Na tvém Instagramu jsi i během nouzového stavu pořád postovala vzpomínky z Itálie. To mi vysvětli!
Byla jsem v Itálii těsně před propuknutím pandemie, ale na jihu, v Římě. Učila jsem se tam měsíc italštinu, bylo to skvělé…

Ale když ses vrátila domů, žádná velká paráda už to nebyla…
Následovala okamžitá karanténa. A když jsem se konečně dostala z té své nařízené izolace, nastala ta celková – pro všechny. Dobré na tom je akorát to, že mám teď spoustu času pilovat italštinu, kterou bych se za normálního pracovního provozu učila sto let. Teď se sice zastavila celá planeta, ale moje výuka pokračuje on-line. Každý den!

Jak to probíhá?
Učíme se každé ráno od devíti do jedné odpoledne. Studuji už o měsíc déle, než jsem plánovala, a začínám i mluvit! Tudíž karanténa má pro mě i pozitiva – vyjdu z ní jako „fluent Italka“! Nějakou dobu mi to ale bude k ničemu, protože se do Itálie nejspíš hned tak nepodívám.

Proč ses vrhla zrovna na italštinu, chystáš se v Itálii rozjet kariéru?
V posledních letech tam vznikají úžasné projekty, jejich televizní seriály i filmy miluju! A hlavně tam mám skvělou agentku, což je alfa a omega herecké práce, když chceš dělat něco pořádného. Ta agentka si mě našla úplně sama, což se normálně moc nestává, a dodnes mi není jasné, čemu za to vděčím, její agentura je v branži prestižní. Posílá mi castingy, které jsou v angličtině, ale ty se v Itálii konají málokdy, třeba jednou za půl roku. Doporučila mi tedy, abych se naučila italsky, pak bych měla dostat víc příležitostí a hrát třeba cizinky…

Zapadla bys v Itálii?
Určitě, já Italy miluju. Jsou hodně spontánní, živí, komunikativní, veselí… To prostředí je mi opravdu blízké.

Učila ses italštinu úplně od základů?
Ano, i když jsem se kdysi učila španělsky… Byl ovšem omyl myslet si, mi tahle zkušenost pomůže, naopak mi španělština učení italštiny ztěžovala. Ty jazyky jsou si sice v něčem podobné, ale přesto naprosto jiné. Takže mi hlavně na začátku všichni udiveně říkali, že mluvím vlastně víc španělsky. Musela jsem tedy španělštinu úplně vymazat z hlavy, jinak by mi praskl mozek. Pak už to šlo líp.

Závidím ti, že tě výuka nutí mít i v těchto časech disciplínu a režim!
Právě, musím každý den před devátou vstát, trochu se upravit, abych na Zoomu, přes který kurz probíhá, nevypadala jako strašidlo. Mám tím pádem i důvod nenosit celý týden stejné tepláky a neopíjet se po Skypu do čtyř ráno. Paradoxně jsem měla nejlepší řád, co jsem kdy měla.

A co pohyb? Cvičíš i on-line?
Nejčastěji si zacvičím podle Instagramu @bodybydesi mojí italské kamarádky Desire. Zaprvé jsem nikdy neviděla nikoho, kdo by měl tak dokonalou figuru, jakou má ona! Zadruhé má super styl cvičení, její cviky mě baví a cítím, že mají i efekt. K tomu u toho mluví italsky, a já se tak naučím slovní zásobu, kterou bych normálně nepochytila. Třeba už vím, jak se řekne zadek a břišní svaly. (smích) Další kamarádka z LA dělá občas přes Zoom taneční lekce, ty mě baví mnohem víc než jen posilování. Ale mít taneční hodinu v mém pidi bytě je legrační, mlátím se občas o stěnu, a když poskakuju, otřásá se celý barák! A z českých on-line cvičitelů mě baví Radek Laci.

Slyšela jsem, že ses taky zapojila do dobrovolnické práce. O co šlo?
Nejdřív jsem se spojila s organizací Život 90, která řeší pomoc seniorům – přes aplikaci se ti ukáže, kdo ve tvém okolí co potřebuje. Když na začátku někdo potřeboval nákup, dobrovolníků bylo tolik, že se o něj div nepoprali. To mě hodně potěšilo. A mám pocit, že ten zájem trvá. Taky spolupracuju se Zuzkou Vránovou ze Sousedského klubu, která řeší to samé ve Vršovicích – denně sedí na telefonu a shání potraviny a vše, co je třeba. Já pro ni třeba na kole rozvážela roušky. A to bylo něco, protože Vršovice, to je samý kopec. Sehnala jsem ale kamaráda s autem, Honzu Cinu. Reakce seniorů je dojemná, jsou to silné emoce.

Všichni teď víc žijeme na sociálních sítích. Napadlo tě využít je třeba víc po pracovní stránce?
Zatím jsem o tom nepřemýšlela. Na počátku karantény jsem svůj Instagram využila k šíření pár projektů, například toho, aby lidi nosili roušky. Brala jsem Instagram spíš jako informační kanál pro ostatní. Stala jsem se dokonce součástí skupiny Covid Czechia Emergency, kterou založil Petr Ludwig a členům té skupiny pak dával ke sdílení ověřené informace. Byla to taková etapa, kdy se skoro každý bez ohledu na odbornost vyjadřoval k tématu, různě se šířily fake news, překroucené pravdy… A šlo tedy o to, uvést věci na pravou míru. To bylo fajn. Pak jsem on-line předčítala knihu…

Živé vysílání přes internet tě nelákalo?
V jeden okamžik jsem měla pocit, že Instagram pod tím vším živým vysíláním vybuchne. (smích) Já zatím neměla nic zásadního, co bych lidem musela nutně sdělovat. Ale třeba mě něco napadne. Podle mě je docela symbolické, že v tomhle čase, kdy se všechno zastavilo, máme jedinečnou možnost budovat a třeba i napravovat ty nejbližší vztahy. Sami se sebou, s rodinou a tak. Jít okamžitě na Instagram a tam něco generovat pro cizí lidi, mi přišlo proti tomu všemu. Chápu ale, že to někdo má jinak než já…

Mně přijde, že někteří lidé teď sdílejí pomalu i to, že jdou na záchod…
Nejsem typ, co by měl potřebu tohle dělat. Zjistila jsem dokonce, že mě tahle přehlcenost začíná štvát a Instagram mě přestává zajímat, tak jako mě zajímal dřív. Přijde mi, že se tam nic novýho neděje, i když teď to je jasný… Někdo peče, jiný cvičí – pořád dokola.

Kolik času teď trávíš on-line?
Když jsem byla sama v karanténě a všichni ještě mohli ven, nikdo se se mnou nechtěl bavit, nikdo mě nezval na party, protože jsem se vrátila z té Itálie… Tak to jsem strávila hodně času na internetu. Fakt hodně! Podle telefonu jsem na něm byla deset hodin, což mě vyděsilo. Přečetla jsem snad všechny články – od těch seriózních až po úplný škvár. A našla jsem třeba, že v roce 2008 nějaká věštkyně předpověděla, že bude v roce 2020 pandemie a že na to nebude nic zabírat. A pak, že to celé zase samo zmizí! (smích) Ano, jsem racionální člověk, na tuhle věštbu moc nesázím. Zároveň mi ale tahle informace dává nějakou naději, že to nějak přežijeme. Naděje je prostě potřeba!

O kolik práce jsi přišla?
Toho je hodně, plány byly. Za normálních okolností bych se asi při zrušení tolika práce najednou hroutila, ale takhle si říkám si, že asi není na světě člověka, kterému by koronavirus nezkřížil plány.

Psychologové tvrdí, že v situaci, jako je karanténa, by sis měla vytvořit nové hobby. Máš něco takového?
Kromě italštiny bych chtěla začít malovat, to mě baví a neměla jsem na to čas. Malování jsem měla dokonce několik let na seznamu věcí, které se chci naučit následující rok… A pak mám vlastně zcela novou činnost ve svém životě a tou je vaření!

Ty neumíš vařit?
Vůbec! Asi tomu nikdo neuvěří, ale před pár týdny jsem byla poprvé donucena zjišťovat, jak se vlastně v mé kuchyni zapíná trouba a sporák.

Vážně?
Předtím jsem nikdy nemusela, protože jsem workoholik a pořád jsem mimo domov, kde si jídlo buď koupím, nebo máme na place catering. Byla jsem schopná si doma připravit leda tak toast.

Jak jsi začala?
Koupila jsem si pro začátek rýži v sáčcích. (smích) Tak jsem si přečetla návod, dala to vařit do vody na šestnáct minut a co se stalo? Rýže se mi komplet rozvařila na kaši! Ale protože teď šetřím, musela jsem ji stejně sníst… Učím se pomalu. Umím už pár polévek, saláty.

Pořád mi nejde do hlavy, že ti nejde ani ta rýže!
Vždyť já neměla kdy se naučit vařit. Když jsem byla teenager, měla jsem anorexii, takže jsem tehdy k jídlu moc kladný vztah neměla. Pak jsem chodila s klukama, kteří uměli vařit nebo jsem byla pořád v práci. Nebyl zkrátka čas!

Co bylo první jídlo, které sis sama připravila, a ještě sis na něm pochutnala?
Polévka! Recept jsem si pamatovala ještě od svého srbského expřítele, a dobře to dopadlo! Byla v ní rajčata, cukety, lilek… Povedla se mi tak, že jsem si až řekla, že mám na vaření možná i talent! (smích) Kamarád mi teď půjčil kuchařku Jamieho Olivera, kde učí patnáctiminutová jídla. Snad něco pochytím.

Hana Vagnerová
Vyrostla na pražském Jižním Městě, oba její rodiče jsou programátoři. Po absolvování gymnázia byla přijata na DAMU, VŠE a Matematicko- -fyzikální fakultu UK. Zpočátku studovala dvě vysoké školy současně, nakonec herectví zvítězilo nad ekonomií. Díky své jazykové vybavenosti pobývala v posledních letech často v USA, kde také navštěvovala herecké kurzy. Poslední dobou zkouší herecké štěstí i v Itálii. Hrála v divadlech Extrém, Disk a A studio Rubín, výrazněji na sebe upozornila mj. v seriálech Expozitura, Vyprávěj či Lajna.