí příčku, a to ve dvou případech, V roce 2012 a 2013 vždy s Klausem. Není však zdaleka jediným, ke komu se paní Štěstěna obrátila ve Velké zády. Své o tom mohou vyprávět Josef Váňa junior nebo Marek Stromský. Ten dokonce dojel dvakrát do cíle jako první. Jenže jednou ho potkala diskvalifikace pro zkrácení trati (Amant Gris) a podruhé ho zradil doping vítězného svěřence (Nikas).

„Asi jsem ještě neměl toho správného koně,“ konstatuje lakonicky Jaroslav Myška. Bude tím, kdo ho dovede premiérovému triumfu valach Lodgian Whistle ze stáje JESO? Ve třetí kvalifikaci jim to spolu šlo na výbornou…