Toužíte po klidném stáří na vesnici? Máte šanci

Děkujeme všem čtenářům, kteří chválí redakci za zařazení stránky Řádky důvěry do Deníku. Vaše slova nás těší. A teď již k vašim příběhům.

Nabízím domov a přátelství

Jsem důchodkyně a žiji v domku sama. Ráda bych se s někým podílela o radosti a starosti.
Ráda poskytnu bydlení třeba dvěma starším důchodcům, kteří by tu mohli v klidu dožít, anebo důchodkyni, která je jako já také sama. Vesnice se nachází v klidném prostředí.

Čtenářka z Orlickoústecka

Ztracená mikina ze Stříbrňáku

Hledám kontakt na člověka, který bydlí nejspíš v Malšovicích v Hradci Králové. Setkali jsme se 19. června 2010 na srazu „amerik“ na Stříbrňáku při večerní kapele. Má špinavě blond rovné vlasy na ramena, věk kolem třiceti let, modré oči, naprostá kopie Curta Cobaina, jezdí na kole.
Kdyby někdo o někom takovém věděl, prosím o informaci. Myslím, že jsem našla jeho ztracenou mikinu. Kontakt nechávám v redakci.

Čekání na lavičce

Jsem gay. Nestydím se za to. Okolí si na to zvyklo, rodiče také, jen bratr to pořád, jak se říká, nemůže vydýchat. Ale myslím, že jsme zůstali pořád sourozenci na život a na smrt.
Se svým dlouholetým přítelem, se kterým jsem se nedávno rozešel, jsem se seznámil v parku na lavičce. Když nad tím přemýšlím, je to místo k seznámení poměrně obvyklé.
Přítel byl starší než já, poměrně intelektuálně na výši a já po několika letech zjistil, že spolu prostě nemůžeme zůstat.
Přítel rád četl knížky, chodil do kina, do divadla, studoval odbornou literaturu, kterouke svému povolání potřeboval, psal články do odborných časopisů. Já jsem zedník. Věčně špinavý, dlaně ztvrdlé od práce i malty, v montérkách. Nikdy jsem snad nepřečetl více než knihu za rok, nikdy jsem nepsal do novin (až tedy nyní svůj příběh do Řádků důvěry), nikdy mě nebavila divadelní představení, film si raději půjčím a podívám se na něj doma u piva…
Prostě každý jsme byli úplně jinde. A po čase bylo jisté, že náš vztah nemá budoucnost. A tak jsem ho jednoho krásného dne ukončil. Nelituju. Jsem smířený s tím, že už bude v mém věku těžké začínat znovu a hledat k sobě partnera. Ale myslím, že všechno má svůj čas. Věřím, že najdu zase nějakého příjemného muže, se kterým si budu rozumět.
A tak chodím znovu na tutéž lavičku, která byla před lety pro mě osudnou. A čekám, že si přisedne někdo, komu já a můj osud nebude lhostejný…

Petr T.

Chci být už konečně šťastná

Občas si přečtu vaše příběhy a rozhodla jsem se svěřit se vám i se svým smutným příběhem.
Je mi 42 let a jsem rozvedená. Po dlouhých šesti letech od rozvodu jsem si našla přítele, krásného, o pět let mladšího. Bylo to nádherné období, byli jsme šťastně zamilovaní. V té době bydlel u svých rodičů, tak se přestěhoval ke mně.
Žili jsme spolu dva roky, já se do něho hrozně hluboce zamilovala. Byly to nádherné roky mého života a nikdy toho nebudu litovat.
Po dvou letech mi oznámil, že ode mě odchází, a já se zhroutila, byla jsem na tom psychicky dost špatně. Nemohla jsem jíst, spát, zhubla jsem deset kilogramů! Byla to pro mě hrozná rána a nemohla jsem se s tím smířit. Měla jsem ho hluboce ve svém srdíčku a nemohla jsem zapomenout. Spadla jsem na dno hluboké propasti a nemůžu se vyšplhat zpátky nahoru.
Jsem obyčejná žena, která chce jen trošku štěstí a lásky, vědět, že mě někdo potřebuje. Byla jsem vždy veselá, usměvavá, teď mě nic nebaví. Těšila jsem se ze života, nikomu jsem neublížila, pro každého chci jen to nejlepší a život mě pořád fackuje.
Začíná krásné léto, a já jsem sama. Přece musí někde žít obyčejný muž, který také nechce být sám a má třeba podobný osud jako já. Nechci od života přece tak moc, chci jen být už konečně šťastná, najít muže, u kterého bych věděla, že mu na mně záleží, že mě potřebuje. Toužím, aby mě občas obejmul, pohladil, řekl, že mě má rád. Hrozně mi to chybí.
Prosím, ozvi se, dostaň mě z té hluboké propasti opět nahoru. Snad můžu jen doufat.

Jana R. Karviná–Nové Město