Buon giorno. Když vás takto osloví v hale, tak se nelekejte. Opakuje si totiž roli. Pardubický basketbalista JIŘÍ WELSCH (38 let) už toho ve své kariéře zažil dost, ovšem díky svému osudovému sportu si zahraje ve filmu kapitána italské reprezentace. Jeho příznivci se už teď těší na to, až dorazí do kin snímek Zlatý podraz. Slovo podraz se nabízí také s prezidentskou volbou. Den jeho narozenin se proměnil ve zklamání ze zvolení staronové hlavy státu. Ale jak říká: „Život jde dál.“

V sobotu padl v Pardubicích divácký rekord v Kooperativa NBL. A znovu jste byl u toho jako při finále Děčín vs. Nymburk. Znamená to, že kde se vyskytne Jiří Welsch, tam se přepisuje historie v návštěvnosti?
Co si budeme povídat. Návštěvnost masivně zvýšila akce Hrajeme spolu za Pardubice. Ten počet 5879 lidí je ale opravdu super. Tým, který dával akci dohromady odvedl úžasnou práci a připravil ojedinělou událost. Největším ocenění pro organizátory, kteří na tom strávili měsíce a týdny byla tahle vysoká návštěva. Atmosféra byla fantastická. Zaujala mě zpěvačka Dasha. Takové malinké stvoření s fenomenálním hlasem. Pak následoval zápas. Chvíli se to tahalo, ale ve druhém poločase už jsme byli lepší. Takže mé dojmy z akce byly jenom pozitivní.

Ve spotu, který zval na akci Hrajeme spolu za Pardubice, se mluvilo o pětitisícové návštěvě, vy jste tam ale řekl, že chcete šest tisíc. Nemají vás spoluhráči za proroka?
(rozesměje se) To jsem dostal do scénáře. Takže se nebudu prohlašovat za nějakého proroka.

Tak jinak. Věřil jste, že by se to číslo mohlo vyšplhat k šesti tisícům?
Vzhledem k tomu, že na předchozích ročnících byl o akci velký zájem a do Tipsport areny dorazilo čtyři a půl tisíce diváků nebylo to nereálné. Projekt Hrajeme spolu za Pardubice zapsal čtvrtý ročník a lidé už vědí, co mohou očekávat. Předchozí tři nemohu hodnotit. Nicméně letos s pozváním Dashy se stal balíček nabídky hodně atraktivní.

Jste znám tím, že se vyjadřujete nejen ke sportovním otázkám, ale také ke společenským, potažmo politickým událostem.
K politickým věcem se vyjadřuji asi tak, jako by měl každý občan. Vždyť každý musí mít nějaký svůj názor. Neměl by se nechat slepě vést. Jsem občan České republiky a věci, které se zde dějí, se mě dotýkají. Proto neberu politiku jako něco špatného, na co hodně lidí nadává. Upřímně řečeno, obdivuji politiky, že do toho jdou, i když jsou často kritizováni.

Co jste tedy říkal nedávné volbě prezidenta?
Zklamala mě. Přál jsem si změnu na Hradě a tudíž jsem pro ni hlasoval. Navíc druhé kolo vyšlo přesně na mé narozeniny. Přiznám se, že výsledek volby mě ten den dostal náladově do kolen. Druhý den jsem se ale probudil, sluníčko vyšlo a život jde dál.

Váš kandidát Jiří Drahoš nezvítězil, post obhájil Miloš Zeman. Co to znamená pro českou společnost?
Přesně řečeno, můj kandidát nepostoupil z prvního kola. Já jsem vsadil na pana Horáčka. Líbilo se mi jakou energii a nadšení vkládal do kampaně. Ve druhém kole už jsem podobně jako více lidí volil antizemanovsky. Ukázalo se ale, že motivace jen se stavět proti někomu, není dostatečná na to, aby člověk vyhrál. Mrzí mě to, ale volbu respektuji.

Počkejte, to musíte vysvětlit.
Miloše Zemana jako veřejnou osobu, prezidenta a politika uznávám. Přiznejme si, on patří k nejvýraznějším osobnostem, které tady po listopadu 1989 fungují. Je tedy logické, že ho občané následují. Přestože mi vadí, tak bych ho dokázal akceptovat. Horší je to se skupinou lidí, která ho obklopuje.

Co jste říkal kampani jeho přátel a masáži občanů?
Musíme být spravedliví. Masáž byla z obou stran. Spíše mně vadí, že se při tom masírování občanů úplně vytratil bod, co prezident představuje, co dělá a nedělá. V podstatě zvolit si prezidenta na základě strachu z migrantů, kdy navíc s tím prezident nemůže nic dělat, to něco vypovídá o našem národu. Necháme si vše servírovat a naopak si neumíme udržet odstup nebo si věci vyhodnotit. Například já jsem v den voleb dostal podobný leták až do domovní schránky…

Hrával jste v USA a rovněž v několika evropských ligách. Máte nějaké zkušenosti s tamní politikou?
Když jsem byl v NBA tak jsem zažil volby v Americe, kdy kandidoval Kerry proti Bushovi. A měl jsem to přímo na očích, protože Kerry je z Bostonu, kde jsem v tu dobu působil. Nicméně jako Čech jsem to neprožíval. Ale chci říct ještě jednu věc.

Povídejte.
U nás se nadává na politiky a myslíme si, že je to strašně špatné a jinde že to tak není. Pak přijedu do Španělska, kde jsem v kariéře strávil nějaký čas a lidi mně tam vyprávějí, jak to tam je hrozné. A zakončí to slovy: To si ani neumíš představit a buď rád, že to u vás nemáte… Součástí politiky byly, jsou a budou i neférové boje. Stačí mi vidět billboard s podobiznou prezidenta, která neodpovídá jeho současnému stavu a apeluje na něco, co neovlivní. Je pro mě nepochopitelné, že to má na lidi vliv.

Došel jste po volbě prezidenta k nějakému, pro vás, zajímavému závěru?
Víte, já mám pocit, že žiji v bublině. Ve svém okolí totiž neznám člověka, který by se ztotožňoval s hodnotami Miloše Zemana. A pak ho zvolí více než polovina národa. To je lekce, kterou jsem si z letošní volby odnesl. A nejenom já. Je to určitě na zamyšlení.

V sobotu, kdy se volilo, jste výjimečně neměli zápas. Sledoval jste naživo, jak kandidátům naskakují procenta?
Zápas jsme sice neměli, ale byl trénink. Sledoval jsem to. Ne, že bych byl přilepený u obrazovky, ale na telefonu jsem to měl puštěné. Trochu ironicky to dopadlo tak, že jsem v době, kdy ještě byla nějaká šance, usnul. No a když jsem se probudil, už to bylo spočítané a Zeman vyhrál.

Zmínil jste, že politikům nezávidíte. Troufl byste si na funkci prezidenta?
(směje se) Určitě ne. Na tom nemám dostatečné vzdělání ani rozhled na to abych mohl tak důležitou funkci vykonávat.

Tak jiná věc. Sehnal byste 50 tisíc podpisů nutných pro kandidaturu na prezidenta?
Popravdě, myslím si, že bych jich tolik nesehnal.

Dobře, prezident je nedostižný levell. Na jinou funkci v politice byste si troufl?
V současné chvíli se v politice nevidím a určitě o žádném vstupu do ní neuvažuji. Jinak si myslím, že politika není jenom Parlament nebo Rada města. Politika je přece všude kolem nás. Politika to jsou vztahy v rámci sportu, který děláme, v rámci klubu, kde hrajeme i v rámci společnosti, ve které se všichni pohybujeme.

Opusťme politiku. Zdá se, že vám to spíše půjde na filmových plátnech. Můžete prozradit, o co jde?
Jedná se o moji mini roli a snad mě režisér nevystřihne (smích). Ne vážně. Chystá se film, který je točený u příležitosti stého výročí Československa. Jmenuje se Zlatý podraz a je hlavně s basketbalovou tématikou. Pojednává také o lásce, politice. A vidíte zase ta politika. Odehrává se v poválečném období, kdy v roce 1946 vyhrálo Československo mistrovství Evropy. A já jsem dostal nabídku zahrát si kapitána italského týmu Stefaniniho, který ve finále prohrál. S radostí jsem ji přijal, protože ve filmu nemá člověk možnost hrát tak často. Skoro nikdy (směje se). A překvapila mě jedna věc.

A to jaká?
Je to mnohem větší projekt, než jsem si myslel. Počítal jsem, že to bude nějaký film, který je produkován pro Českou televizi. Až později jsem zjistil, že se jedná o film s obrovským rozpočtem. Navíc ho natáčí respektovaný a cenami ověnčený režisér. A to podle scénáře známého sportovního komentátora Jakuba Bažanta a Jirky Závozdy.

Je těžší být hercem než profesionálním sportovcem?
Je to těžké a více o trpělivosti. Na to, co z toho mého působení na plátně nakonec vznikne, jsme při natáčení strávili celý den. Věci se neustále opakují dokola. Člověk musí mít schopnosti přepínat. Protože je to hodně o čekání, mezitím co se reálně natočí. Dvacetivteřinová scéna trvá věčnost. Nejdříve se to nanečisto nazkouší s herci, pak se to nazkouší s kamerou, pak s komparzem. Poté se jede naostro. Samozřejmě několikrát, než se to podaří. Potom se kamery přesunou a dělají se záběry ze druhé strany. Dá se říct, že to je až do zblbnutí.

Mám tomu rozumět, že se po konci sportovní kariéry nevrhnete ani na tu hereckou?
Pozor. Mě by to docela bavilo. Jenže když jsem pak viděl svůj výkon v upoutávce, tak jsem byl trochu dřevěný. Nevím, jestli mám pro herectví talent.

Natáčení, spolupořádání hudebně sportovní akce. Do toho tříleté dítě a půlroční mimino. Skoro to vypadá, že po přestupu z Nymburku do Pardubic nevíte co s časem…
(zamyslí se) Asi jsem se naučil čas lépe využívat. Basketbal, dojíždění do Pardubic, dvě malé děti, zmíněné aktivity kolem a k tomu bych ještě od září přidal studium. Takže toho je opravdu dost (úsměv).

Trenérské studium?
Nikoliv. Začal jsem dálkově studovat školu v Anglii. Takže jsme se na stará kolena vrhl na vysokoškolské studium.

Jaký obor jste si zvolil?
Leadership and management. Jedná se o studium pro obchodní sféru.

Angažoval jste se v projektu Hrajeme spolu za Pardubice, jehož polovinou je hudba. Jaký vůbec máte vztah k muzikálnímu umění?
Vřelý. Jako dítě jsem chodil do hudební školy. Šest let jsem hrál na akordeon. Pak jsme se sám naučil hrát na kytaru. Hudbu mám hodně rád. Když jsem viděl a hlavně slyšel v aréně Komorní filharmonii Pardubice a Dashu, tak mě to opravdu nadchlo.

O projektu Hrajeme spolu za Pardubice jste v minulosti jistě slyšel. Ale jaké to bylo zažít akci na vlastní kůži?
Skvělé a pro mě také velmi přínosné. Když se ještě vrátím k mému studiu, tak o této akci píšu reportáž. Od A do Z čtvrtého ročníku Hrajeme spolu za Pardubice. O přípravách, průběhu atd. Takže jsem se setkal se zákulisím a ten výsledný produkt je fakt úžasný. Kombinace sportu a hudby je jedinečná. Nejsem si vědom, že bych někde něco podobného za svou kariéru zažil. Je to unikátní myšlenka.

Celý večer vyšel pro Pardubice na jedničku s hvězdičkou. Koncert Dashy a filharmonie vystřídalo střelecké představení basketbalistů. Už jméno soupeře vybízelo k tomu, že divák rozhodně nebude na střeleckém suchu…
Přesně tak, Olomoucko je stejně jako my velmi útočně laděný tým. My jsme se na to připravovali. Je pravda, že v první půli jsme svůj plán až tak nerealizovali, nicméně po změně stran převládla kvalita našeho týmu. Pro diváky to bylo atraktivní utkání, co více si přát.

Už jsme probrali, film, hudbu a zbývá malířství. Máte malou dcerku, kreslíte jí něco?
(pousměje se) Tak teď jste odhalil moji slabou stránku. V tomto oboru jsem totální antitalent. S Julií si občas malujeme. Hlavně zvířátka. Otázkou je, čí obrázky jdou lépe poznat. Užijeme si u toho hodně srandy. Naštěstí se teď chytla omalovánek.

A co modelování, respektive tvořivé ručičky?
To jde také mimo mě. Asi jsem si vybral veškerou šikovnost pro basket (smích).