Cinque Terre je skalnatá pobřežní oblast na italské riviéře. Nachází se v Ligurii na severozápadě Itálie a zahrnuje celkem pět vesnic. Od roku 1997 je součástí světového dědictví UNESCO a o dva roky později bylo vyhlášeno za národní park.

Konečně jsem se mohla vypravit na výlet do italských koutů, kam jsem se již dlouhou dobu chtěla podívat. Setkání s Itálií se mi totiž zatím poštěstilo jen jednou před více než deseti lety. A jako desetileté dítko jsem v té době nedokázala ocenit skvosty této temperamentní země.

V představách jsem nyní obcházela Řím, Florencii, Veronu, posedávala v kavárnách a pojídala pravé italské menu v podobě těstovin a pizzy, které jsem završila obrovskou porcí poctivé zmrzliny. Ovšem nabídka zájezdu se s mými představami rozcházela.

Za letovisko bylo vybráno skalnaté město Cinque Terre nacházející se v Ligurii na severozápadě Itálie.

Nikdy předtím jsem o této destinaci neslyšela, byla jsem tedy zvědavá, co se skrývá v neznámých končinách.

Pět obcí, pět krás

Celodenní program byl zaměřen na projíždění pěti vesnic, z nichž se Cinque Terre skládá. Spojeny jsou železnicí, takže jsme z jedné do druhé přejížděli vlaky, které byly i přes malý počet obyvatel v této oblasti vždy přeplněné. Z původních rybářských městeček se totiž stávají turistická centra stále více navštěvovaná.

A není divu, že všichni využívají vlak, jelikož je to nejjednodušší a nejrychlejší způsob přepravy. Město si zachovalo svůj původní krajinný ráz, vesnice jsou vystavěné na skalnatých svazích a vypadá to, jako kdyby domečky sestupovaly do moře. I z tohoto důvodu je těžké přepravovat se zde autem nebo autobusem.

Pěšky by projití všech vesnic vyšlo zhruba na dvacet kilometrů, ale jelikož dochází k sesuvům půdy, stezky jsou kolikrát ucpané kameny.

V ranních hodinách jsme konečně dosáhli cíle, města a provincie La Spezia, odkud měla začít naše celodenní štace. Přiznám se, že místo na první pohled mému kritickému oku libé nebylo, samé silnice lemované mdlými obytnými domy, ruch, zkrátka žádná italská „romantika".

Na nádraží jsme si koupili celodenní jízdenky. Naštěstí jsme nečekali moc dlouho, jak předpovídala fronta, a asi za dvacet minut jsme již „frčeli" do první a nejvzdálenější vísky zvané Monterosso al Mare.

Moře a skály

Jakmile jsem uviděla místní kraj, absence romantiky byla ta tam. Konečně se před námi rozprostřelo moře! Obepínalo všudypřítomné skály, na nichž se tyčily domky přesně, jak hlásali průvodci. Nad skalami se rozpínaly vinice a vše vytvářelo nádherný obraz malebné krajiny. Bello, bello!

Na prohlídku každého městečka byla asi hodina a půl, ale vzhledem k jejich malé rozloze se vše dalo zvládnout.

V Monterosso jsme nejprve došli k soše Neptuna, boha moří, která vystupuje pod vinicemi ze skály a je velkou chloubou městečka. Místní obyvatelé ji nazývají Il Gigante. Vskutku skvostný pohled na dokonalé sochařské dílo z počátku 19. století. Neptun měl na sobě původně obrovskou lasturu, která sloužila jako taneční parket, tu jsme však již bohužel neviděli. Válečné střety ji spolu s Neptunovými pažemi a trojzubcem bombardováním zničily.

Další zastávka byla na opačné straně Monterossa. Prodírali jsme se skupinkami turistů různých národností, kochali se mořem, otírali již zpocené tváře a nakonec zdolali poměrně vysoko umístěný Kapucínský vrch a kostel svatého Františka z Assisi, jehož socha zde nechybí a s ním ani vytesaný pes. K nepřehlédnutí byl i místní hřbitov.

Nečekejte tradiční hroby spuštěné do země. Kdepak, zde mají obyvatelé ve zvyku zavírat nebožtíky do mramorových „šuplíků", takže hrobky pak vytvářejí obrovské skříně s mnoha zásuvkami.
Při zpáteční cestě od kostela mě přemohl chtíč a své skupince jsem utekla, abych si alespoň smočila nohy v moři. Bellissimo mare! Poté nezbylo než se připojit zpět a vydat se do další vesnice.

Vlak nás převezl do Vernezzy. To je malinká vesnička plná strmých uliček s historickými architektonickými skvosty. Opravdu nepopsatelnou atmosféru zde, ale i všude jinde, vytvářel typický prvek přímořských měst v podobě barevných obytných domů s jednoduchými balkony a dřevěnými okenicemi.

A když k tomu všemu přidáte vůkol se linoucí italský jazyk s jeho houpavou intonací, obchody se suvenýry a šplouchání moře, nechce se vám domů.

Nebesa se smilovala

Naše kroky směřovaly do historického centra, kde jsme zhlédli místní kostel Santa Margherita d´Antiochie. V přístavu jsme poté konečně okusili jednu z místních pizzerií. Bohužel tamní těstoviny a pizza nás nenadchly…

Ale nevalné nadšení z jídla se vykompenzovalo, jakmile jsme se rozhlédli po krajině – snad ještě více skalnaté, ovšem co do vinic neméně ochuzené. Není divu, že se Cinque Terre zaměřuje zejména na výrobu vín.

Po dalším „ošplouchnutí" nohou mořem jsme se vydali vstříc třetímu městu nazvanému Corniglia. Horko již dosahovalo vrcholu a s ním stoupalo i naše vyděšení, když jsme se dozvěděli, že místní víska se nachází nejvýše.

Spatřit ji znamenalo vyjít zhruba dva kilometry po silnici do vskutku strmého kopce. Nebesa se smilovala a přímo před námi zastavil autobus či spíše mikrobus místní „hromadné dopravy".

Než jsme se stačili dohodnout, zda pojedeme, nebo půjdeme pěšky, většina už čekala v autobuse, který se díky velkému počtu cestujících plnil nebývale rychle. Správně jsme se rozhodli nechat se vyvézt. Než bychom se dostali nahoru, byl by čas utíkat zpět na vlak. Takto jsme měli čas vydat se za dalším kostelem, tentokrát Svatého Petra. Dál naše kroky směřovaly napříč Cornigliem.

Úzkými uličkami zdobenými květináči s bazalkou, která nechyběla snad před žádným vchodem, jsme došli k oratoriu Svaté Kateřiny. A před odchodem jsme se na vyhlídce potěšili pohledem na nezapomenutelné přírodní scenérie opět v podobě moře, skal, vinic a palet barevných domků.

Tyto obrazy sice vypadají podle popisu stejně, ale věřte, že každý je jedinečný.
Cesta dolů vede po několika stech schodech. Bohužel nikdo z nás se nepustil do počítání. Slunce hřálo až příliš…

Zchlaďte se gelatem

Předposlední zastávka byla v obci Manarola. Zde jsme navštívili jak jinak než kostel, tentokrát zvaný San Lorenzo. Zde se mimochodem nachází největší jesličky, které se rozsvěcují od prosince do ledna. Jejich stavba začala v roce 1976 a poprvé se rozzářily téměř za čtyřiatřicet let.

Jelikož je léto, tak jsme tuto místní pýchu neviděli, ale v čase vánočním musí být úchvatné vidět na kopci zářit obrovský Betlém.
Tady jsme okusili zmrzlinu a ta na rozdíl od pizzy nezklamala. Vřele doporučuji čokoládovou, nemá chybu!

Náš „putovní" čas se chýlil ke konci a s ním se krátila i turistická trasa. Zbývalo poslední městečko Riomaggiore spojené s Manarolou turistickou stezkou Via del´Amore.
Přestože každá z vesniček oplývala přírodní i architektonickou nádherou a žádná nepostrádala ani malebnost a útulnost, postrádala jsem větší kontakt s mořem.

V Riomaggiore už totiž nenajdete pláže, ty nejlepší a hlavně nejdostupnější jsou v Monterossa al Mare. Nicméně o koupel, stejně jako já, přijít nemusíte, nevadí-li vám k plavání přístav. Docela malinkatý záliv s pár loďkami obehnaný hlavně kameny, ale nechyběl mu ani „plážový" vlez do vody. Voda byla teplá, kam se hrabou naše rybníky! Po pár tempech jsem nabyla spokojenosti a zadostiučinění.

Prošli jsme v posledních chvílích pár uličkami, dali šanci další pizzerii, jelikož byl čas večeře a cesta domů dlouhá. Bohužel ani zdejší kuchyně nás nepřesvědčila.
Přiznám se však, že pizza byla asi to jediné, na co jsem se mohla těšit domů.

Rozhodně bych si s sebou zabalila zdejší skvosty – vinice, skály, barevné nepravidelně rozestavěné domky, přístavy a moře. Atmosféra u nás nepříliš známého Cinque Terre stojí rozhodně za to!
Jen mě mrzí, že jsme místní končiny opouštěli ještě za světla, protože další kouzlo přichází s nocí, když se vesnice na skalách rozsvítí a hrají všemi barvami.

Hana Rubišarová