Je to tak jednoduché. A bezpečnější než věřit anonymním inzerátům v novinách, nabízejícím práci na Západě za „skvělých“ podmínek.

Stačí se stavit na pardubickém úřadu práce či dokonce jen rozkliknout internetovou stránku portal.mpsv.cz/eures, a narazíte na desítky nabídek na práci po celé Evropě. Podmínku to má jedinou: alespoň základní znalost angličtiny.

Z Pardubic do Skandinávie například každý rok jezdí sázet stromy Jiří Štěpnička, vystudovaný učitel.

„Ne že by mě učitelování nebavilo, ale spíš nevyhovuje mým toulavým botám. Je to práce s velkou zodpovědností a na můj vkus za málo peněz,“ přiznává bývalý učitel.

Dvě minulé sezony strávil v jedné lyžařské restauraci v rakouských Alpách poblíž Salzburgu také Kuchař Petr Cvrkal z Holic. Ten si tady vydělával dvakrát víc, než v Čechách.

„Byli jsme odříznuti od města a tudíž jsme ani moc peněz neutratili a víc si dovezli domů. Šéf s námi jednal naprosto seriózně, nikdo se na nás nedíval jako na lidi z Východu, kteří přijeli místním brát práci,“ vzpomíná Cvrkal.

CELÝ PŘÍBĚH CVRKALA ČTĚTE NA TÉTO STRÁNCE NÍŽE.

Nabídek na pardubickém úřadě práce jsou desítky. Od pomocných dělníků přes řidiče, číšníky, účetní, pečovatelky či zdravotní sestry. Dozvíte se tady i finanční ohodnocení. Například automechanik si ve Velké Británii přijde na 17 tisíc liber ročně, účetní ve Španělsku za 24 tisíc eur. Čeští číšníci mají v Anglii od pěti liber na hodinu, zdravotní sestry deset a víc.

„Největší zájem o práci v zahraničí mají mladí lidé. Především pak ve Velké Británii, Irsku nebo Španělsku. V Německu a Rakousku už méně, tam je totiž stále ještě potřeba pracovní povolení,“ uvedla pracovnice pardubického úřadu práce. Jak dodala, poptávka po práci v zemědělství či turistických centrech právě teď, před letní sezonou, vrcholí.

Práce v zahraničí se oproti dřívějšku už tolik nevyplatí

Chrudim/Praha/ Podle ekonomů neexistuje paušální odpověď na to, zda se práce v zahraničí vyplatí či nikoliv. Obecně lze ale říci, že už není zdaleka tak výhodná, jako tomu bývalo před pár lety.

„Koruna teď velmi posiluje, ale to posilovala i dřív a bude posilovat vždy. Proto: pokud někdo vydělává v cizí měně, je rozhodně dobré si výplatu posílat do Čech a ihned ji konvertovat na české koruny.

Střádat si cizí peníze a pak je směnit po několika letech najednou je naprosto nevýhodné,“ řekla Deníku ekonomka Markéta Šichtářová.
Nejvíc Čechů za hranicemi vydělává v eurech. Česká koruna posiluje vůči euru nominálně o tři až čtyři procenta za rok.

„Za několik let mohou mít proto lidé velký ušlý zisk, pokud budou se směnou eur na české koruny vyčkávat,“ dodala Markéta Šichtářová. V poslední době u nás navíc rostou platy výrazně rychleji než v zahraničí. Sice máme vyšší inflaci, ale i přesto dochází ke sbližování mezd.

Prognózy říkají, že do roku 2035 se naše platy vyrovnají se západním Německem. S některými zeměmi eurozóny ještě dříve.

„Velmi také záleží na tom, v jakém oboru člověk pracuje. Obecně lze říci, že nejvíce peněz se dá vydělat v oboru služeb. V zahraničí se totiž za služby platí mnohem lépe než u nás,“ vysvětlila Markéta Šichtářová.

Naopak už se tolik nevyplatí pracovat na manažerských postech nebo v oboru IT, tam už mzdový rozdíl tak velký oproti naší zemi není.

„Dalším faktorem, který hodně ovlivňuje otázku práce v zahraničí je konkrétní stát. Nejvíce Čechů pracuje ve Velké Británii. To ale ani není tak z důvodu nejvyšších výplat, jako spíše kvůli snadnému přístupu k práci. Británie má v Evropě nejliberálnější pracovní politiku,“ dodala Šichtářová.




PŘÍBĚH: Holický kuchař Petr Cvrkal si prý v rakouské restauraci vydělal dvakrát více než doma!

Touha vydělat si více peněz, ale i zažít změnu, poznat nové lidi či způsoby vaření přivedla k rozhodnutí odjet pracovat do zahraničí také holického kuchaře Petra Cvrkala.

Dvě minulé sezony strávil od prosince do dubna v jedné ski restauraci v rakouských Alpách ve ski centru Argenthal v Bad Hofgastein nedaleko Salzburku.

„Ve ski restaurantu, kde jsem vařil, jsme pracovali pod dobu provozu lyžařského vleku od devíti do šestnácti hodin. Vařili jsme tedy hlavně obědy. Pokud si ale někdo restauraci zamluvil i na večer, tak jsme byli v kuchyni někdy i do noci. To jsme připravovali pečená kolena, žebra nebo obložené talíře,“ řekl našemu Deníku Petr Cvrkal a dodal, že v kuchyni vařili vždy dva kuchaři.

„Kamarád z Pardubic, který tam jezdil již osm let, byl hlavním kuchařem a já jeho pomocníkem. Nakládal jsem mu masa, připravoval zeleninové saláty a podobně. Vedle toho jsme měli k dispozici ještě místní pomocné síly na mytí nádobí nebo čištění zeleniny. To jsme my nedělali,“ doplnil Cvrkal, jehož měsíční výdělek činil dvojnásobek mzdy u nás.

„Byli jsme odříznuti od města, které bylo vzdáleno osm kilometrů, takže jsme jej navště〜vovali velmi málo, a tudíž jsme ani moc peněz neutratili a víc si dovezli domů,“ sdělil Petr Cvrkal. Po návratu domů si část výdělku uložil na účet v eurech, ale výrazného poklesu hodnoty se nebojí.

Na práci v rakouské restauraci si holický kuchař vůbec nestěžuje. „Šéf s námi jednal naprosto seriózně, nikdo se na nás nedíval jako na lidi z Východu, kteří přijeli místním brát práci. Ostatně, v zařízení, kde jsme pracovali, jsme nebyli jediní cizinci, neboť tam byly i servírky z Lotyšska a Švédska. První rok nebyl k dispozici internet, a tak nám šéf každý den vozil z města české noviny, další rok už připojení fungovalo, a proto jsme využívali notebooky. Jednou se na nás šéf přijel dokonce podívat do Čech,“ řekl kuchař Petr Cvrkal, který by v zimě zase rád do Alp vyrazil.

„Přítelkyně mě ale už nechce pustit,“ usmál se.

LUKÁŠ PEŠKA