Čtu si v Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem a ptám se, zda by prezident osvoboditel obstál v dnešní době. Dokážete si představit, že by se třeba Andrej Babiš nebo Petr Pavel, kteří jsou podle posledního průzkumu společností Data Collect a Kantar CZ horkými favority na postup do finále, dopustili nějaké hlubší úvahy?

V adventním čase třeba něčeho na způsob slov z kapitoly O zbožnosti ze zmíněné knihy: „Říkám si: může být pravá a plná láska k bližnímu bez nejvyššího hodnocení lidské osobnosti, bez víry v nesmrtelnost lidské duše? Znám všecky námitky materialistů, pantheistů, osvícenců a tak dále, ale láska k bližnímu, láska přirozená a důkazů nepotřebující – není ona sama důkazem, čím nám má a musí člověk být?“

Martin Komárek
Konec EET? Stanjurova msta

Podobné myšlenkové konstrukce by byl schopen snad jen Pavel Fischer, který ovšem zatím dosahuje jen pětiprocentních preferencí. Současný kontingent uchazečů o Pražský hrad zkrátka nevykazuje ambice nastolovat znepokojivá témata a brilantně formulovat ideová schémata opřená o hlubokou znalost, historie, filozofie, sociologie.

Avšak potřebujeme takovou hlavu státu? Není tekutá modernita dneška, jak ji popsal Zygmunt Bauman, sama o sobě natolik frustrující, že další zneklidňující podněty z Hradu nejsou zapotřebí? Nemáme si zvolit pragmatickou osobnost, která bude ctít literu a ducha Ústavy ČR, spolupracovat s vládou a důstojně reprezentovat stát navenek?

Martin Komárek
Do penze jako Biden?

Když jsem sledovala včerejší debatu pěti prezidentských kandidátů (Andrej Babiš se projektu spolku Jagello 2000, portálu iDNES.cz a CEVRO institutu neúčastnil), dospěla jsem k závěru, že příští rok v lednu bychom místo plebiscitu mohli nástupce Miloše Zemana vylosovat.

Jsou sympatičtí, nepřekvapiví a mírně nudní. Pavel Fischer, Marek Hilšer, Danuše Nerudová, Petr Pavel a Josef Středula jsou demokratičtí prozápadní politici, kteří prezidentství kvalitativně nikam neposunou, ale také nic nepokazí.