O zrak přišla krátce po svých třicátých narozeninách. Zanedlouho na to přišly další vážné komplikace a musela podstoupit transplantaci ledvin a slinivky. Je toho až dost na jeden lidský život, jenže Renatu to všechno, čím si prošla neodradilo, ale spíš posílilo. Pořádá mnoho akcí, ve kterých se snaží propojit dva světy. Svět nevidomých, a nás, koukavců, jak si pro sebe pojmenovala lidi, kteří vidí.

„Já jsem byla zdravé dítko, vyváděla jsem i lumpárny, přiznám se, že rodiče si se mnou dost užili."
Nevidomá Renáta Moravcová při tréninku tance v dobrušském kině.Zdroj: Deník/ Michal Fanta

„Já jsem byla zdravé dítko, vyváděla jsem i lumpárny, přiznám se, že rodiče si se mnou dost užili. Ve 14 letech jsem onemocněla diabetem, píchala jsem si denně inzulín, i moji rodiče se to museli naučit. Na druhou stranu když v tomhle věku takhle onemocníte, tak se vám zdá, že je to to nejhorší, co vás mohlo potkat. Ale celá rodina jsme se s tím naučili žít, takže se to dalo všechno vydržet,“ popisuje Renata začátek svých zdravotních problémů. O zrak přišla až později. V devatenácti se vdala, ve dvaceti se jí narodil syn Vašek. „Ten je naštěstí po tatínkovi, takže je zdravý,“ podotýká Renata.

Život plynul dál, ale před třicátými narozeninami ji začaly zlobit oči, podstoupila  pět operací, ta poslední byla padesát na padesát. „Buď se povede a budu zase dobře vidět, nebo neuvidím vůbec. Operace se bohužel nepovedla,“ konstatuje. Domů z nemocnice se prý velmi těšila. „Měla jsem tam jedenáctiletého syna. Navíc když se řekne doma, tak člověk vnímá, že je tam bezpečí a pohoda, jenže když pak přijdete do prostoru, který sice dobře znáte, ale najednou ho nevidíte, je to problém. Měla jsem v ruce klíče s barevnými rozlišovači a věděla, že ten červený je od bytu, jenže jsem ho prostě neviděla,“ vypráví.

"Buď se povede a budu zase dobře vidět, nebo neuvidím vůbec. Operace se bohužel nepovedla.“
Nevidomá Renáta Moravcová při tréninku tance v dobrušském kině.Zdroj: Deník/ Michal Fanta

Zapojit se do „normálního“ života pro ni byl opravdu těžký úkol. „Stálo mě to velmi mnoho sil, než jsem si dokázala uvařit třeba kafe. Vzpomínám si, že jsem lila vodu, a v té hlavě vám prostě nesepne, kdy máte přestat. Já jsem pořád lila a ta vařicí voda tekla na zem, na kalhoty, tekla po lince, pamatuji si, že jsem položila konvici a vzteky všechno rukou smetla,“ vzpomíná.

To nejhorší ale mělo teprve přijít. „Čekala jsem na syna Vaška. On tenkrát přišel domů, celý natěšený a už ode dveří volal „mami, tak co, kdy se pojedeme projet na kole?“ A mě před tím vůbec nenapadlo, že s ním na tom kole už nikdy nepojedu, že mu nebudu chodit fandit na fotbal. „Ty máš tmavé brýle?“, zeptal se, „to nesmíš koukat na sluníčko?“ Musela jsem mu říct, že se to už nikdy nespraví, a že už budu napořád nevidomá. Strašně dlouhou dobu bylo ticho, slyšela jsem ho, jak dýchá, a mně tekly slzy po tváři a bála jsem se, že ode mě odejde a řekne, že takovou mamku nechce. On vstal, mně bušilo srdce a zdálo se mi, že slyším, jak otevírá domovní dveře a říká ahoj a jde pryč. Ale on obešel konferenční stolek v obýváku, sedl si mi na klín a řekl „mami, neboj, my to spolu nějak zvládnem." V tu chvíli jsem věděla že to dokážeme,“ říká s dojetím Renata.

„Mami, neboj, my to spolu nějak zvládnem."
Nevidomá Renáta Moravcová při tréninku tance v dobrušském kině.Zdroj: Deník/ Michal Fanta

Za téměř dvacet let, kdy je nevidová, bez nadsázky ušla veliký kus cesty. Samozřejmě za pomoci rodiny a hlavně jejího syna. „A také všech mých přátel, kteří mi pořád pomáhají,“ doplňuje. Nyní se Renata vrhla po hlavě do další zajímavé aktivity. Kromě toho, že v Dobrušce i okolí pořádá mnoho besed, jezdí po školách a knihovnách či organizuje Kavárnu ve tmě a další akce, dala se do tancování.

Ostré taneční pohyby jí prý nejdou, nešetří sebekritikou Renata Moravcová, její partner ji prý musí „dloubnout". „Každý mi říká, že tango je vášnivý tanec. Já co dělám, tak s velkou vášní, ale tady ji nedám," tvrdí.

Pochvalné reakce ostatních si nepřipouští. Na tréninky v poslední době docházela každý den, její vystoupení se konalo na konci listopadu v rámci programu Barevné tmy v dobrušském kině. Prostředí je pro ni velkou neznámou. A nejen protože do tanečních chodila před 35 lety a na podpatky není zvyklá. Kroky nemůže okoukat, musí se spoléhat jen na impulsy svého partnera a pokyny tanečního mistra, který ji občas musí narovnat nohu, opravit držení či „vymodelovat" do správného postoje. Každou pozici, pohyb, detail musí dopodrobna popsat.

„Lidi nevěřili, že nevidomí mohou tancovat."
Nevidomá Renáta Moravcová při tréninku tance v dobrušském kině.Zdroj: Deník/ Michal Fanta

„Máte kolem sebe neznámý prostor, kde nejsou žádné vodicí linie. I když máte vše odkrokované, napočítané, stále jdete do nejistoty. Musím se nejprve naučit chodit rovně, pořád mě to točí doleva nebo doprava a já jsem nervózní, že spadnu z pódia. Také se zakláním a padám dozadu úplně k zemi a musím věřit Rudovi, svému tanečními partnerovi, že mě chytne," vysvětluje Renata. Zatímco samba a tango, které se učí teprve od října, jí zatím moc k srdci nepřirostly, waltz prý miluje.

Na Barevné tmě poprvé tančila před čtyřmi lety. „Lidi nevěřili, že nevidomí mohou tancovat. Napadlo mě, že seženu nějakou nevidomou mladici, která zatančí. Ale žádné nebyly a jelikož jsem si to vymyslela, musela jsem nakonec tančit já," vzpomíná na začátky. Renata se se svým handicapem prostě naučila žít. A nejen přežívat, ale každý den si užívat naplno. Často i plněji, než zdraví lidé. Na svůj osud si nestěžuje, ačkoli to vždy není jednoduché. A ostatním vzkazuje, aby si vážili svého zdraví.

„Vidět je podle mě zázrak. Pamatuji se na to." Nevidomá Renáta Moravcová při tréninku tance v dobrušském kině.Zdroj: Deník/ Michal Fanta

 „Vidět je podle mě zázrak. Pamatuji se na to. A když mě lidi vypravují co kde kolem je, vím, že jsou to šťastní lidé, že to všechno můžou vidět. Když se mi nedávno porouchal mobil, šla jsem za sousedem Milanem a on řekl „já se na to mrknu“, tak jsem si v tu chvíli uvědomila, jak moc bych to taky chtěla. Pro vás je to totiž úplně normální a samozřejmá věc, a já to teď vnímám úplně jinak. Važte si toho,“ dodala tato činorodá a statečná žena.