Do Oidipových vět si často projektujeme vlastní negativní zkušenosti s konkrétními politiky. Lze s titulním hrdinou sympatizovat i dnes?
Lze. Na začátku hry přece hlásá, že bude bojovat proti nepravostem, a snaží se je odhalit. Když zjistí, že viníkem je on sám, potrestá se. Za spoustu věcí nemůže, je trestán hlavně kvůli svým rodičům. Jako miminko ho pohodili a on se svým osudem dlouho bojuje – dokonce férově. Alespoň tak ho vnímám já. Jako dobrého panovníka, který zkrátka nemá všecky informace.

Nemusíme hledat paralely v politice, ale možná v systému. I mnoho morálních a osvícených vůdců sklouzlo k pocitu, že všemu nejlépe rozumějí sami, a raději spoléhali jen na sebe.
Sofoklés nepopisuje, zda Oidipús vládl dobře. Ale asi ano, vždyť jeho lidé k němu mají důvěru. Není to týpek, kterého ostatní programově nesnášejí. Jenom se bohužel – byť v dobrém úmyslu, že vše vyšetří – začal šťourat v něčem, co mu zlomilo vaz. Vlastně je mi ho dost líto.

Často, alespoň na sociálních sítích, vstupujete do celospolečenských diskusí. Považujete se za politického člověka?
Rozhodně se nepovažuju za člověka, který politice rozumí. To, co na Facebooku sdílím, jsou spíše články, které si přečtu, stojím si za nimi a chci, aby si je přečetli i další lidi. Politice by měli rozumět především politici. Zdá se mi hrozné, když se třicet let po pádu komunismu objevují ve vrcholných funkcích ta samá zvířata, která kdysi páchala zlo. Vůbec nechápu, jak se můžou lidi jako Ondráček dostat do politiky.

Před časem jste měl na Facebooku výzvu, aby si vás ti, kteří zastávají odlišné politické názory než vy, odstranili z přátel. Dostáváte se často do konfliktu kvůli svým politickým preferencím?
Pro mě sociální sítě fungují jako platforma pro propagaci toho, co dělám, pro divadlo, koncerty a tak. Příliš osobních věcí tam nedávám. I když sdílení názorů jiných lidí, s nimiž souzním, vlastně je osobní věc. Po té výzvě se mi někteří lidé ozvali, ale já na ně nereagoval, do programově konfrontačních debat nejdu. Přátelé na Facebooku nejsou vždycky skuteční přátelé.

Tak proč jste to napsal?
Vadí mi, když na mě vyskakuje něco, třeba i od mých blízkých, co považuji za absolutní bláboly. Bláboly pramenící z nepochopení historie, nebo neschopnost uvěřit v dosah toho, co u nás komunisté spáchali. Pro mě je komunismus stejné zlo jako nacismus a myslím si, že podporování této ideologie mělo být zakázáno. Jistě, možná by se komunisté rozlezli do různých stran. Ale možná by si pak nedovolili veřejně prohlásit, že oběti invaze z osmašedesátého byli jen účastníci dopravních nehod.

Měli by herci a umělci vůbec vstupovat do politických debat a veřejných diskusí?
Lidé, kteří si jsou vědomi vážnosti situace, mají právo mluvit – ať jde o umělce, spisovatele či vědce. Někteří se s tím jen svezou a do jisté míry to je jejich píárko. Vezměte si předloňskou oslavu srpnového výročí, kde vystupovala například Marta Kubišová s Modlitbou pro Martu. Na koncertu zpívala i Lucie Bílá a zvukaři měli co dělat, aby naštvaný pískot lidí vůbec přehlušili. Je to podobné, jako když před třiceti lety stál na balkóně Melantrichu Gott s Krylem. Nepochopitelné! Karel Gott byl sice skvělý zpěvák s darem od Boha, ale nemyslím si, že by se jakýmkoliv způsobem zasloužil o stát a demokracii. Na rozdíl právě od Karla Kryla.

Vystupujete s orchestrálním provedením jeho písní – jak jste se k tomu dostal?
Přes mamku, měla Kryla moc ráda, pořád dokola jsme doma poslouchali jeho jedinou desku. Zbytek rodiny to tiše trpěl. Jako děti jsme občas pustili Krylovy písničky i z otevřených oken našeho bytu. Nad námi bydlel kádrovák, ale naštěstí se nikdy nic nestalo. Ve čtrnácti jsem se s pár naučenými akordy pokoušel Krylovy písně hrát. Tehdy se mi zdály smutné a vážné, ironii jsem v nich objevil až později. Do projektu se symfonickým orchestrem jsem byl osloven. Písně jsou díky nástrojovému obsazení trochu zjemnělé. Snažím se, aby moje podání bylo co nejsyrovější, ale pořád s tím tak trochu bojuju.

Prý jste si dokonce zahrál s kapelou Lucie?
Tenkrát jsem teprve tři čtvrtě roku hrál na baskytaru, ještě ke všemu blbě. Brácha mě přihlásil do konkurzu na baskytaristu Lucie, nadrtil jsem se jejich písničky. Jednou to tedy nevyšlo, protože na mě nějak zapomněli. Podruhé mě do zkušebny na Petrském náměstí skutečně přivezli a fakt jsem si s nimi zahrál. Všechny tři písně se mnou vydrželi. Byl jsem zpocený až na zadku, ale měl jsem zážitek. Ale pak jsme s The Doors Revival měli hrát jako předkapela The Animals, ve Zlíně. Že to nakonec nevyšlo, mě mrzí víc.

S Ericem Burdonem se vám na jednom pódiu stát nepodařilo, ale na jednom jevišti se setkáváte s mnoha výjimečnými herci. Máte nějaký nesplněný sen?
Hrát s Borisem Rössnerem. Mě by v životě nenapadlo, že budu stát na prknech, kde hrál on. Vím, že tady byly i jiné výjimečné hvězdy, ale k Borisovi, který byl můj pedagog na DAMU, jsem měl nesmírně blízko a zajímalo by mě, jak by se dál vyvíjel náš vztah učitel-student. Po škole jsme si začali tykat a já věděl, že v mém profesním životě jde o muže číslo jedna, který mi dokázal poradit, byl férový.

Jaké bylo přijít na DAMU až v pětadvaceti a mít kolem sebe osmnáctileté spolužáky?
Pro mě byly zážitkem už samotné přijímačky. Po škole jsem totiž dělal prodejce v autoservise a pak pracoval jako nákupčí v Bohemia sektu. Vzal jsem si tenkrát neplacené volno a jel na zkoušky. Ani jsem vlastně nevěděl, kdo ročník otevírá, měl jsem zkrátka obrovské štěstí, že jsem se dostal k Borisovi. Můj vyšší věk byl trochu problém, pedagožky mi pořád vyčítaly, že jsem uzavřený. „Angažmá“ v Bohemia Sektu mě ovlivnilo a donutilo nedávat najevo své emoce. Moji osmnáctiletí spolužáci neměli s ničím problém, byli ochotni udělat na jevišti cokoliv, já už ale přemýšlel, že by mě i stojka na hlavě mohla bolet… Možná jsem takový doteď. Ne konzervativní, spíš opatrný.

S opatrností souvisí i fakt, že jste se stal otcem až v poměrně zralém věku?
Možná je dobře, že k tomu došlo až teď, i když si uvědomuju, že až můj syn dospěje, já už budu možná nemohoucí. Jsem rád, že jsem si své mládenectví užil a užíval, protože rodině musí člověk leccos obětovat. Ale role otce je skvělá a já mám dobré zázemí.

V pořadu Třináctá komnata vzpomínal váš bratr na vaše společné dětství i poměrně prudkou povahu otce. Učíte se jako rodič i z jeho chyb?
Jasně, když na mě přijde nerv, vnímám určité podobnosti se svým tátou. Čímž se mu tedy teď trochu omlouvám, protože jeho rodičovství bylo spíš otcovstvím „z leknutí“, jako mladý kluk s tím neuměl příliš zacházet.

Všimla jsem si, jak jste zbystřil, když jsem vyslovila název onoho pořadu.
Protože Třináctá komnata by měla být o tom, s čím bojuju já sám, ne vyprávění o ústrcích od rodičů. Původně jsem měl v pořadu vystupovat i já, ale nakonec jsem se rozhodl jinak.

Vidíte, a jsme zpátky zase u Oidipa! Stejné téma – co má zůstat v rodině a co se naopak má takzvaně vyventilovat!
Mně nevadí, když se soukromá, až intimní témata ventilují. Spíš mi jde o to, jak to pak vyzní. S tím, co postihlo naši rodinu, se nijak netajím, ale nač to vyprávět prostřednictvím pořadu lidem, kteří u sledování cizích osudů i žehlí. Kdybych mohl ve svém životě změnit jednu jedinou věc, chtěl bych změnit právě ten okamžik, kdy mámu srazilo auto. Jenže by pak byl i můj život zcela jiný – nepotkal bych Janu a nenarodil by se nám Jáchym.

Pavel Batěk (*1975) se narodil v Plzni, po elektrotechnické průmyslovce vystřídal různá zaměstnání. V pětadvaceti byl přijat na DAMU, po jedenácti sezónách v Divadle na Vinohradech se v roce 2015 stal členem Činohry Národního divadla. V současnosti ho tu lze vidět v mnoha inscenacích, například v Pýše a předsudku, Noční sezóně, Plukovníku Ševcovi, Faustovi, Kouzelné zemi či nedávno premiérovaném Králi Oidipovi. Mimo divadlo také hrál či hraje v televizních seriálech Redakce, Ulice, Ordinace v růžové zahradě II, První republika, Labyrint, Mordparta, Bohéma, Tátové na tahu. Účinkoval ve filmech Zejtra napořád, Rašín, Dukla 61, Staříci nebo Stockholmský syndrom. Se svým bratrem Petrem Baťkem vystupuje se skupinou The Doors Revival, zpívá i v projektu Salome (pásmo písní Karla Kryla). S manželkou Janou má syna Jáchyma.