VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Že si buduji jméno na rakovině? To bolí a mrzí

Pardubice - /ROZHOVOR/ - Českého šampiona v badmintonu Petra Koukala vyzývají k „mači“i ti, kteří si chodí zahrát přes bránu na zahradě. Dělají velkou chybu…

3.2.2012
SDÍLEJ:

Badmintonista Petr Koukal.Foto: DENÍK/Drahomír Stulír

Předchůdce badmintonu Di-Dčijan-Dsi mastili Číňané už v 7. století.

Vyjít největší star pátého nejrozšířenějšího sportu světa dnes na ulici v Malajsii, fanoušci by ji vysvlékli do naha. Každý by chtěl aspoň malý kousek šatů svého šampiona.

V Česku badminton zdaleka tak populární není. Zatím…
Největší domácí hvězdou je PETR KOUKAL. Pravidelně kraluje na domácím šampionátu, účastnil se minulé letní olympiády v Pekingu a chce i do Londýna. Z redukovaného žebříčku na hry postoupí 38 mužů. Nejlepší český hráč se pohybuje kolem 35. místa. „Teď bych se kvalifikoval, ale do konce zbývají ještě tři měsíce. Snad se to podaří udržet, nebo ještě zlepšit,“ věří sympatický bojovník, který v září 2010 slyšel krutou zprávu: „Máš rakovinu“.

V rozhovoru pro Deník se rozpovídal o zákeřné nemoci nebo o tom, jak moc ho štve, když někdo „przní“ název jeho sportu.

Poslední turnaj ve Švédsku vám moc nevyšel, vypadl jste už v prvním kole. S výhledem na olympiádu, je to velká čára přes rozpočet?
Je to hlavně škoda. Potřebuji do konce kvalifikace ještě jeden nebo dva slušné výsledky. Čím rychleji se mi povedou, tím dříve budu moci přestat objíždět všechny možné turnaje a víc se soustředit na tréninky před mistrovstvím Evropy, které se koná na konci dubna.

Evropskou velmocí v badmintonu je Dánsko, kde jste před turnajem ve Švédsku deset dní trénoval. Je znát, že Dáni středně vysokou síť, míčky a rakety hltají víc než Češi?
Je to velký rozdíl. V Dánsku badminton vnímají úplně jinak, píše se o něm, je v televizi, hraje ho obrovské množství lidí. Po fotbalu a házené je to třetí nejrozšířenější sport. Dva roky jsem hrál i místní ligu a dva tři týdny z měsíce jsem tam zůstával.

A co se týká tréninkových možností, liší se Dánsko hodně?
Dá se říct, že doma vlastně nemám s kým trénovat. Tam nás je třeba osm, všichni jsme vyrovnaní, navíc jsou tam pak ještě hráči výkonnostně lepší než já, což mě táhne dopředu.

Pak se vrátíte domů, kde málokdo dovede badminton jenom správně vyslovit. Štve vás to?
To je hodně mrzuté. Nejsem ten typ, který by si pořád jenom někde stěžoval, spíš se s tím snažím něco dělat. Věřím, že moje výsledky pomohou k tomu, aby lidi jednou uměli říkat badminton a budou o našem sportu i něco vědět. Pomůže k tomu každá maličkost, každá zmínka v televizi nebo novinách.

Když slyšíte „bemgbington“ a další podobné hrůzy, jenom se usmějete, nebo opravujete?
Rve mi to uši a snažím se opravovat (usmívá se). Pak mi ještě vadí, když se říká košíček místo míček, na to jsme alergičtí snad nejvíc. Hrůza je pak taky pálka… Protože je to raketa.

U nás totiž pořád převládá názor, že badminton je sportem někam k „Mácháči“, otevřít si plechovku piva, na gril hodit klobásu a hlavně se u toho moc nezapotit…
A přitom se zpotíte docela dost. Je to náročný sport a je hrozně těžké ho hrát na vrcholové úrovni, i když lidé si to kolikrát nemyslí.

O tom se vás už někdo snažil přesvědčit?
Kolikrát za mnou někdo přijde, že si jde jednou za čas zapinkat v práci nebo to zkouší přes vrata na chatě, a že bychom si mohli jít někdy zahrát.

To pak musí být pěkně vyrovnaná bitva…
(usmívá se) Jo a stačí jim jenom drobný náskok. „Hrajeme do jedenadvaceti, tak mi dáš tak 4:0 fóra,“ říkají.

Přitom vrcholový badminton je docela fofr. Světový rekord v nejsilnějším úderu drží Japonec Kawamae, který do míčku praštil silou 414 km/h. Dá se na podobnou dělovku vůbec reagovat?
Rychlost se měří asi metr od rakety, kde je největší, pak se míček zpomalí. Ale můžu potvrdit, že když hrajete proti hráčům, kteří ho dobře trefí, je hodně těžké na takovou ránu reagovat. I když po vás vystřelí třeba nejlepší žena nějakých 250 km/h a míček letí přímo na tělo, neuhnete. Rekordy se ale většinou sbírají v laboratorních podmínkách, kde máte ideální prostředí.

Při zápase se podobný výkon nepovede?
Málokdo to trefí přes 350.

A váš rekordní zápis zní?
Asi před dvěma lety mi naměřili 318 km/h. Je docela těžké to změřit. V tenise se třeba míček pohybuje konstantní rychlostí, v badmintonu je velké zpomalení . Je to hlavně pro diváky.

Petře, několikrát jste trénoval v Malajsii nebo v Číně. Badminton tam asi má úplně jiné postavení než v Evropě. Je to tak?
Když jsem třeba pobýval v národním tréninkovém centru v Malajsii, chodilo se v Kuala Lumpuru jenom do nejlepších restaurací a klubů. V momentě, kdy tam přijdeme s jejich hráči, kteří jsou uctíváni pomalu jako polobozi, zavírá se celá restaurace. Asijská mentalita je totiž taková, že se na hráče lidé sesypou a jsou z nich schopni servat všechno, co mají na sobě. Chtějí fotky, podpisy… Asi tak je badminton v Asii populární (usmívá se).

Takže něco, jako kdyby se na Václavském náměstí objevil fotbalista Beckham?
Nebo kdybyste se po Praze procházeli s Pavlem Nedvědem. Plus ta jejich mentalita, jsou jako šílení. Když se tam někdo takový objeví, ztrácejí rozum.

Slyšel jsem, že když vyjde mezi lidi čínská hvězda Bao Chunlai, ženy málem upadají do mdlob…
Přesně, konec. Je to hodně zajímavá zkušenost. Stačí jít v Malajsii s raketami na zádech, a hned se vás ptají, co děláte u nich, kde hrajete, proč v Malajsii vůbec jste. Když jim řeknu, že trénuji v národním centru, tak jim hned spadne čelist a zajímají se, zda se tam potkám s Lee Chong Weiem (stříbrný z Pekingu). Jsou ze svých hvězd úplně vedle.

Zatímco v Česku máte docela klid, že?
To mám. Jednou se mi ale stalo, že jsem na tréninku potkal dva studenty z Malajsie.

Museli mít svátek…
Ptali se, kdo další u nás hraje… Když pak přišla řeč na to, že jsem trénoval u nich, byli zase úplně vedle. V Malajsii ví o badmintonu každý úplně všechno. Jak se jmenují trenéři, kde se trénuje… Tam a v Indonésii je badminton nejpopulárnější, milují ho. V Číně je to těžší. Je strašně obrovská a sportů se tam dělá mraky.

Jedna česká rozhodčí vyprávěla, jak ji v Číně překvapilo, že ačkoliv se pyšní tím, že vynalezla splachovací záchody, paradoxně tam místní vykonávají svoji potřebu do díry v zemi. Dostalo vás něco podobného?
Je pravda, že se tam takové věci dějí. Ale už to ani neberete jako paradox, na to tam jsou zvyklí. Když vyrazíme na turnaje, snaží se všechno přizpůsobit Evropanům, protože jich do Číny jezdí hodně. Kolikrát jste spíš překvapeni, v jakých podmínkách tam jsou vrcholoví sportovci schopni fungovat. Ale je to tam prostě tak nastavené. Suchými záchody to začíná a pokračuje dál. Jde o zvyk.

Vydržel byste v Číně třeba půl roku v kuse?
Žít bych tam nedokázal. Nejdéle jsem tam zůstal dva a půl měsíce, bylo mi nějakých osmnáct. Když to řeknu natvrdo, v šestadvaceti už člověk nedá to, co dřív. Zpohodlníte, máte rád svůj klid a servis, který dostanete jenom tam, kde jste doma. V Česku mám kamarády, profesní zázemí…

Ale jak jste zmínil na začátku, chybí vám tu soupeři…
Chybí, ale je tady zase můj kondiční trenér, mám zde fyzioterapeutku, masáže, rodinu… Ať si každý říká, co chce, zázemí je nejdůležitější. Táta mě třeba dříve nutil, abych někam odjel. Zkoušel jsem to, byl jsem v Dánsku nebo v Německu. Ale ta energie, kterou jsem do badmintonu vložil, nakonec vůbec neodpovídala kýženému zlepšení. Strádal jsem tam jako člověk.

Podle statistik vyhraje 75 % turnajů hráč z Číny nebo z Malajsie. Přijde někdy brzy změna?
Myslím, že těžko. Mají k badmintonu lepší dispozice než my z Evropy. Je to úplně to samé jako ve sprintu. Tam je také jasné, že vyhraje svalnatý černý chlap. Třeba se tam někde na dvoustovce může objevit i jeden Francouz, ale bude jen jedním z osmi, jenom ten, kdo poběží finále, nic víc. Ne ten, který vyhraje. V Číně a v Malajsii mají navíc za ta desetiletí úplně propracovaný systém tréninků. Dnes vědí, jak produkovat světové hráče. My ostatní se to pořád jenom učíme.
Přitom běhat umí každý, tréninkové metody se dají pomocí nejrůznější moderní techniky rozvíjet. To by v tom byl čert, aby si Asiaty jednou někdo nepodal, ne?
Jenže oni vážně mají na badminton dokonalou figuru. Jde o genetickou a fyzickou stavbu. Jsou menší, strašně gymnastičtí a ta jejich dynamika? Je neskutečná! Já jsem vysoký, takže při hře daleko dosáhnu. Jenže mi strašně dlouho trvá, než se z jednoho místa dostanu na druhé. Dřív Číňané tolik nevládli, badminton byl pomalejší a vyhrávali silní a velcí chlapi z Dánska a z Anglie. Dnes je to záležitost rychlosti a postřehu.

Opusťme na chvíli vrcholový sport. Poměrně nedávno jste si vyslechl krutý ortel, objevili u vás rakovinu varlat. Prodělal jste léčbu, jste zpátky ve formě a navíc se zapojujete do různých kampaní proti rakovině. Vážně nebolí na nepříjemnou nemoc pořád vzpomínat?
Nebolí, není mi to nepříjemné. Nastavil jsem si to tak už v momentě, kdy jsem celou nemoc prožíval. Tehdy bylo spíš bolestivé, když jsem zjistil, jak lidi začínám zajímat, až když jsem nemocný. Říkal jsem si, že se pokusím můj případ využít tak, že každá zmínka o nemoci může pomoci. Úplně náhodou si o mém případu někde přečte a půjde třeba na kontrolu dřív, než kdyby o rakovině nic nevěděl.

Hlásí se lidé, že díky vám šli na prohlídku?
Mám asi dvanáct mailů od těch, kteří šli díky mému příběhu do nemocnice a bohužel jim přišli na to samé. Naštěstí také vyrazili brzy a všem to dopadlo dobře. V první chvíli je strašně nepříjemné se o něčem podobném bavit, jde o hodně intimní věc. Ale když vám pošle manželka jednoho pána fotku celé rodiny, že díky mému příběhu donutila svého muže, který už dva měsíce něco tušil, ale nic nedělal, aby šel do nemocnice, dodá mi to vždycky odvahu. Vidím, že má smysl se o tom bavit.

Když se řekne rakovina, většina z nás klopí oči, neví, jak má reagovat. Nebál jste se, jak se na vás budou ostatní koukat, až se vrátíte z nemocnice?
Bál. Bál jsem se hlavně toho, že se se mnou budou bavit jinak. A chvíli to tak i bylo. Ale jenom do té doby, než jsme si na rovinu řekli, že mi nevadí se o tom bavit, ale zároveň mi ani nevadí se o tom nebavit.

Když jste si vyslechl nepříjemnou diagnózu, hned vás napadlo, že zprávu o vaší nemoci vypustíte do světa?
Původně byl plán takový, že oznámím zranění a dál se nebude nic pitvat. Ale pak jsme si řekli, že je potřeba, aby se o rakovině co nejvíc dozvěděli i ostatní lidé a půjdeme do toho. Čím víc informací, tím lépe. Bohužel to ale došlo až tak daleko, že existují lidé, kteří jsou schopni mi napsat, jak si na tom buduji kariéru a jméno. Rakovinu má prý spousta lidí, ale nikdo to neumí prodat jako já.

To musí být pak docela rána…
V tu chvíli to hodně bolí a mrzí. Jestli si někdo myslí, že je snadné vykládat do novin o tom, že máte jenom jedno varle a je super, když jste bez vlasů, zatímco jste před tím byli zvyklí být každý den šest hodin na tréninku, tak to tak není. Jednoduché? Ani náhodou. Pak vám je strašně líto, když si to někdo převádí to té roviny, že to dělám kvůli vlastní publicitě.

Natáčíte i dokument, který by měl mapovat vaši cestu z pacienta zpátky do sportovního kolotoče. Jeho důvodem asi nebude to, abyste vyprodával multikina. Je to tak?
Doufám, že to nebude dokument, který skončí v poličce a budou se na něj jednou dívat moje vnoučata. Chtěl bych, aby ho viděli nemocní i zdraví lidi. Ale hlavně, aby si ti, kteří mají v něčem smůlu, uvědomili, že má smysl bojovat a dá se vrátit do normálního života.

Autor: Pavel Ryšavý

3.2.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Videosouhrn Deníku – čtvrtek 14. prosince 2017

Tříletý polobezdomovec a brutální agresor v tramvaji: Prohlédněte si videa dne

Ilustrační foto

Po sestupu přichází rána kladivem do hlavy...

Krajská muzea a galerie nakoupí díla za více než pět milionů korun

Pardubický kraj – Umělecká díla a předměty za více než pět milionů korun přibudou letos do sbírek krajských muzeí a galerie.

Reprízu finále rozsekly až nájezdy. Radoval se mistr

Přelouč – Návrat v čase… Přesněji řečeno do finálového dne 31. ročníku Přeloučské hokejbalové ligy. V souboji o zlato Cepy zdolaly Kenyu a třetí místo braly Břehy.

Řehounek rezignuje na post náměstka

Pardubice – Jan Řehounek (ANO) se rozhodl rezignovat na pozici náměstka primátora, aby se mohl naplno věnovat funkci poslance.

Pardubičky? Obrana jako řešeto. Jinak vše při starém

/FOTBALOVÁ HODNOCENÍ/ Evergreen. Význam tohoto cizího slova zní takto: stará, stále populární a oblíbená písnička. Jenže v případě SK Pardubičky se jedná sice o stálou, ovšem nepopulární písničku. Stejně jako v předchozích letech, a je jedno jestli v krajském přeboru nebo nynější I. A třídě okupuje příčky ve spodní polovině tabulky.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT