Ne pro Brusel, ale pro děti. Snaha o ekologičtější Česko se neobejde bez obětí

Tady jsou hlavní témata, která bude muset příští vláda řešit v rámci takzvaného Green Dealu. Není jich mnoho, ale o to jsou komplexnější a komplikovanější. Pokusíme se vám co nejuceleněji nastínit, jakým scénářem by mohlo „zezelenání“ České republiky probíhat.

Představíme minusy i plusy těchto plánů, protože tak komplexní změny se nedějí bez bolestivých obětí. A nabídneme také své odhady, jak moc se té budoucí vládě povede jednotlivé oblasti v následujícím volebním období naplnit.

Fejeton na paVlásku: Výprava do přírody

Alfou a omegou současných problémů s klimatem je uvolňování takzvaných skleníkových látek do atmosféry. Zjednodušeně řečeno: při jakémkoli spalování vznikají látky, které jdou do atmosféry, zahušťují ji a v důsledku toho se kolem zeměkoule tvoří další neviditelný obal.

Ten pak brání odraženému slunečnímu záření unikat zpět mimo atmosféru a zůstává v našem bezprostředním okolí. A to vede ke krátkodobému zvyšování teploty, ale také k dlouhodobým změnám podnebí, v důsledku čehož dochází k nepředvídatelným událostem typu tornáda na Moravě či nízkých stavů spodních vod, kterým jsme čelili před třemi lety.

Navzdory občasným spekulacím tato teorie není nová. Již na konci 19. století s ní přišel švédský fyzik Svante Arrhenius a od té doby se také o souvislosti mezi emisemi oxidu uhličitého a měnícím se klimatem sbírají data. A ta nejsou dobrá, tuto vědeckou domněnku potvrzují, na čemž se vědci shodují.

Nyní tedy jde o to vymyslet, jak efektivně dosáhnout té takzvané uhlíkové neutrality, aby se CO2 do atmosféry uvolňovalo co nejméně a zároveň lidstvo vymyslelo způsob, jak uvolněný plyn spotřebovávat.

Energetika

Toto téma rozhodně nemá být o definici nepřátel klimatu a o tom, jak s nimi zatočit. Nepřítelem je náš životní styl a potřeby, které s aktuálními možnostmi jdou na samou hranu drancování přírody. Ale předpokládá se, že velmi brzy, do nějakých čtyřiceti let, dojde k technologickému průlomu a naše energetické potřeby přestanou být problémem.

Leč, zatím hrajeme s takovými kartami, které máme. A ty karty jsou zejména uhlí, plyn, jádro a pak všemožné obnovitelné zdroje, tedy nejčastěji voda, vítr, sluneční paprsky. Česká republika v tuto chvíli stále ještě spoléhá více než z poloviny na fosilní paliva, zejména na uhlí, z něhož vyrobíme více než 40 procent energie (fosilní paliva celkem představují 52,5 procenta energie). Následuje jádro a obnovitelné zdroje nepředstavují ani desetinu veškeré energie.

Obdivuji, když někdo z hromady klád postaví srub, říká moderátor Petr Pěknic

Právě fosilní paliva jsou velkým zdrojem emisí CO2, proto bude nutné jejich význam pomenšit a naopak zvětšit ostatní možnosti. Pro Českou republiku bohužel kvůli geografické poloze nejsou příliš vhodné obnovitelné zdroje, proto se již dosluhující vláda rozhodla vsadit na rozšíření jaderných kapacit.

O rozšíření Dukovan je již téměř rozhodnuto a čeká se na vyhlášení klasického tendru. Podle ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka (ANO) by příští vláda měla rozhodnout o dostavbě Temelína.

Pravděpodobnost úspěchu: 30 procent. Energetika je příliš komplexní a není možné ji řešit bez zohlednění geopolitické situace. K postupným krokům nejspíš dojde, ale úplného řešení se od budoucí vlády nedočkáme.

Doprava

Srovnáme-li vozy z přelomu osmdesátých a devadesátých let, vypozorujeme téměř kosmický rozdíl. Ať už se týká komfortu, jízdních vlastností, automatizace, tak také co do emisí, které vozy produkují. Zároveň ale připomeňme, že automobilů výrazně přibylo a zatímco dříve bylo standardem jedno auto na rodinu (a ani to nebývalo pravidlem), nyní není neobvyklé, že v garážích před domem parkují dvě, někdy i tři auta. Opět jde o daň za náš životní styl.

V důsledku toho představují automobily stále relativně velkou, ale hlavně relativně snadno řešitelnou zátěž pro klima. Přesto je termín relativní důležitý. V současnosti převládá názor, že ekologická podoba motorismu je elektromobilita. Samozřejmě samotné elektroauto má nižší emise než klasický vůz se spalovacím motorem, je však třeba dopočítat, kolik stojí právě výroba energie a také dovoz elektrovozu a zda jeho „uhlíková stopa“ není ve finále vyšší než u klasického vozu.

Další možnou revoluci mohou přivézt vozy na vodíkový pohon, které jsou již v menší míře v provozu, ale mají zatím řadu technologických potíží.

Jak k tomu může přispět budoucí vláda? Co se týče elektromobility, rozhodně se politici mohou zasadit o rozšíření infrastruktury dobíjecích stanic. To je jeden z klíčových rozhodovacích momentů pro člověka řešícího nákup nového vozu. Ostatně si všimněte, že právě na problematiku dojezdu a dobíjení na středně dlouhé a dlouhé tratě se u elektroaut všichni zaměřují.

Letní sídlo Karla Čapka: V domě u Dobříše hostil přátele, zahradničil a tvořil

Dále mohou například municipality zvýhodňovat majitele ekologických vozů třeba u parkování (to se již často děje). A samozřejmě by vláda mohla poskytovat dotace na pořízení bezemisního vozu, což se děje v celé řadě evropských zemí.

Pravděpodobnost úspěchu: 60 procent. Auta na alternativní pohon jsou trendem všude na světě a vláda mu nejspíš aktivně bránit nebude.

To hlavní, na čem by vláda mohla zapracovat, je posílení hromadné dopravy. Elektrovozy i vodíková auta budou navíc stále levnější, a lidé k nim tak ztratí prvotní nedůvěru. Doprava tedy nejspíš již v horizontu let bude opravdu zelenější.

Cirkulární ekonomika

V recyklaci patří Češi mezi přeborníky. Přesto když vezete nějaký odpad do sběrného dvora ve větším městě, musí vás přepadnou trochu deprese, kolik se toho vyhodí. Ano, recyklujme, jak jen to jde, ale zamýšlejme se nad svou spotřebou obecně. Problém takzvané cirkulární ekonomiky popisuje snahu co nejvíc omezit plýtvání. A to jak na úrovni spotřebitele, tak také výrobců.

V praxi to funguje například již u bílé elektroniky, kdy vám prodejce pračky odveze tu starou a zlikviduje ji. Právě on či jím najatá firma totiž dokážou danou pračku rozmontovat na prvomateriály a dál s nimi pracovat.

Dalšími fenomény jsou například bezobalové obchody, které již dnes nabízejí možnost koupit si drogérii či potraviny do vlastních nádob, čímž se eliminují tuny nerecyklovatelných plastů od prášků na praní a další klimaticky velmi zátěžové věci. Pozitivní je, že tuto možnost postupně zavádějí i velké řetězce. Zároveň například v sousedním Německu již došli do té fáze, že znevýhodňují nákup do igelitových sáčků (ten si prostě zaplatíte) a preferují nákup do vlastního ekologického obalu.

Rychle a zběsile po sibiřsku. Rodinný gang vykrádal kamiony přímo za jízdy

Pravděpodobnost úspěchu: 65 procent. Stejně jako u ekologičtější mobility i zde platí, že jde o megatrend, který se prosadí třeba i vládě navzdory.

Co pro to může vláda udělat? Zpoplatňování igelitových sáčků tu nelze očekávat, tedy pokud to nenařídí Evropská unie jako například u jednorázových tašek. Naopak nějaká nařízení lze čekat například pro průmysl.

Urbanismus

V českých městech žije více než polovina tuzemské populace. Aby byl život ve městě snesitelný a příjemnější i v dalších letech, bude potřeba pokračovat v ekologizaci zejména velkých měst. Vedra, která zasáhla republiku před třemi lety, ukázala, že změny klimatu mohou přinést velké problémy s nedostatkem dešťů. A to nejen pro zahrádkáře, ale pro všechny.

Jak města pozelenit? V tomto smyslu rozhodně ne vytvářením umělých parků uprostřed zástavby, o to tady opravdu nejde.

Jde o to, aby tu probíhala co nejefektivnější doprava, aby se podporovala výstavba energeticky nenáročných domů, aby se i starší zástavba co nejvíce ekologizovala (zateplení, kvalitnější vytápění, snaha o využití obnovitelných zdrojů energie tam, kde to jde a dává smysl).

Ať už vláda, nebo municipality mají celou řadu možností, jak toho dosáhnout, ať už jde o stavební normy v rovině stavebnictví, o různé mýtné a parkovací poplatky, či posilování hromadné dopravy z pohledu dopravy. To, že se příliš nevyužívají, je dáno zejména jejich nepopularitou a také argumentem, že jakékoli omezení je „návratem do komunismu“.

Pokud však souhlasíme s cíli, na kterých se EU (a vlastně i svět) shodla, tak se to bez nepopulárních omezení neobejde.

Pavel Nový: Co tě nezabije, to tě posílí. Dělal jsem dělníka, číšníka i šoféra

Pravděpodobnost úspěchu: 70 procent. Zatímco ekologizace budov probíhá neustále a podpoří ji také bankovní podpora hypoték pro šetrné budovy, která již začíná platit, k ekologizaci dopravy v rámci města bude docházet jen velmi pomalu.

Zemědělství

Zemědělství se na emisích skleníkových plynů v česku podílí jen asi ze sedmi procent. Jde však zároveň o oblast, kde ke snižování dojde jen velmi těžko a složitou cestou. „Snižování emisí v zemědělství je náročnější než u většiny ostatních odvětví, protože emise obecně pocházejí z přírodních procesů, které dnešní technologie nedokážou vyřešit.

V současné době například neexistuje technologie, která by dokázala zabránit tomu, aby krávy během trávení vypouštěly metan. I u nejpokročilejších přísad do krmiv se předpokládá snížení emisí metanu jen o 30 procent,“ uvádí studie Klimaticky neutrální Česko, v níž poradenská společnost McKinsey shrnula scénáře snižování emisí u nás.

V následující dekádě navíc studie počítá s růstem množství odchovaných zvířat, po roce 2030 by již růst nemělo. Studie tak přiznává, že v zemědělství „ušetřit uhlík“ takřka nepůjde, a když, tak pouze u zemědělských strojů.

Pravděpodobnost úspěchu: 20 procent. Komplikovanou situaci u nás podporuje také fakt, že základem tuzemského zemědělství jsou velké agropodniky, které nebývají nositeli změn a zároveň umějí velmi silně lobbovat za své zájmy.

Daně a dotace

A jaký má vláda nejmocnější nástroj na řízení změn, k nimž se postupně zavazuje? Jsou to zejména zákony, daně a dotace. Zákony jsou represivní a občané na ně často reagují negativně, totéž platí pro daně. Ale daňové úlevy či přímo dotace, to je již jiná písnička.

Lze očekávat, že budoucí vláda (ale ještě spíš ty po ní) bude k těmto nástrojům sahat stále častěji. A to podle poměrně jednoduchého principu: neekologické chování znevýhodní a naopak ekologické zvýhodní.

Děti trpí syndromem přechválené generace. Je takové i to vaše?

Než vám na mysl skočí slova jako diskriminace či zneužívání státní moci, vzpomeňte na spotřební daň z tabáku a alkoholu. To je úplně stejný princip a již málokomu přijde špatný. Zákaz prodeje alkoholu je ve střední Evropě nemyslitelný, zároveň stát potřebuje regulovat alkoholismus, který jej stojí velké peníze.

Podle propočtů připraví alkohol stát o téměř šedesát miliard ročně. Spotřební daň je jedním z nástrojů, jak toto číslo snižovat.

Čekají nás roky změn a je dobré se připravit na nejrůznější scénáře. Takzvaný Green Deal totiž nemusí nutně znamenat jen chudobu, bídu a hlad. Může jít i o příležitost. Tak buďte připraveni.