Vzpomenete si ještě, jak dlouho se s Janem Kanyzou znáte?
Jé, už je to drahně let. Nevím, kdy a kde jsme se viděli poprvé, ale budou to určitě už desítky let.

Dorazil jste jako jeden z hostů na jeho vernisáž obrazů. Měli jste možnost spolu i někde hrát, nebo jste ho měl jako hosta v nějakém pořadu?
Určitě jsem ho měl jako hosta hned v několika pořadech a rád také vzpomínám na jedno naše zvláštní setkání, bylo totiž zprostředkované. Kdysi, v osmdesátém devátém roce, jsme s mojí ženou napsali do jednoho pořadu, jmenovalo se to Silvestr, který se nevysílal, takové, myslím, velmi povedené čtyři komické scénky, ve kterých hrál právě Honza Kanyza s Dášou Veškrnovou. On tehdy vůbec nevěděl, že hraje náš text, ale zahrál to skvěle a přesně splnil, co bylo třeba.

Pády a vzestupy Marka Ztraceného jsou jako podle hollywoodské šablony.
Marek Ztracený: Kdysi jsem vystoupil „pod vlivem“. Pak jsem to skoro obrečel

Co říkáte na to, že pověsil hereckou kariéru na hřebík?
Obdivuju ho, protože seknul s věcí, která mu šla. Vždycky byl jeden z nejoblíbenějších herců, a pořád samozřejmě je, přesto se rozhodl dát přednost něčemu jinému. Mně se líbí, že si tak věří a že měl tu odvahu to udělat, protože opouštět určitou jistotu, kterou pro něj herectví bylo a kde byl vždycky dobrej a žádanej, je opravdu odvážné. Přeju mu, aby mu to šlo tak skvěle i dál, i když už mockrát přesvědčil, že je vynikající malíř, takže to asi není ani potřeba.

Jan RosákJan RosákZdroj: Profimedia

Dokážete si představit, že byste teď také moderátorské řemeslo opustil a věnoval se něčemu jinému?
Hned jak si to představím, tak mě napadne, čím bych to nahradil. (smích) Malíř opravdu nejsem, tak co bych asi tak dělal? Vůbec nevím… Plavčíka možná. (smích)

Nikdy jste nezažil pocit, kdy byste si sám pro sebe řekl, že už toho na vás bylo dost a chtěl byste si chvilku od světa showbyznysu odpočinout?
Je to zvláštní, že mi to takhle lidi připomínají. (smích) To už asi znamená, že je nejvyšší čas skončit. Ale ne, teď vážně. Mě to jednak pořád moc baví, a potom je také důležité, že je o mě pořád zájem. Nikdy jsem se nikam nenutil, nikdy jsem nikomu nevolal, neříkal: „Vezmi mě. Nebylo by tam místo?“ A podobně. Vždycky jsem byl osloven a pořád mě ještě chtějí, což je samozřejmě velice potěšující. Když to takhle bude ještě nějakou dobu, budu rád.

Lucie Vondráčková
Lucie Vondráčková je v poslední době samá změna, daří se jí v práci i v soukromí

Podobně jako Jan Kanyza jste letos oslavil půlkulatiny, bylo něco, co jste si k nim přál?
Dostal jsem dva hezké dárky od manželky. Jednak krásnou knížku a potom také fotbalový míč. Hrajeme u nás na zahradě na takové loučce fotbal. Koupil jsem branky a s vnuky, někdy také přijdou vnuci vedle od Merunků, pořádáme zápasy. Míč se nám tedy krásně hodí. Když jsem nad tím tak přemýšlel, byl to asi můj druhý míč v životě.

Účastníte se aktivně hry, nebo jste v pozici rozhodčího? Do čeho vás vnuci pasovali?
Já hraju! Ježišmarjá, hraju velice aktivně. (smích)

Prozradíte, kde vás teď mohou vaši příznivci vidět?
Například v Divadle Broadway, kde od listopadu zkoušíme muzikál s hity Janka Ledeckého Vánoční zázrak. V prosinci bychom pak měli hrát. Já konkrétně tam hraju dědečka. Co jiného? (smích)

Předpokládám, že vás tato role baví…
Mě určitě baví moje dědečkovská role. Na jevišti i v životě. Mám tři vnuky, takže mám kde trénovat.

Na jedné z televizí opět moderujete pořad Poklad z půdy, kde odkrýváte tajemství různých předmětů. Baví vás historie?
Bavila mě už na škole. Ohromně. Nebavilo mě akorát těch pár exaktních předmětů, jako byla matematika, fyzika, chemie, to šlo úplně mimo mě. Z matiky jsem prolezl u maturity fakticky na čtyřku a byl jsem šťastný. Ale jinak třeba zeměpis, dějepis, čeština mě bavily moc. Dějepis obzvlášť a to mi zůstalo. Měl jsem spolužáka, se kterým jsem seděl v lavici. Byl to jistý Pepík Žemlička, dnes je to profesor, doktor Josef Žemlička, kandidát věd, náš nejlepší historik přes Přemyslovce. A s ním jsme prolezli kdejaký hrad, zámek a tvrz, a dokonce jsme si je malovali. On mi o tom nesmírně nádherně vyprávěl. Byl velký nadšenec, až fanatik přes historii, takže něco z toho zůstalo i ve mně.

Halina Pawlowská
Halina Pawlowská: S každým dalším rokem je život těžší

Byla to náhoda, že jste nakonec skončil u moderování a dělal jste hlasatele? Nebo jste chtěl jít touto cestou?
Ne, to byla samozřejmě náhoda. Chtěl jsem být sportovec a vyhrát Wimbledon, ale už se mi to ani ve veteránské kategorii nepovede.

A hrajete pořád tenis?
Pořád hraju, tedy spíš se o to snažím. Vždycky jsem si přál hrát ho profesionálně, na to jsem ale začal pozdě.

Vánoce už doslova klepou na dveře, je to vaše oblíbené období?
Je. Je to nejkrásnější svátek, co si budeme povídat. Velikonoce mě tolik neberou. Jednak holky trpí, ale i z mnoha jiných důvodů. Vánoce jsou svou atmosférou prostě kouzelné. Velikonoce zase rozverné, ale já mám rád malinko nostalgie a ta k vánočním svátkům patří.

Trávíte Vánoce pokaždé v Čechách?
Ne, už jsme byli také v zahraničí, konkrétně v Rakousku na horách. Ale za sebe můžu říct, že je mi prakticky jedno, kde je trávím, hlavně když tam je moje rodina a všichni, které mám rád. Může to být třeba Papua Nová Guinea…, i když tedy nevím, co bych tam dělal. Neumím si to moc představit. (smích)

Máte na Vánoce doma nějak s manželkou rozdělené role? Dělá třeba kapra a vy zdobíte stromeček?
Tak pozor! Kapra u nás doma dělám já a také rybí polévku, salát zase dělá manželka. A stromeček zdobíme spolu. V tom to nijak zásadně rozdělené nemáme.

Takovou klasikou je už pro většinu lidí sledování pohádek… Účastníte se také této tradice?
Také je sledujeme, to už k tomu neodmyslitelně patří. Jako vánoční ozdoby. (smích)