Vyhrát meranské Gran Premio. Zatímco  oceněními za Velkou pardubickou  by totiž u Váňů s mírnou nadsázkou mohli i tapetovat, největší italský překážkový dostih zůstával pro legendu českých dostihů dlouho  jako zakletý. Až do poslední zářijové neděle roku 2013, kdy se u Váňů dočkali.

Šestiletý Alpha Two pod Alpami triumfoval a na západě Čech se vůbec poprvé při podobné příležitosti radovala z úspěchu celá rodina. Legendární otec Josef v roli trenéra a nadějný syn Josef jako jezdec. Pro Váňu mladšího šlo bezesporu o největší dosavadní úspěch kariéry, v Pardubicích se mu totiž  prozatím triumfy na té úplně nejvyšší scéně vyhýbaly. V září ovšem vyhrál svou první kvalifikaci a  je více než jisté, že s jídlem i v tomto případě může růst i chuť. Jak ostatně JOSEF VÁŇA mladší potvrzuje i v následujícím rozhovoru o Meranu, Pardubicích i letošním soupeření s otcem.

Gran Premio bylo pro koně 
z vaší centrály zakletým dostihem. Jak moc těší vítězství právě v něm?
Určitě nesmírně. Jezdili jsme do Merana přes deset let a snažili jsme se tam vyhrát 
s výbornými koňmi. Že se tam dá uspět proti Italům i Francouzům, to ukázal v minulosti trenér Olehla s Masinim a Koloradem. Jenže naši koně tam nikdy neměli na to, aby se vyšplhali nejvýš. Rok za rokem jsme v Gran Premiu  chtěli víc a víc vyhrát, až se to povedlo. Pro mě je ten úspěch o to zajímavější, že se povedl   právě v letošní sezoně, kdy jsem se vrátil domů a stal se stájovým žokejem.

Vloni jste působil právě v Itálii, tím se asi Gran Premio stalo 
z vašeho pohledu ještě speciálnější, ne?
Určitě ano, strávil jsem v Itálii rok a půl a tamní  dostihy jsem si zamiloval i přes všechny ty problémy, se kterými musí bojovat. Gran Premio pro ně je to, co pro nás Pardubická a já jsem si moc přál, abych se v něm prosadil právě tam. Po vítězství jsem prožíval pocity, jaké se prostě  nedají slovy popsat, bylo to něco neuvěřitelného. Přišlo to pro mě jako první vítězství 
v takhle velkém dostihu, a tak jsem si ho pořádně užil. Meranský dostih si pro sebe cením  téměř jako Velkou pardubickou. Doma se o tom dlouho mluvilo a hrozně moc jsme o to stáli. Vyhrál jsem před spoustou známých a tím se radost ještě zvětšovala.

A navíc jste triumfoval se zlomeným kotníkem. Bylo ale vůbec rozumné jezdit velký dostih týden po nepříjemném zranění?
Nevím, jestli rozumné, ale je fakt, že týden předtím jsem
v Meranu spadl a noha vzápětí hodně natekla. V první chvíli to vypadalo špatně, rentgen 
v kotníku prokázal zlomeninu na dvou místech. Jenže doktoři mě dali dohromady, otok splaskl, já se do tří dnů mohl na nohu postavit a v pátek  před Meranem už jsem jezdil koně v přípravě. V samotném dostihu jsem si na kotník ani nevzpomněl a myslím, že se na výkonu nijak nepodepsal. Ani teď mě nijak nelimituje, v přípravě na Velkou jezdím bez omezení, jen nemůžu běhat, a tak se omezuji na plavání. Naplavu ale o to více, takže si nemyslím, že bych něco ošidil. Na rentgen se chci jít podívat zase po Velké pardubické. Uvidíme, jak to se zraněním bude dál.

Takže po Meranu i Velkou pojedete se zlomeninou. Jaké jsou vyhlídky na další první místo?

Ne tak velké jako v Meranu, ale určitě ne kvůli noze. V Itálii jsem ale seděl na Alpha Two, to je kůň s obrovským srdcem, který umí a patřil tam k favoritům. Do Velké mám Budapeste, to je také výborný kůň, ale na krosech
v Pardubicích to zkouší teprve  první rok. Všechno se na nich učí. A hlavně je pořádně náladový. Když se dobře vyspí a baví ho to, je schopen potrápit jakéhokoli soupeře, ale když nemá svůj den, je s ním hodně těžké pořízení. Máme ho u nás už dlouho, ale nějaký osvědčený recept na to, jak
s ním nakládat, se nám najít zatím nepovedlo.

Před necelým měsícem jste vyhrál poslední kvalifikační dostih o Velkou se Silver Regentem. Nemrzí vás, že tenhle kůň nakonec do boje nejde?
Vítězství v poslední kvalifikaci mě moc potěšilo, ale on je ten poslední kvalifikační dostih obvykle o něco slabší než předchozí kvalifikace, takže těžko soudit, jaké by Silver Regent měl nakonec šance. Určitě je to nadějný kůň pro budoucnost, do letošní  Velké ale hlášen nebyl a po dohodě táty s majitelem bylo rozhodnuto, že za vysoké startovné dohlášen nebude. I bez něj ale jdeme určitě do boje s koňmi, kteří své šance mají.

Dá se tedy Tiumen s Budapestem považovat za tandem favoritů?
Pro mě je favoritkou především Orphee des Blins, to je výborná klisna, která toho hodně umí, ale jsou tu Trezor i Tiumen, táta v něm má zase zajímavého koně. Celkově je startovní pole letošní Velké pardubické vážně hodně široké, těch jednadvacet koní bylo i pro mě překvapením. Samozřejmě zkusíme skončit co nejlépe, proto jdeme na start. Doufám, že při tak velkém startovním poli nevzniknou na trati problémy.

Dá se říci, že z hlediska velkých  úspěchů máte zásluhou meranského vítězství letos už „splněno". Jak se nyní hledá pro Velkou pardubickou motivace?
Motivace pro Velkou je tu vždycky. Je to největší dostih roku u nás doma a každý v něm chceme uspět. Jestli člověk vyhrál něco před ní, to  se na startu Velké nepočítá.