close Zlatá přilba 2023. info Zdroj: Deník/Jiří Předota zoom_in Zlatá přilba 2023 se pojede již tuto neděli.                                                     

V loňském roce skončil těsně před vrcholem, což ho pořádně vytočilo. A právem. Celý den mu nejel motocykl podle představ. Do finále se dostal s odřenýma ušima, což ho stálo výhodnější postavení na startu. A na to také dojel…

„Sedí to ve mně do dneška, protože na finále jsme měli všechno stoprocentní. Věděl jsem, že jsem lepší než vítěz, ale dráha byla tak tvrdá a ještě v ní fungovala jediná stopa, kterou si držel, tak jsem ho nemohl předjet ani za boha. Od mantinelu nikdo dobře neodstartoval. Mně se povedl naopak fantastický start. Být to z vnitřní pozice, tak si myslím, že bych Bewleymu ujel,“ říká Václav Milík v rozhovoru pro Deník.

Václav Milík stačil v přípravě na Zlatou přilbu trénovat svého syna Vašíka. | Video: Deník/Zdeněk Zamastil

Jinde by po pádu odstoupil

Co pro pardubického patriota znamená Zlatá přilba?

Fakt strašně moc. V České republice se jedná o úplně největší závod. Navíc v Evropě je to historicky nejstarší volný závod. Tím, že jsem Pardubák, je to úplný top, co kde může být.

Vystihuje nejlépe vaše věty příhoda z roku 2018, kdy jste přes těžký pád nastoupil do finále a nakonec dojel třetí?

Být to jiný závod, tak bych po tom pádu odstoupil. Plné tribuny pro mě představují obrovský adrenalin. Určitě jsem do finále nastupoval s tím, že nejsem fit, ale chtěl jsem vyjet před domácí publikum. Když už jsem to dotáhl tak daleko, bylo by škoda nepokračovat.

Zlatá přilba je v plochodrážním sportu fenoménem. Proč se počítá jenom vítězství a stupně vítězů jsou spíše ke zlosti?

Je to škoda, ale je to opravdu tak. Vítěz může být jenom jeden. Každý, kdo do Svítkova přijede, tak jedině s tím, že si chce odvést zlatou helmu. Mít takovou trofej doma je něco úžasného. Jakmile se člověk dostane do finále, o to více v něm touha sílí. Být čtvrtý pátý je pak lepší než skončit druhý nebo třetí. Když člověk stojí na tom pódiu a kouká jak si kolega nasazuje helmu, tak ho to štve o to více.

Právě v loňském roce jste dojel na stříbrné pozici. Proto jste byl tak kyselý?

Hrozně mě to rozčílilo, protože na finále jsme měli všechno stoprocentní. Věděl jsem, že jsem lepší než vítěz, ale dráha byla tak tvrdá a ještě v ní fungovala jediná stopa, kterou si držel, tak jsem ho nemohl předjet ani za boha. Jenom tím, že jsem měl průběh celého závodního dne špatný, jsem vyfasoval mantinel a tam odtud nikdo dobře neodstartoval. Mně se povedl naopak fantastický start. Být to z vnitřní pozice, tak si myslím, že bych Bewleymu ujel. Sedí to ve mně do dneška.

Zlatou přilbu už jste ale jednou v kariéře vyhrál. Takže už nemusíte, jenom můžete?

Je to furt stejné. Když už jsem jednou Zlatou přilbu vyhrál, tak jsem si nastavil laťku, že každá jiná pozice než první místo beru jako neúspěch. Určitě ještě nechci končit kariéru a Zlatou ještě párkrát vyhrát. Jdu do toho každý rok stejně. Ale rok od roku je to těžší. Fakt se musí všechno sejít. Nejnáročnější je dostat se do finále. Samotné finále už je také o štěstí.

Kolik jich chcete mít ve sbírce vašich trofejí?

Kdybych získal dvě, tak bych si alespoň potvrdil, že první vítězství nebylo náhodné. Pokud by to bylo vícekrát, tak by mi to jenom udělalo obrovskou radost.

Jak je to s chlapskou ješitností ve Zlaté přilbě, ve smyslu: Já se ti dorovnám? Hecujete se mezi sebou?

Asi se úplně nehecujeme, protože závodníci ve starší generaci jich měli více. Ale třeba takový Tomáš Topinka, můj trenér (pousměje se), má rovněž jen jednu. Už jen proto bych chtěl dosáhnout na druhé vítězství, abych jich měl více než on. Náš reprezentační trenér Milan Špinka má také jednu, takže kdybych měl pak dvě, mohl bych říct: Á, udělal jsem něco více. Nicméně jsem rád, že jsem naše plochodrážní legendy alespoň dorovnal.

Motorku umí rozebrat i složit

Ocitáte se při závodění na svítkovském oválu, který znáte jako své moto boty, pod tlakem, protože očekávání jsou jen ta nejvyšší?

V Pardubicích jsem nikdy tlak nezažil až do finále, které jsem vyhrál. Byl jsem nahoře v depu a čekal na to, až se otevře brána a já vyjedu na dráhu. Co se dělo na stadionu, se opravdu nedalo přeslechnout. Dodneška mi jde husina po těle, když si na to vzpomenu. Sjížděl jsem z toho kopečka, říkal jsem si: Sakra Vašku, ty to musíš vyhrát. Pak mi to klaplo. Přiznávám, že jsem si na sebe nechal připustit stres. Ale neřekl bych, že by mi nepomohl. Jinde ho nenechávám na sobě znát, protože vím, že se to odráží na výsledcích.

Dají se popsat vítrězné pocity před domácím publikem?

Především jsem Zlatou přilbu vyhrál poměrně brzo. Možná jsem ji měl vyhrát až někdy ke konci kariéry. Od začátku co jezdím, tak bylo mým cílem dostat se do Grand Prix a triumfovat ve Zlaté přilbě. No a vyhrál jsem ji ve čtyřiadvaceti. Říkal jsem si, že tady v Pardubicích jsem dosáhl všeho, co jsem chtěl. Bylo to docela blbé, protože rok na to, jsem neměl jeden z nejúspěšnějších. Tak jsem si musel sednout a nastavit nové cíle. Bez cílů se nedá plochá jezdit. Obecně to platí pro všechny sportovce.

Jaké tedy jsou nové cíle?

Musel jsem si to přenastavit s tím Grand Prix. Tam mě však provází letitá smůla. Soustředím se na to, abych dobře jezdil polskou ligu. V tom je moje živobytí. Mám rodinu, takže člověk už nemůže být lehkomyslný.

Koho považujete za největší konkurenty v letošním roce?

Pan Erban (manažer závodu) připravuje každým rokem takovou soupisku, že klidně deset závodníků může vyhrát. Bude to znovu velice složité. Nemám vyložený tip na vítěze, přestože dorazí i Jason Doyle, který tady třikrát po sobě vyhrál. To je docela hec mu ji sebrat ne? Tři už má a já bych potřeboval alespoň ty dvě (úsměv).

Tělo můžete připravit, jak chcete, ovšem do formy jezdce mohou promluvit různé faktory. Kromě zdraví rovněž stav jeho stroje. Dá se to nějak ovlivnit?

V naší branži hodně ovlivňuje závodníky psychika. Může být fyzicky výborně připravený, ale pak ho jednou dvakrát zradí motorka. Neudělá body a začne mu to šrotovat v hlavě. Na psychice se technické problémy určitě odrážejí. Je zásadní mít kolem sebe bezvadný tým, aby motorky šlapaly a nebyls nimi žádný problém.

Musí být samotný jezdec také zdatný mechanik? Jak jste na tom se zručností v tomto oboru, protože každý chlap není zručný?

Začíná nastávat velký problém. Nastupuje generace jezdců, kteří pouze přijedou na závody. Odkroutí si je a jedou domů. Za zády jim stojí tým mechaniků. Nemyslím si, že je to úplně dobře. Já jsem z doby, kdy jsme si motorky dělali sami. Nebyly prostředky na to, aby s námi jezdil nějaký mechanik. Maximálně nám pomáhal taťka. Mě osobně by štvalo jezdit na stroji, kterému vůbec nerozumím. Dokážu celou motorku rozebrat i složit. Mladí závodníci v sobě sice mají talent, ale co se týče techniky, jsou nepoužitelní.

Plochodrážní alchymii jste předvedl minulý rok, kdy jste během chvíle jezdil úplně odlišně.

Hodně jsme laborovali s nastavením z předchozích let. Vloni se celkově dost změnily motory. Ladiči je začali dělat jinak. Takže to, co jsem měl napsané ve svých sešitech, už moc nefungovalo. Museli jsme přijít na něco nového. Před finále jsme v motorce změnili úplně všechno. Trefili jsme se do takového nastavení, až jsem byl sám překvapený z toho, jak to krásně jede.

V letošním roce vás provází smůla. Karambol s motorem střídá karambol. Co se děje?

Hodně je to ovlivněné počasím. Když je v létě horko, tak mně tyto klimatické podmínky nesvědčí. Venku je třicet stupňů a dráha nejde připravit tak, aby nebyla příliš tvrdá. Potřebuji, aby byla hlubší. Jsem spíše silový závodník. Na tvrdé dráze umí jezdit každý. Navíc tím, že mně to přestalo jít, jezdím na závody s nastavením v hlavě, jestli to pojede. A to nejde. Člověk musí jezdit s tím, že je všechno v pořádku.

„Kibici“ ho podporují i venku

Vaši příznivci jsou hodně hlasití. Kolik čítá členů váš fanclub v České republice?

Úplně přesně to nevím, ale odhaduji takových tisíc pět set fanoušků. Soudím tak podle sociálních sítí, kde mě sledují.Takových těch skalních, kteří hodně jezdí na závody, bude okolo třiceti. Neplatí to jen pro Zlaté přilbě, ale pro celou sezonu.

Jste populární i v Polsku, kde jezdíte za Krosno. Vyráží vás „kibici“ povzbuzovat i na Zlatou přilbu?

Určitě, a nejenom tam. Potěšila mě třeba jejich účast na nedávné kvalifikaci mistrovství Evropy dvojic, která se jela v Maďarsku. Přijelo mi fandit deset fanoušků z Krosna. Stejně jako na jiných závodech nosí dresy s nápisem Wilki Krosno a na zádech se jménem Milík. Hřeje mě, že polští fanoušci podporují Čecha a rozhodli se za ním jezdit.

Dokonce jste se naučil polsky. Byla to podmínka?

Nebyla to podmínka. S polštinou jsem začínal ještě v době, kdy tam nebyla plochá dráha až tak nahoře. Čeština a vůbec slovanské jazyky nejsou od polštiny tolik daleko. Byl jsem tam každý týden, takže jsem vždy něco pochytil. Ze začátku mně přišla nějaká slovíčka vtipná. No a čím víc to člověku přijde směšné, tak si to lépe zapamatuje. Furt jsem zkoušel mluvit, až jsem najednou mluvil. Teď je dobré, že se hodně řeší věci ohledně papírů a e-mailů. Takže jsem se celkem dobře naučil i psát.

Proč je plochá dráha v Polsku tak oblíbeným sportem?

Stojí za tím dva faktory, které spolu souvisejí: promo a peníze. V Polsku města pumpují peníze do ploché dráhy. A vůbec celkově je plochá dráha všude, kam se člověk podívá. Na billboardech, v televizi, v reklamách. Hustí plochou dráhu do lidí. Vzkvétá, hrozně se mi to líbí. Je na stejné úrovni jako u nás fotbal a hokej. Mám na mysli tou propagací. Dnes visí každý na internetu a když si člověk zapne polské stránky, tak je tam jenom plochá.

Polsko se stalo evropskou jedničkou. Jak je možné, že polská liga převálcovala britskou či švédskou?

Žije tam strašně obyvatel. No a tím, že protlačili plochou dráhu do největší televize, tak se jedná o sport na profesionální úrovni. Kluby podepisují smlouvy s televizí a tam jim platí za to, že může vysílat nejvyšší ligu. Zajistí jim finančně celou sezonu a oni mají na vyplácení závodníků. Člověk si tam může připadat jako opravdový profík.

Asi je výhoda mít Polsko za humny, než se trmácet jako dříve na Ostrovy?

Je určitě dobré, že máme Polsko takto nadosah. Kamkoliv tam jedu, tak to nemám až tak daleko. Anglie je ale rozhodně také suprová. Teď měla pár let takový sešup dolů, protože na Ostrovech nejezdily hvězdy. Kluby neměly na špičkové závodníky peníze. Teď jsem koukal, že se vracejí. Šli tam Artem Laguta, Emil Saifudinov, Jason Doyle. Plochá dráha je tam trochu nebezpečnější, protože dráhy jsou krátké. Zákonitě ten kontakt je tam větší. Na druhou stranu jezdit v kontaktu je důležité. Anglie slouží jako dobrá škola.

Závodíte ještě ve Švédsku. Jak se to dá všechno stihnout?

Když se chci plochou dráhou živit a jezdit s těmi nejlepšími, tak prostě musím mít dvě profesionální ligy. Vybral jsem si Švédsko, protože to si stojí finančně trochu líp. Jezdí tam závodníci Grand Prix a já se chci rovnat s těmi nejlepšími. Vyřešil jsem to tak, že mám motorky, mechanika i auto ve Švédsku a já tam lítám jenom na závody. Stará se mi to ně také švédský mechanik. To je super, protože prosezené dny v autě jsou fakt únavné. Tohle je dobré, že se člověk může soustředit jen sám na sebe. Udržovat fyzičku a vidět se s rodinu, což je stejně důležité. Psychika je důležitá. Myslím si, že je super odreagovat se u dětí. Člověk se pak vrací do závodů plný energie.

Mluvíte o fyzické kondici. Jak se připravují plochodrážní jezdci?

Každý závodník má čas pouze v zimě. Dříve se hrálo na sílu, protože dráhy byly hlubší. Dnes jsou tvrdší a závodníci tak lehčí. Jsou to tací žokejové na motorkách (pousměje se). Změnila se tudíž příprava. Z posiloven se přechází na obratnost a mrštnost. Takže je to spíše gymnastika a běžecké tréninky. K tomu fotbal, hokej, hodně hrajeme squash. Co si člověk namaká přes zimu, tak z toho čerpá po celou sezonu. Pokud má závodník, jako já, podepsány tři světové ligy (česká extraliga, polská a švédská), tak mu nezbývá moc volného času na přípravu v jejím průběhu. Jede na letiště, do auta, z dráhy do auta a zase na letiště. Je to koloběh, čas zbyde maximálně na nějaké běhání.

Vášeň pro kérky a tunely

Vydržíte být ještě dlouho českou jedničkou? Kdo vám nejvíce šlape na paty a komu byste nejraději předal trůn?

Určitě by si to zasloužil Honza Kvěch, který ukázal, že na to má. Je to fajn a kluk a já bych mu to hrozně přál. Ale rozhodně mu to nemíním dát zadarmo. Jsem rád, že tady mám někoho, s kým můžu rivalizovat. Dlouho jsem neměl v České republice dostatečnou konkurenci. Nevyvíjela na mě takový tlak jako teď. Na paty mi šlape rovněž Adam Bednář. Podle mě o něm budou všichni tak do dvou tří let slyšet.

Jste plochodrážním vzorem zmíněných mladších českých kolegů?

Těchto asi úplně ne. Nicméně, vím o několika klucích, kteří začali závodit tím, že jezdím. Nějakým způsobem se jezdili s tátou na mě koukat a pak se rozhodli plošině věnovat.

A jaké byl vaše vzory?

Lee Adams. Od začátku mé kariéry. A pak… Hrozně mě mrzí pád a ochrnutí Darcyho Warda. To byl borec, na kterého se chtělo koukat.

Ve Svítkově připravujete dalšího následovníka plochodrážního rodu Milíků…

Mám dva syny. Ten starší je také Vašek. Úplně jsem neplánoval, že by jezdil motorky, ale jaksi ho to bere. Takže mu v tom nebráním. Jsou mu teprve tři. Uvidíme, co si vybere, až bude větší. Když bude jezdit, tak v pořádku. Byl bych ale radši, aby hrál třeba hokej.

Měl jste to stejné s vaším tátou?

Asi neměl. Taťku si moc nepamatuji, když závodil. S ježděním končil v roce 2000, a to mi bylo sedm let. Většinou jsem byl s mamkou, protože taťka většinou jezdil na závody do zahraniční. Doba se změnila. Teď jsou na ovále ve Svítkově podmínky, že si může zajezdit i takto malý klouček. Furt u mě vidí motorky, tak ho to táhne více než kdysi mě. Navíc mně se více líbil motokros. Až potom jsem přešel k ploché dráze.

Vaše tělo je prošpikováno tetováním. Kdy jste této vášni propadl?

Když jsem jel první mistrovství světa juniorů. Konalo se v Argentině. Říkal jsem si, že sem už se asi nepodívám, tak si odvezu nějakou památku. Nechal jsem si udělat jedno tetování a nějak se mi to zalíbilo. Takže už nechám po sobě kreslit furt (směje se). Takže někdy od roku 2012.

Necháváte si vytetovat okamžité nápady, nebo se jedná o promyšlené akce?

Každé tetování něco znamená. Mám i chemický vzorec adrenalinu, což je pro mě důležité. Všude možně se to hemží postavičkami z Marvela. Od malička mám totiž rád komiksy. (usmívá se)

Přehlédnout se nedají ani tunely a piercing. Podléháte jen současnému trendu?

Uši jsem si začal roztahovat před tím, ještě než jsem začal pořádně závodit. Pak jsem si ho dal i druhého ucha, protože kluci, co jezdili motokros i plochou, to měli taky. Byl to náš styl. A piercing? Manželka ho chtěla do ucha, ale bála se. Tak jsem říkal, že si ho píchnu také a nechal jsem si ho dát do pusy. (úsměv)

Zdá se, že máte posunutý práh bolesti. Tetování ani píchání vás nebolí?

Nejsem z toho vyřízený jako někteří ostatní. Na ploché dráze máme spoustu úrazů, které bolí daleko více. Tak možná proto mám práh bolesti trochu potlačený. Vím, že když něco bolí, tak se dá normálně fungovat.