Znovu se v reprezentaci objevilo jméno Kamil Švrdlík. Znamená to, že jste se natrvalo usadil v národním dresu?
V reprezentaci jsem každým rokem, ale ne vždy se dostanu do závěrečné nominace. Letos se to podařilo. Možná i proto, že se situace měnila ze dne na den.

Kdy jste začal tušit, že by vás EuroBasket nemusel minout?
Nejdřív odřekl Honza Veselý, pak Ondra Balvín. Oba to jsou konkurenti na mojí pozici pivota. V tu chvíli mě poprvé napadalo, že by to mohlo vyjít. Pak jsem ale v jednu chvíli nedostával moc příležitostí, neboť se zkoušel Adam Pecháček. V přípravných zápasech v Praze jsem zase hrál dost minut a tam jsem začal tušit, že v konečné nominaci budu. 

Z toho asi musíte mít radost, protože moc zápasů na vrcholných akcích jste neodehrál. Čím si to vysvětlujete?
V dresu České republiky se scházela výjimečná generace. Většinou jsem býval na hraně nominace. Někdy jsem se do ní vešel, někdy ne. A někdy na poslední chvíli jako dvanáctý hráč.

Preferujete tedy americké myšlení v duchu: Když je někdo lepší, ať jede on?
Ano. Zkrátka přijeli lepší hráči. Navíc je to rozhodnutí trenéra. On chce, aby ten tým byl co nejúspěšnější.

Podle stavu českých vysokých hráčů to vypadá, že byste mohl strávit na palubovce nejvíc minut na takové velké akci ve své reprezentační kariéře. Co o tom soudíte?
Vidím to podobně. Samozřejmě, že bude záležet také soupeřích a záměrech trenérů. Ale je mi jedno jestli pět, deset či dvacet minut. Hlavně, když pomůžu týmu. 

Letos se dá najít paralela s vaší sestrou Pavlou. Dostala se na ženský EuroBasket jako náhradnice, nicméně v Hradci Králové neodehrála ani minutu. Co jste tomu říkal?
Pavla ani nečekala, že bude v konečné nominaci. Nicméně holkám rovněž odpadly nějaké hráčky. Je škoda, že nějaké ty minuty nedostala, když už holky nemohly postoupit ze skupiny.. Navíc jsem se byl v Hradci na Španělky podívat.

Jak to nesla? Respektive jak to nese basketbalista, který odedře přípravu a pak má otlačený zadek z lavičky…
Ona si to moc nebrala. Je trochu po mně v tom, že je vděčná za každý pobyt v reprezentaci. Prostě my si nestěžujeme, nenadáváme ani nezahořkneme. Ano, vnitřně jsme zklamáni. Ale o to je to další důvod ještě víc na sobě pracovat.

Moc takových rodin neexistuje, aby se bratr a sestra v jednom roce zúčastnili ME. Jak to vnímáte?
Určitě je to taková malá kuriozita. Ale mohla se povést dvojnásobně. Kdyby se k Tereze Vyoralové přidal Tomáš, který se zranil. 

Obě jejich děti hrají basketbal na reprezentační úrovni. To jsou vždy rodiče hrdi. Jak je to u Švrdlíků?
To se musíte zeptat jich (úsměv). Oba jsou bývalí basketbalisté a tak už jsme patrně měli osud předurčený. Nicméně nás do tohoto sportu netlačili. Děti ale odmalička jezdí s rodiči a snaží se je napodobovat. I když já jsem k basketbalu hned nesměřovat, protože jsem provozoval více míčových her. To Pavla nic jiného nedělala. Asi chtěla napodobit staršího brášku (úsměv).

A zastavili jste až v reprezentaci. Co konkrétně vás tam dostalo, talent či vůle?
Píle a víra. Nikdy jsem nehrál žádnou dorosteneckou extraligu, tudíž nebyl v reprezentačních mládežnických výběrech. Oklikou přes akademii ve Španělsku a americkou univerzitu jsem se dostal rovnou do nároďáku. A od té doby jsem každé léto zván. 

Vy ty náhody přitahujete. Po tři čtvrtě roce jste znovu odcestoval do Kluže…
Hráli jsme zde po Vánocích s Pardubicemi FIBA Eurocup. To už jsem věděl, že se tam koná EuroBasket. Ale nevěděl jsem, že budu v českém kádru. Do třetice, 20. září hrajeme s rumunským týmem Sibiu kvalifikaci ve FIBA Eurocupu. Vypadá to, že budu mít Rumunské září (smích).

V hale jste tedy jako doma?
Je to tam trochu jiné. Upravili ji pro potřeby šampionátu. Třeba za jedním z košů bylo více prostoru. Musím ale přiznat, že vypadá líp. Vloni byla šedivá, teď září barvami a je útulnější. 

Vy vlastně můžete dělat spoluhráčům průvodce Kluží…
Nemohu. Neměli jsme s pardubickým týmem tolik času. Mohl jsem jim ukázat jen letiště a tu halu. 

Pardubický basketbalista Kamil Švrdlík.Zdroj: ČBF/Václav MudraKdyž už jste takový „odborník“ na rumunský basketbal, vyžádali si od vás trenéři národního týmu rady?
Je pravda, že jsem pocítil, jak hraje jejich největší hvězda Moldoveanu. I když pouze v jednom zápase. Trenéři však mají každého soupeře napozorovaného, a moje rady nepotřebovaly. 

Na závěr otázka, která úplně nesouvisí s EuroBasketem, ale souvisí s Rumunskem. Proč naše zástupce porážejí na klubové úrovni? Fotbal je toho zářným příkladem?
Vnímám to. Rumuni zdánlivě vypadají jako snadný soupeř. Jenže oni jsou ve všech sportech nepříjemní a houževnatí. Nemají super týmy, ale hrají soudržně. Na klubové úrovni v basketbalu je to stejné. Co se týče té reprezentační, nemohu posoudit. Teď proti nim budu hrát poprvé.