Máte narozeniny v krásný den, který je také Mezinárodním dnem sázení stromů, poezie a loutkového divadla. Věděla jste to?
O loutkovém divadle jsem věděla, ale ty stromy mi dělají radost, protože je miluji. Jsou jediné živé bytosti, které vypadají krásně i po smrti. Došlo mi to teprve, když jsem chodila v přírodě a viděla, že stromy, které už nemají žádné listy, jsou neživé… ale přitom pořád krásné.

Věříte na horoskopy? Jste na pomezí mezi dvěma znameními…
Mezi Rybou a Beranem.

Čím se víc cítíte být?
Většinou spíš tím Beranem. Ale podle různých testů jsem posléze zjistila, že je ve mně velká dávka introverze, takže ta Ryba tam je taky.

Podívejte se na rozhovor s Milenou Steinmasslovou:

| Video: Youtube

Nechala jste si udělat horoskop na míru?
To ne. Můj tchán pan doktor Pavlíček měl kamaráda, který byl zřejmě velmi dobrý astrolog a nabízel mi horoskop pro prvního syna, hned potom, kdy se mi narodil. Já to ovšem nechtěla.

Nechcete vědět, co vám hvězdy přisoudily?
Věřím, že na mě mají vliv slova. Jakmile do mě jednou nějaká vstoupí, vryjí se do paměti a žijí si tam svým životem, což někdy není příjemné. Horoskop s informacemi, s nimiž můžete něco dělat, pracovat s nimi, vyvarovat se nějaké vlastnosti, nebo řekněme primitivně spěchu, ten bych ještě brala. Mám strach z takových tvrzení, která začnou v člověku hlodat. Ale pozor, letos jsem narazila na karmický horoskop. O tom jsem nikdy ani neslyšela. Teď, abych řekla pravdu, nevím, jestli to bylo spojené se dnem narození nebo s čím. Vím jen, že jsem tam měla, že patnáct let mého čištění karmy skončilo, že jsem z toho venku a že mně bude dobře. Bylo to úžasně pozitivní.

Takže pro vás jedině pozitivní horoskopy…
Musím říct, že těch patnáct let v jedné věci sedí naprosto přesně. Před patnácti lety začalo v mém životě něco, co jsem si netroufala říct, že skončilo, protože se mi to několikrát vrátilo. Když si pak přečtete tyhle pozitivní zprávy, je to, jako by vám spadl šutr z ramen. Takže ano, když to vezmeme takhle kolem a kolem, pozitivní horoskopy beru, i takové srandovní v časopisech, ty člověka vždycky pobaví.

A kartářka vám nečetla osud?
Mám kamaráda, který pracuje s taroty. Je to velmi zodpovědný člověk a nerad říká lidem přesně, co by měli či neměli dělat. Já mu volala v době, kdy jsem měla rozestavěný domeček. Velký finanční malér za sebou, protože jsem se stala obětí podvodu. Jediné, co jsem chtěla vědět, bylo, jestli dům dostavím. Řekl mi: Dostavíš a budeš na nule. To se přesně stalo. Dostavěla jsem a byla na nule, ale ne v minusu. Tenkrát jsem tohle potřebovala slyšet proto, abych celou situaci vůbec zvládla.

O zmíněném podvodu hovořit nechcete?
Raději ne.


Nahrává se anketa ...

Příští rok vás čeká kulaté životní výročí, prožíváte ten fakt?
Zatím ne. Je to ještě daleko, za tři sta pětašedesát dní se může stát strašně moc věcí.

Máte oblíbenou dekádu, ve které jste se cítila nejlépe?
Asi když byli kluci malí. Já byla uhoněná jako hrom, ale s malými dětmi je svět tak krásný, že i všechny problémy, které se objeví, nakonec zmizí a zůstane jenom úžasný pocit z bezvadných zážitků a chvil. Vím, že jsem to říkala mockrát, ale ono to tak je: jsem ráda na světě, a to fakt hodně. Tudíž nemám oblíbené a neoblíbené dekády. V každé z nich na něco moc ráda vzpomínám, i když si občas nepamatuji, ve které dekádě to bylo. Nemám v životě časovou osu, to je nad mé síly. Ale jsou věci, které moje hlava prostě hodí za sebe. Protože co s nimi? Už se s nimi nedá nic udělat. A jestli jsem se z nich poučila, nebo se nepoučila, ukáže další dekáda.

Učíte se z vlastních chyb?
Z některých ano, z některých ne. Jisté chyby jsou tak bytostně spjaty s tím, kdo jsem, že je v různých variacích dokážu stále opakovat.

Téměř k narozeninám jste letos dostala Českého lva. Byl to ten nejhezčí dárek?
Byl to krásný dárek. Ale nejhezčí? Mám dva syny, takže úplně stejně skvělé bylo, že jsem trávila čas s nimi a se svou snachou a bylo nám dobře. Nemám potřebu věcem dávat nálepky, co je víc, co míň.

Na rozdíl od jiných uměleckých celebrit jste zvolila cestu přirozeného stárnutí. Šlo o zcela jasné rozhodnutí?
Tak jasné ve smyslu, že když jsem se pro něj jednou rozhodla, už jsem tohle dál neřešila a neřeším. Samozřejmě volím kvalitní kosmetiku. Snažím se spát, když to jde, abych pleti, která je součástí mé herecké výbavy, neubližovala zbytečně. Ale jinak jsou některá rána, kdy přijdu do koupelny, podívám se do zrcadla a říkám si: „Ano, stárneme, Milenko, stárneme.“ Nelituji, že jsem si něco nenechala přešít.

Jsou role, které vám věk přidávají?
Mám teď roli, kde je mi přes osmdesát. Hraji paní, která je zastydlá hippie, takže de facto na to vlastně nevypadá. Hra se jmenuje 2084 a je to taková dystopická věc českého autora, který píše pod pseudonymem S.d.Ch. Je to vidina roku 2084 a není nereálná. Ta žena se v podstatě narodila před rokem 2000, a tím pádem příběh získává ještě na větší reálnosti, který je, jako všechny dystopické hry, trochu nadnesený a přehnaný. Alespoň tedy doufám, že je přehnaný! Tak tam je mi víc než ve skutečnosti a moc si užívám budoucnost.

close Milena Steinmasslová info Zdroj: Profimedia zoom_in Milena Steinmasslová miluje divadlo, a dokonce napsla sama i dvě hry.

Představujete si někdy, jaká bude vaše/naše budoucnost?
V mládí moc často ne, protože vypadalo všechno tak jasně. Za totality člověk nastoupil do pomyslného vlaku, a pokud ho z něj nevykopli kvůli nějakému přestupku, tak velmi předvídatelně dojel až do konce… Pak přišla revoluce a všechno se změnilo. Nebo zaplať pánbůh, hodně věcí se změnilo. Ale logicky chvíli trvá, než pochopíte principy nové společnosti. Já vlastně revoluci chytila ve středním věku, takže začnete jinak uvažovat v rámci stáří a nemocí, protože najednou víte, že se musíte o sebe daleko víc postarat. Chcete-li žít jistým způsobem do konce svého života, tak to bude vyžadovat také přípravu. A teď je tak moc nových okolností, že budoucnost, o které přemýšlím, je třeba ve vzdálenosti roku, dál nejdu, protože nemám dostatek informací.

Máte tedy z budoucnosti temné myšlenky?
Temné myšlenky jsou největší mediální zábava, hnusná hra, která se hraje s lidským strachem. Možná proto, že do té hry vidím a že ji tak moc nesnáším, beru ony temné myšlenky jako součást koloritu, ale nepouštím si je hluboko. A to nemám vnoučata! Kdybych je měla, takové věci k sobě vůbec nepustím, protože by to bylo až sebevražedné. A já tady hodlám být co nejdéle. To je moje uvažování o budoucnosti. Byla bych ráda, kdybych chodila, myslela a mohla se učit texty. Ale i kdybych třeba jen chodila, trochu myslela a byla mezi stromy, někde seděla na lavičce a dívala se na vodu, myslím, že nebudu strádat. Jenže vím o válkách, o našem školství, o zdravotnictví, dezinformacích, o politických stranách, se kterými nesouhlasím… nejsem slepá. A z toho pro sebe vyvozuji, co mohu udělat.

Zmínila jste vnoučata. Jste ta matka, která se po nich synů stále ptá?
Ne, jsem ta maminka, která už se po nich neptá, aby svým synům, které miluje, nelezla na nervy. Je to jejich život. Já si tohle v sobě vyřešila. Každý se rozhoduje podle svých okolností.

Napsala jste dvě divadelní hry. Rodí se vám v hlavě další?
Teď celý svůj čas věnuji plnění snu – představení o Toyen. Jde o tři roky různých mých akcí, od shánění peněz za pomoci dobrých lidí po tvorbu textu, režie… Vše ve spolupráci s Milenou Štráfeldovou, která napsala krásnou knížku To je on! O té, co si říká Toyen, a Terezou Karpianiusovou, která to režíruje. Protože jsem ve hře chtěla pohyb, oslovila jsem také kolegyni Klárku Hajdinovou, která je současně artistka na závěsných šálách. A máme už i místo! Divadlo Kolowrat, kde spolek Artway, který tam v současnu kraluje, a jeho předsedkyně Martina Balážová nás přijali pod svá křídla. Stali se součástí našeho projektu a já jsem z toho absolutně nadšená a šťastná.

A co nová filmová role, ta se nerýsuje?
Zatím se nerýsuje. Ale já jsem taky nevěděla, že přijdou Němá tajemství. Když něco přijde, budu šťastná z toho. A když nic nepřijde, budu šťastná z něčeho jiného.

Myslíte, že ocenění za herecké výkony pomohou k dalším nabídkám?
O tom nic nevím, tohle je moje první cena. Ptejte se za rok za dva, jestli dopomohla, nebo ne.

Když točíte film, cítíte, že má potenciál být opravdu dobrým materiálem?
Já v to věřila, protože základní scénář byl moc dobrý. Stejně jako scénář, podle kterého jsme točili, na kterém pracoval Tomáš Mašín s dramaturgyní Martinou Kinskou. Věděla jsem, že mám v ruce roli, která je nádherná a Tomášovi jsem věřila. Také jsem si uvědomovala, že mám okolo sebe výborné kolegy, kteří jsou před kamerou daleko častěji než já, takže se o ně můžu opřít. Cítila jsem, že točíme neobyčejný film, který má potenciál být svým způsobem výjimečný a jedinečný. Tématem, postupem, úžasnou kamerou, ale dál jsem nedohlížela a nic neřešila.

Trochu jiná je asi práce v nekonečném seriálu Ulice, dovedete si představit, že jednou definitivně skončí?
Jednou skončit musí. Nic není nesmrtelné.

V seriálu Ulice hraje Věrku, která se neustále do něčeho plete:

Teď tam máte novou linku… Vaše Věra se nastěhuje ke svým dětem?
Ano, tohle téma, kdy se oba rodiče přestěhují ke svým dětem, má ukázat, že takový stav není ani pro jednu stranu jednoduchý. Dříve to bylo vlastně svým způsobem obvyklé, protože v Praze nebyly byty, nikdy. Nebyly finance. Dnes je myslím větší problém v tom, že zůstávají doma u rodičů děti, které mají po vysoké škole. Měly by vyletět z hnízda, ale nemají kam přistát.

Dovedete si sama představit, že byste se vrátila zpátky ke svým synům do jedné společné domácnosti?
To bych jim neudělala. My se máme opravdu moc rádi, ale takhle bych si to nepředstavovala. Jsem si opravdu naprosto jistá, že kdyby se mnou bylo zle a oni mně mohli pomoci – a nešlo o stav, kdy člověk de facto potřebuje větší lékařskou službu – možná by hezky skřípali zuby, ale nenechali by mě rozhodně padnout. Tohle vím bezpečně. Možná by mě po čtrnácti dnech jeden od druhého stěhovali, že bych byla taková sdílená maminka.

Matka ve střídavé péči?
To je možné, ale oni jsou hrozně fajn lidé, oba kluci i moje snacha. Musím říct, že mám velkou kliku. Mám moc dobrou snachu. Máme se rády.