Kolik rozhovorů po telefonu jste za život udělala?
Nejste první, pár už jsem jich takto udělala. Buď proto, že byly krátké, anebo že jsem někomu rozhovor slíbila a onemocněla. Za takovýchto okolností jsem ale ještě s nikým po telefonu nemluvila.

Máte koupenou, nebo doma šitou roušku?
Roušku nemám. Mám šátek. Na internetu jsem si našla návod, jak ho uvázat. Ale doufám, že se k nějaké roušce propracuji.

Už jste slyšela nějaký koronavirový vtip?
Co se týče koronavirových vtipů, odvyprávět bych v podstatě nedokázala žádný, ale na chytrém telefonu mám vizuálních vtipů na koronavirus asi devadesát. Některým se směju více, jiným méně, ale v téhle situaci je každý vtip dobrý.

Berete covid-19 vážně?
Velice vážně. Nemyslím si, že je dobré podléhat panice, a to ani nedělám, ale lidé ve středověku museli brát mor také vážně. Na mor zemřely miliony lidí, a to nás doufám nečeká, ale že nastávají špatné časy, je celkem jasné.

Jak se vám změnil život po opatřeních vlády kvůli koronaviru?
Dost podstatně, jako asi většině z nás. Divadla šla na řadu jako první, a to se nedá nic dělat, protože jsou to velká shromaždiště. Zrovna jsme zkoušeli novou hru, takže pro nás skončila nejen představení, ale už i zkoušky. A najednou je velké prázdno, vakuum. Nejhorší na tom všem je, že nevíme, kdy to skončí. Pro divadlo to může a pravděpodobně bude mít dost špatné následky.

Myslíte, že až pandemie pomine, budou mít herci nouzi o práci?
To v každém případě. Jsem herečka a do provozních záležitostí divadla sice nevidím, ale i já vím, že třeba Divadlo Palace, pro které pracuji především, je z pětadevadesáti procent živo z tržeb za vstupné. V tuto chvíli se nehraje tři týdny a neví se, jak dlouho se ještě nebude hrát. I malé dítě pochopí, že to je dost dramatická situace, a zvláště, když na to divadlo je finančně navázáno přinejmenším sto lidí od osvětlovačů, garderóbek, pokladních, lidí v kanceláři, výtvarníků až po herce a režiséry. Divadlo je teď na takzvaném udržovacím režimu, a jde o to (a to je na tom to pitomé), že by se na takovém režimu, při kterém nikdo nedostává výplatu, mělo udržet, aby se jeho zaměstnanci měli kam vrátit, až to skončí. To je smutná záležitost.

Jste herečka a nemůžete hrát. Jak prožíváte tuhle výjimečnou situaci? Co to dělá s vaší psychikou?
V první chvíli se ve mně probudil takový dětský pocit, jako když vám odpadne vyučování. Hurajda, šupajda, nemusím se učit na zítřek vlastivědu! Hurá, konečně prázdniny! Jenomže s tím jsem si moc dní nevystačila. A i když já ráda lenoším, tak jenom s tím výhledem, že si lenošení zase odpracuji, abych mohla o to radostněji lenošit i v budoucnu. Moment odpracování je teď velmi ohrožen. V jednom malém nahrávacím studiu, kde jsem jen já, zvukař a režisér, ještě dočítám knihu Jeden z nás od Shari Lapeny, ale není to příliš radostné. Jenom se do toho studia dostat, abych se nemusela bát o zdraví, je docela složité.

Musíte se uskromnit, když nemáte takové příjmy jako obvykle?
Myslím, že v nejbližší době to bude absolutně nezbytné. Časové ohraničení preventivních opatření není zatím žádné, takže uskromňovací pochody asi začnou. A teď bych asi velmi poškádlila lidi, kdybych řekla, že omezím přísun šampaňského a kaviáru. Dělám si legraci.

Co děláte s volným časem, kterého teď asi máte nečekaně hodně? V divadle už tedy nezkoušíte, ale ještě donedávna jste pracovali na nové hře Neperte se, prosím vás! Jaké to bylo zkoušet, když jste nevěděli, kdy bude premiéra?
Když jsme zkoušeli, tak jsme si mysleli, že víme, kdy bude premiéra. Měla být 6. dubna. A navíc to měla být premiéra, která nebyla úplně tak řadová, protože ta hra je izraelská, napsal ji Gur Koren, a bylo by to její první uvedení mimo Izrael. Režisér Petr Svojtka je totiž dost navázaný na izraelské divadlo, má tam spoustu přátel a právě na českou premiéru měl přijet i autor a snad i hosté z izraelského velvyslanectví, což je teď nejen ohroženo, ale už odpískáno. Aspoň pro tuto chvíli. Je to škoda, protože jsem se kvůli roli, kterou alternuji s kolegyní Zuzanou Slavíkovou, musela naučit spoustu textu. A když už jsem konečně měla pocit, že už to v té hlavě trochu sedí a monology dám konečně dohromady, v tu chvíli zkoušky skončily.

Tenhle týden ještě čtu tu knížku, jak jsem říkala, takže si musím připravovat text. Nejsem takový střelec, abych knihu načetla úplně bez přípravy. Ale zítra v noci pro mne veškerá práce skončí a vím naprosto přesně, co budu nejméně čtyři dny dělat. Budu ležet nebo sedět na balkoně a číst a číst a číst. Jsem velký čtenář. A kdyby se volno protáhlo a došly mi knihy, tak odjedu na chalupu.

Je tady jaro, příroda v rozpuku. Budete zahrádkařit, chodit na výlety do přírody?
Budu dělat všechno, co jste říkal. Strašně ráda chodím na procházky na Jindřichohradecku, ale chalupa si řekne svoje, protože jsem ji v listopadu zazimovala, teď ji zase odzimuji. Ale to víte, chalupa, to jsou starosti až do konce života. Tam je vždycky co dělat.

Zvládnete se o chalupu postarat sama?
Vzhledem k tomu, že tam nemám ani kravku, ani kozu, ani husy, tak to celkem zvládám. Když je potřeba pořádný řemeslník, aby vyměnil okapy nebo spravil vodu, která mi každý rok tradičně zamrzne, tak většinou požádám odborníka nebo kamarády, co tam mám. Ale já se klidně pustím i do natěračských prací, to není vůbec žádný problém. Třeba mi pár let potom nejdou otevřít skříně, ale to nevadí, natřené jsou.

Na chalupě vám pomáhal i Juraj Herz, jehož jste byla poslední životní partnerkou. Co vám přinesl do života?
V pravý čas laskavost, humor a rozhodně vzruch.

Poznali jste se v poměrně pozdním věku, kdy už se člověk nerad přizpůsobuje ostatním. Šlo vám to?
Přizpůsobit jsme se museli. V pětačtyřiceti a v pětasedmdesáti letech, což nám tehdy bylo, už člověk ví, že toho druhého nepředělá. I když bychom to nejradši udělali z gruntu, byli jsme oba natolik moudří, že jsme věděli, že to není možné. Takže jsme to vzali tak, jak to bylo. Ve zmíněném věku už to přizpůsobení není zase takový problém.

Někde jste říkala, že byl velmi upřímný a nebál se říct nepříjemnou pravdu. Nedělal si tím nepřátele?
Velmi často, a myslím, že už od mládí. On měl prostě v určitou chvíli pocit, že to říct musí, a tak to tedy řekl. Zaplál v něm veliký oheň. A pak se velmi často divil následkům. To na něm bylo rozkošné, přišlo mi to až dětské. Někomu strašně vynadal a pak si mi stěžoval, že dotyčný to špatně nese a pomlouvá ho v médiích. A já jsem říkala: A ty se divíš? Juraj byl člověk plný protikladů a to na něm bylo absolutně fascinující.

Napadá mě, jak snášel, když někdo kritizoval jeho?
Samozřejmě, jako každý muž a k tomu režisér, to snášel těžce. To je dost důležité, to muž a režisér. To jsou dvě disciplíny.

Jak myslíte, že by se choval v současné situaci. Byl opatrný, co se zdraví týče?
Juraj byl velice opatrný. Věnoval hodně času a úsilí prevenci. Takže do velmi pozdního věku měl zdravotně všechno v pořádku, jak jen to šlo. Zdravotní stránce člověka věnoval spoustu času a hodně se na mě zlobil, když já jsem v tom byla jiná. Tahle situace by byla vysloveně voda na jeho mlýn, protože on nade všechno na světě miloval filmy a měl by spoustu času se na ně dívat. Až si říkám, že by celou tu situaci ani nezaznamenal. Úplně vidím, jak bych do domácnosti lifrovala potraviny a on by mi řekl: „Miláčku, tys tady nebyla, já jsem teď viděl nádherný film. Pojď, já si ho s tebou klidně pustím znovu!“ Myslím, že by celou karanténu plodně využil k tomu, že by ji proseděl u velké obrazovky a film by stíhal film.

Koukala jste se s ním na filmy ráda?
Samozřejmě. Nejsem takový filmový fanatik – v uvozovkách. Pro Juraje to byla životní láska a poslání. K filmu mám odtažitější přístup, ale s ním jsem se dívala, protože jeho komentář vždycky stál za to. I když někdy jsme se kvůli tomu strašlivě pohádali.

Natáčíte audioknihy, hodně pracujete v rozhlase, jste vyhlášená dabérka, mimo jiné hlas Bridget Jonesové. Pečujete o svůj hlas, který vás z velké části živí?
Mám-li odpovědět po pravdě, tak příliš nepečuji. To je právě to, že já se prevenci nevěnuji. Řeším to, až když už cítím, že je něco špatně. Naštěstí nemám problémy s hlasem, ale když už toho mají hlasivky dost, třeba po několika náročných představeních, a začnou stávkovat, připravím si svařené mléko s medem, vincentkou a spoustou slivovice.

To musí být dobrota.
Je to strašně dobré a velmi často to i pomůže.

Je pro vás jako pro herečku příjemnější být na jevišti a být vidět, nebo sedět za mikrofonem ve studiu a být neviditelná?
Všechny tyto disciplíny, jako je divadlo, rozhlas nebo dabing a film, což je zase něco jiného, prostě k životu herce patří a je fajn, když je všechny zažije. Samozřejmě jsou mezi herci odborníci na určité disciplíny, někdo rád točí a divadlu se nevěnuje, někdo by zase před kameru nejraději vůbec nevlezl. To vám přinese život, praxe, nabídky a štěstí. Podle toho poznáte, čemu se budete věnovat. Ale abych se vrátila k otázce. Zrovna divadlo a rozhlas vůbec nejdou porovnat. Je to hodně odlišné. A někdy je v člověku ta správná míra exhibicionismu, kdy vyjdete na jeviště a říkáte si: „Tenhle pocit bych za nic nevyměnila!“ Jindy zase stojíte u mikrofonu v rozhlasovém studiu a v duchu si řeknete: „To je tedy ale veliké štěstí, že mě dneska nikdo nevidí! Že tady můžu ve tmě a v tichu laborovat jenom s hlasem.“ Jak říkám, rozhlas a divadlo jsou odlišné herecké disciplíny a obě je mám ráda. Obě je mám extrémně ráda.

Zmínila jste, že herec potřebuje k životu štěstí. Kdy jste ho měla vy?
Já jsem ho měla asi vždycky. Jsou herci, kteří mají velké cíle. Chtějí natočit film století, hrát v Národním divadle, nebo naopak chtějí hrát vynikající role v avantgardním divadle a natočit úžasný nízkorozpočtový film. Každý to má trošku jinak. Ale já si velmi přesně pamatuji svůj pocit ze svého prvního angažmá v divadle Jiřího Wolkera, kam jsem nastoupila hned po škole. Pamatuji si, jak jsem jako dvacetiletá běžela do divadelní šatny s klíčkem od svého stolku a v duchu jsem naprosto jásala. Říkala jsem si: „To je nádherný! Já s tím málem, co umím, budu hrát divadlo a ještě za to budu placená!“ Tento pocit si pokouším uchovat dodneška, přestože jsem od té doby věkově hodně pokročila. V tom pocitu je totiž správná míra pokory a zároveň optimismu. Protože teď, jak vidíte, hodně dlouho placená nebudu.

Anketa Deníku o závislosti

Jste na něčem závislá?
Ty ošklivé závislosti, které člověku opravdu škodí, se mi naštěstí zatím vyhnuly. Samozřejmě velice ráda jím, což se nedá utajit, a velice ráda si dám sklenku vína, ale o závislosti se v tomto případě dá těžko mluvit. A víte co? Jedna závislost by se přece jen našla. V současné chvíli jsem opravdu závislá na svojí chalupě, tu miluju.

Dotkl se vás nějak boom chytrých telefonů? Máte čas strávený na telefonu pod kontrolou?
Tento boom se mě vůbec nedotkl. Naopak jsem všemi přáteli, rodinou i kolegy vysmívána, protože mám ještě starý tlačítkový telefon. A ten chytrý, co ukazuje i obrázky, u sebe vůbec nenosím. Mám ho celý den doma a vždycky večer se na ty obrázky podívám. To je tak všechno, co s ním dělám. A jinak, pokud tedy zrovna nedělám rozhovor s vámi, si po telefonu moc nepodrbu. Nemám to moc ráda.

Myslíte si, že jsou u nás nastaveny správně limity, od kolika let může člověk pít alkohol, kupovat si cigarety?
Protože nemám děti, vlastně jsem o tom nikdy neuvažovala do hloubky. Ale myslím si, že někteří lidé k návykovým látkám tíhnou, ať je jim patnáct, nebo čtyřicet, a jiným to nic neříká. Znám spoustu abstinentů, kteří procházejí životem úplně v pohodě a nelitují toho. Mně by tedy bylo líto, kdybych si večer nemohla dát dvě až tři sklenky vína.

Martina Hudečková

* Narodila se 6. února 1964 v Praze do rodiny divadelního režiséra Václava Hudečka. Vystudovala Pražskou konzervatoř a poté byla třináct let členkou Divadla Jiřího Wolkera.

* V současné době hraje v Divadle Palace (inscenace Rodina je základ státu; Miláček Anna; Velká zebra aneb Jak že se to jmenujete?) a v Divadle Bez Hranic v inscenaci Kočičí hra s kolegyní Valérií Zawadskou.

* Sama o sobě prohlásila: „Ve své tvorbě preferuji žánr konverzační komedie, protože stále doufám, že půjde opravdu o konverzaci a nebudu se muset hýbat.“

* Do její televizní tvorby z posledních let patří například seriály Škola na výsluní, Cesty domů, Ordinace v růžové zahradě, Krejzovi a cyklus Škoda lásky.

* Patří k nejobsazovanějším herečkám v dabingu. Jejím hlasem česky promlouvá třeba René Zellweger (Deník Bridget Jonesové), Helen Hunt (Vějíř lady Windermerové) či Jennifer Grey, představitelka Baby ve filmu Hříšný tanec. Své hlasové nadání také často uplatňuje při práci v rozhlase nebo načítání audioknih.