Režisér Jiří Strach: Dostali jsme od Boha záhlaveček

Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

Jak se máte v tomhle divně zastaveném čase?
Je mi skoro žinantní říct to nahlas, ale dobře. Zvlášť vůči nemocným, doktorům, sestrám a sociálním službám je mi to hloupé. Ale je to tak. Už dlouho jsem to táhl pracovně nadoraz a říkal jsem si, že by to chtělo se trochu nadechnout. Ale že nám Pánbůh dopřeje takovouhle brzdu, to jsem tedy nečekal. Je to ale zajímavá prověrka. Asi před rokem jsem v nějakém rozhovoru říkal, že jsme jako lidstvo zpovykaní a že bychom potřebovali pořádnou ránu přes držku. Že asi přijde válka nebo tak něco. Abychom se srovnali zase do latě a měli větší úctu k sobě a životu.

Přišla pandemie. A co – srovnali jsme se? 
Na jaře jsem si říkal, jak je hezké, že šijeme roušky a jsme vůči sobě solidární. Ale teď s druhou vlnou mě iluze opouštějí. Už zas to v lidech ošklivě vře – nenávist a zloba, hlavně na sociálních sítích, kde anonymně plivou vlastní frustrace. Jsou bez zábran, vykřikují něco o demokracii, pravdě a svobodě, ale s použitím tak sprostých slov a urážek pro mě nevídaných, že žasnu. Tak si říkám, že to byl vlastně od Boha jen takový záhlaveček a že pořádná smršť ještě musí přijít. Jako to zažilo lidstvo dřív – války, mor, španělská chřipka. To byly průšvihy. My překlepeme jednu pandemii a jak je nám trošku dobře, přestaneme být empatičtí. A zase žijeme ty své egoistické rokenroly…

Josef Formánek: Přeju si, abych už nikdy neměl problém s alkoholem

Nakolik se covid dotkl vás, profesně i v soukromí?
Měli jsme točit krimi sérii pro Českou televizi s Ivanem Trojanem, odloženo. Pak celovečerní dokument k devadesátinám Jiřiny Bohdalové, právě v tuhle dobu, taky odloženo. V sedmi lidech na place bychom to asi zvládli. Ale když začala čísla nakažených stoupat, došlo mi, že kdyby na ni někdo při natáčení prsknul, že je to riziko. A při představě, že národu pohřbím Bohdalku… Ostatně, sama Jiřina vtipně prohlásila, že si ani nemůže zajít ke kadeřníkovi, tak jsme to přesunuli na jaro. 

Takže lenošíte. Podporujete aspoň drobné živnostníky?
A to zas jo. Bydlím na Letné a jsem denně u okýnek. Do petky pivo, jinde svařák, tu kávu. Všiml jsem si, že k nim chodím častěji, než kdyby lockdown nebyl. 

Vážně žádné psaní, režírování? Ani ladění scénáře k třetímu Andělu Páně? Ve hře byla, pokud vím, vzhledem k tomu číslu Svatá trojice, ba i Tři králové. Už mají nějaké konkrétní obrysy?
Nechte nás ještě ladit. Musí to uzrát jako víno v sudu, ať je to riserva a ne burčák. Z toho by lidi bolela hlava. Navíc, kde bych to asi tak točil? Vždyť není žádnej sníh…

Trikové studio UPP vám ho určitě rádo vyrobí.
No to vyrobí, ale po koronakrizi všechno podraží a určitě i sníh. A nejhezčí je stejně ten přírodní.

Rovnoprávnost v Česku postrádám, říká herečka Hana Vagnerová

Dobře, nechme trio uzrát. Co pohádka Dlouhý, široký a bystrozraký, kterou už také delší čas chystáte? 
To je vlastně totéž. Drahé. Zatím nemáme pohromadě rozpočet. Už jsme chtěli točit loni, předloni…

Víte, jak je to s těmi odsouvanými projekty.
Vím. Přenošené děti. Uvědomuju si to riziko. 

Takhle před sebou sunete už adaptaci románu Sedmikostelí od Miloše Urbana. 
No tam se trochu něco děje. Jenže – jak můžu pracovat, když je pořád něco zavřené? Kostely, hospody, kavárny, divadla, kde se to všechno má urodit? V parku, v tramvaji s rouškami? Lockdown není sexy, nemá šmrnc. Vizuálně je to hrozné. Sice si všímáte očí a toho, co je v nich, ale zbytek tváře nevidíte, ta zajímavá nonverbální sdělení, člověk je o ně ochuzený. 

Jinými slovy, karanténa vás na rozdíl od některých literátů nebo scenáristů neinspiruje. 
Ne. Mě lákají látky, které mají určitý přesah, zobecnění, nechci dělat žhavou realitu. Mám snad točit drama o tom, jak hospodský páchá kvůli zavřené hospodě sebevraždu v roušce? Mě nikdy ta rádoby aktuální témata nezajímala. Dnes jsou, zítra je odnese voda… Proto se taky vracím často do historie. To už říkal Miloš Forman – že je líný. A přitom tak pracovitý člověk! On potřeboval čas, aby látka uzrála, aby mu stála za tu námahu. Já to mám podobné – musí to být silný příběh, o kterém budu vědět, že dá něco i divákovi, a kvůli kterému vstanu z gauče. Ne aby se točilo za každou cenu. Já si umím počkat.

Když to shrnu – Sedmikostelí nic, Dlouhý, široký, natož bystrozraký nic, k tomu svatý Vojtěch a Jiří z Poděbrad, kteří vás také tematicky lákají, jestli si to pamatuji dobře. Vy si vybíráte drahé látky, abyste nemusel pracovat, ne?
Ano, jsem zkrátka hrozně línej. Proto jsem doteď nic nenatočil. A proto tady teď děláme rozhovor o filmech, které nikdy nenatočím. Ale teď vážně: Sedmikostelí se probouzí jako sopka, cítím to na svém seismografu. Víc zatím prozradit nemůžu. 

Antonie Nedošinská: představitelku chápajících matek rodiče od divadla zrazovali

Film s Jiřinou Bohdalovou určitě natočíte. Ostatně, už jste s ní dělal víc věcí – mimo jiné Vrásky z lásky a Klec. Jaký to bude dokument? Pietní asi úplně ne?
Já Jiřině řekl: Podívej, portrétků už máš spoustu. Pojďme to udělat tak, že mi řekneš na kameru i to, o čem si povídáme jen tak u kafe. A ona chvilku přemýšlela a pak řekla: Tak jo, řeknu ti všechno. Těším se na tuhle práci. I s archivem bude film pěkně nahuštěný – devadesát minut pro jejích devadesát let. Jiřinu mám moc rád. Vždycky když k ní jedu, ona navaří a přikáže: Přijeď včas, ať je to čerstvý! Mám k ní skoro rodinný vztah. Je moje třetí babička, o ty své dvě jsem už přišel, zemřely v osmdesatých letech, tak s ní zažívám hezké vnukovské okamžiky. 

Občas také hrajete. Během tohohle roku se pěkná role neurodila? 
Urodila. Filip Renč mě obsadil na jaře do své detektivky Hlava Medúzy. 

Koho tam hrajete?
Sám sebe. Přiznali jsme realitu. Dvojice policistů jede v autě na můj filmový plac, kde se odehraje nějaký zločin, hrají je Jirka Dvořák a Jitka Čvančarová, někdo se zeptá: Kdo to točí? Strach. Jirka řekne: Kdo to je? A Jitka na to: On ještě točí? Byla radost stát zase na druhé straně kamery. Přistupoval jsem k tomu s pokorou, nechtěl jsem natáčení Filipovi, svému kamarádovi, zkazit. 

Když jsme u natáčení. Jak moc jsou podle vás kina po přesunu divácké pozornosti na internetové televize ohrožená?
Nejsou, diváci se tam zase vrátí. Stejně jako dál chodí do divadel, i když dávno běží televize. Pokud jde o mě, je mi úplně jedno, kde budou diváci moje věci sledovat. Vždycky půjdou hlavně za příběhem. Nepotřebuji velké plátno, ať si to klidně pustí na chytrém mobilu nebo počítači. Ale chci, aby se smáli, nebo byli dojatí, prostě aby je příběh nějak zasáhl. Bez emocí to nejde. 

Platformy nejsou důležité? U některých filmů je velké plátno klíčové.
Plátno je jen forma. Ale klíčový je obsah. A to je podle mě zásadní otázka – jestli mají filmaři ještě co nabídnout. V Evropě i dál ve světě. Kolik jsme viděli v posledních letech filmů, které nám utrhly srdeční chlopeň? 

Přání pro Ježíška? Chtěla bych dobrý domácí med, říká herečka Kubařová

 Příběhy se recyklují, to je stará věc. 
Ne, zpohodlněli jsme. Nebyli jsme konfrontovaní s žádnou obtížnou dobou. Generace filmařů, co začínala v 60. letech, prošla v dětství válečnými časy, ty se do nich nějak obtiskly. Ale my? Husákovy děti, co nosily pionýrské šátky. Byla totalita, jasně, museli jsme poslouchat Jakešovy žvásty, ale už nešlo o kejhák, už to byla jen šaškárna. Žádné existenční dno, které když nezabije, tak posílí. 

Kde nacházíte silné příběhy vy? 
Poslední roky vyhledávám spíš literaturu faktu než beletrii. Letos mě třeba dostal opus Petra Čorneje Jan Žižka. Jak skvěle a čtivě je to napsaný! Až to téma člověk Petrovi Jáklovi, který připravuje do kin také Jana Žižku, závidí. 

To asi nebude jako podle Čorneje, tam půjde spíš o spektákl. Ale pojďme od husitů k Vánocům. Bez čeho byste si je neuměl představit?
Já toho moc nepotřebuji. Roušky jsou otravné, ale dají se přežít. I s dočasným omezením výletů na lyže nebo za sluncem. Upřímně – my, co jsme vyrůstali za bolševika, který nám zakazoval cestovat, už na ta různá omezení máme výbavu. Tak to snad chvilku vydržíme. Ale přiznám se, že kdyby zavřeli kostely – to by mě naštvali. Protože bez půlnoční si Vánoce opravdu představit neumím. 

Do svých filmů vždycky pašujete trochu té naděje. Nového Anděla Páně ani jinou pohádku letos nemáte, co byste vzkázal lidem aspoň sám za sebe?
Aby se nebáli. A nepropadali panice. Pánbůh je silnější než koronavirus…