V souvislosti s judem se hodně skloňuje film Jáchyme, hoď ho do stroje! Patří mezi vaše oblíbené?
Petr ml.: Jako děti jsme měly povinnost se na něj dívat, protože taťulda tam hrál velkou roli. (smích)

Petr st.: Rozhodčího.

Petr ml.: Proto jsme ho viděli, kolikrát to šlo. Ale neměli jsme ho na videokazetě nebo cédéčku, šel jenom v televizi, takže kolikrát ho dávali, tolikrát jsme ho viděli. A sledovali jsme ho i později, když už jsme byli starší, je to film, který nestárne. Pamatuju si, že jsme vždycky obdivovali, jak tam Luděk Sobota okopával soupeře, to bylo pro nás judisty neuvěřitelný! Vždycky jsme si říkali, že si lidi myslí, že takhle vypadá judo, protože v televizi nic jiného o tomhle sportu neběželo. Hodně jsme taky používali hlášku: „Zřejmě slušnej oddíl!“ To se nám líbilo.

Petr st.: V tom filmu se Luděk ukázal úplně poprvé. Do té doby byl poměrně neznámý. Koukali jsme na něj a říkali si: „Proboha, co to bude za film? Nějaká kravina.“ A on je z toho takovej biják. (smích) Mám radost.

Luděk Sobota ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! jako judista:

Zdroj: Youtube

Ptal se vás tehdy Luděk Sobota, co a jak má dělat?
Petr st.: Člověk, který s ním pracoval, byl judista. Společně se domluvili, že to musí „nějak vypadat“, ale bohužel nevypadalo. (smích)

Petr ml.: Možná je lepší, že nevypadalo, protože kdyby vypadalo, nebylo by to tak vtipný.

Máte pocit, že ten film u nás judo hodně zpopularizoval?
Petr st.: Určitě!

Petr ml.: Byl tak vtipný a známý, že se judo minimálně zábavnou formou dostalo do popředí. Nevím, jestli si někdo řekl, že ho kvůli filmu bude dělat, ale do povědomí se určitě dostalo. Judistu Koudelku si pamatovali všichni. Když jsme chodili na závody, vždycky jsme říkali: „Ty vole, to je Koudelka, to jsi neviděl!“ Samozřejmě míněno v hanlivém smyslu. (smích)

Luděk Sobota jako funkcionář Slavoje Houslice ve filmu Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka
KVÍZ: Kdepak je ten prďola, co tady čepuje pivo? Znáte filmy s Luďkem Sobotou?

Oba máte k judu hluboký vztah. Vzpomenete si, jak jste se k němu dostali?
Petr st.: Můj brácha studoval průmyslovku, kde měli nového učitele na tělocvik. Ten přišel jednou na hodinu, praštil s bráchou o zem a řekl: „Tohle je judo, to vás naučím.“ Brácha pak přišel domu, praštil se mnou o zem, řekl: tohle je judo a budeme ho dělat. (smích) Následně jsme sesbírali matrace z celýho bytu a na nich začali bojovat. Taťka nám to rozhodoval. Pak jsme teprve přišli do judistických klubů.

Petr ml.: Já se k tomu dostal přes tátu.

Když jste s judem začínali, měli jste už tehdy ambice dotáhnout to na olympiádu?
Petr st.: Ano, vyhrát olympiádu byl můj cíl hned od začátku. Nejen to na ni dotáhnout, ale vyhrát ji!

Petr ml.: Měl jsem to stejně. Zvlášť když jsem viděl, že taťulda na olympiádě byl. V té době v judu jedinej Čech! Pro mě byla motivací. Řekl jsem si, že ji vyhraju, a dokonce jsem si spočítal kterou. (smích) Vyšlo mi, že ve správném věku, kdy bych mohl vyhrávat, budu v roce 2000. Tehdy se konala olympiáda v Sydney. Nejvtipnější ale bylo, že jsem se nominoval už do Atlanty, o čtyři roky dřív. Na poslední chvíli jsem se ale zranil. V roce 2000 jsem se pak nominoval znovu. Sice jsem nevyhrál, byl jsem třináctej, ale mně to stačilo. V podstatě mi vyšlo vše, jak jsem chtěl.

Petr st.: Proto se musel narodit Lukáš Krpálek, aby splnil naše přání. (smích)

Petr Jákl
Leonardo DiCaprio je specifický. Rád bych mu nabídl roli, říká Petr Jákl

Jste s Lukášem v kontaktu?
Petr st.: Ano, všichni jsme z jednoho klubu.

Petr ml.: Vídáme se často na Folimance, kam chodíme rekreačně trénovat a posilovat, on tam vždycky maká. Pak si pokecáme v sauně nebo na judistických akcích, kam jezdíme.

Petr st.: Já tam spíš jen rehabilituju, abych dožil.(smích)

Jak je to v judu se zraněními? Platí, že je jich nejvíc na začátku a postupně si člověk na rány zvyká a tělo je ohebnější?
Petr ml.: Na začátku těch zranění moc není, skoro žádná. Až když se judo začne dělat na vrcholové úrovni a člověk začne makat, sem tam k něčemu dochází.

Petr st.: To mají společné všechny bojové sporty. Stává se to při maximálním vypětí po tréninku nebo v soutěžích. Tělo má svoji kapacitu a jde až na hranu.

Petr Jákl. st. nedávno pokřtil novou knihu V kimonu až do hrobu:

Petr Jákl, Petr Jákl st.Petr Jákl a Petr Jákl st.Zdroj: se svolením Petra Jákla

Udržujete se ještě dnes judem, nebo už preferujete jiné sporty?
Petr ml.: Judo bychom preferovali oba, ale už to nejde. I když táta ještě v padesáti trénoval…

Petr st.: Ještě bych si troufl, ale…

Petr ml.: Já byl před pěti lety vyhecován k výkonu – taky to furt v sobě mám, ne že ne –, ale potom jsem jel rovnou do nemocnice na kapačky. (smích) Člověk by to zvládl, ale na fyzičku už je to náročnější – mlátit s někým o zem a podobně. Síla už není. Není to jako jít si zaběhat a vyklusat se nebo si zahrát volejbal.

Petr st.: Pro nás byl vždycky odpočinek jít si zahrát tenis. Pro tenisty je to plná zátěž a my u toho odpočívali.

Petr ml.: Judo není sport, který může člověk dělat naplno celej život. Může ho dělat volně celej život. No celej… ve stáří už to není ono.

Petr Jákl
Turistiku pěstuje u televize, ale nelenoší. Petr Jákl sportuje a jezdí na vodu

Určitou dobu jste dělal ochranku prezidentu Václavu Havlovi. Do jaké míry jste tam judo využil?
Petr st.: Naštěstí jsem ho nikdy nemusel použít. K ničemu zásadnímu nedošlo. Docházelo tam spíš k různým nedorozuměním, ale ne fatálním. Třeba si pamatuju, že když Havel poprvé mluvil k národu z balkonu Melantrichu na Václaváku, stál jsem s ním u balkonu, aby se tam nedostali „nepatřiční“ lidi, a najednou ke mně přišel chlapík a potichu mi řekl: „Tak co, jak to jde?“ Tak mu překvapeně povídám: „Co má jako jít? A on na to odpověděl, že je to samý, co já. Tak se ho ptám, co tím myslí, a on řekl: Estébák. (smích) Čapnul jsem ho za flígr a dal jsem ho ochrance, ať ho vyhodí. On si myslel, že jsem estébák, když jsem se tam ukázal s Havlem.

Petr ml.: Já si pamatuju, že když šel táta dělat ochranku, tak to rozhodně žádná prča nebyla. Bylo to v době, kdy mohla zasáhnout armáda, pořád se říkalo, že to bude krvavý, budou tu postřílení… A táta byl jedním z těch, kteří v tu dobu s Havlem byli. Kdyby se tenkrát něco podělalo, mohlo to skončit opravdu strašlivě. My jsme o něj doma strach rozhodně měli. Nebylo to tak v pohodě, jak vypráví. Mně bylo tehdy sedmnáct, takže následky by byly určitě velký. Zpětně můžeme říct, že se nic nestalo, ale vůbec to tak nemuselo bejt.

Petr st.: Je pravda, že nastala jedna dramatická situace, kdy nám najednou do Laterny magiky, kde jsme sídlili, přišla zpráva, že se ozbrojují milice v celé republice. Byl vypraven určitý počet autobusů a rozhlašovalo se, že potáhnou na Prahu. Havel za mnou přišel a ptal se: „Člověče, co budeme dělat?“ Povídám mu: „No, co budeme dělat? Když přijedou s tanky, tak nás tu převálcujou, my zbraně nemáme…“ Potom mi naštěstí volal myslím Kocáb, že generál Lorenc, což byl v té době nejvyšší generál policejní armády, slíbil při jednom jednání, že proti nám armáda ani policie nepůjde. Řekli jsme to Havlovi, ten zavolal Lorencovi a on mu skutečně potvrdil, že se nic nestane a postaral se, aby se milice uklidnily. Jinak by nás převálcovaly.

Slavnostní den. Bývalý judista Petr Jákl starší byl oceněn Českým klubem fair play, který je součástí Českého olympijského výboru
Cenu za fair play dostal Jákl senior. Děkoval syn, došlo na příhodu s fanynkou

Opravdu jste u sebe neměli žádnou zbraň?
Petr st.: Ne, žádné zbraně jsme u sebe nenosili. Řeknu vám k tomu jednu vtipnou historku… První setkání Havla s Adamcem, který byl předsedou komunistické vlády, bylo v Obecním domě. Šli jsme s Havlem na to setkání a s Adamcem zase přišla jeho „oficiální“ ochranka. Jednání probíhalo v hlavní místnosti a jejich ochranka se postavila ke dveřím. Tak jsem si říkal, že takhle teda ne a postavil se na druhou stranu. Stáli jsme s tím jejich klukem každý u jedněch dveří, koukali na sebe, načež ten kluk se na mě podíval, odhalil sako a ukázal mi, že má pistoli. Tak jsem taky odhalil sako a ukázal mu, že já tam nic nemám. (smích)

Co on na to?
Petr st.: Usmíval se na mě a potom se ke mně naklonil a povídá: „Pozdravuje vás Pavča.“ Já se lekl, jaký Pavča. A on dodal: „To byl váš soupeř, kterého jste vždycky porazil v judu. Dělá nám šéfa.“ Tak mě to rozesmálo a řekl jsem mu, ať ho taky pozdravuje.


Nahrává se anketa ...

Petře, vám bylo v tu dobu sedmnáct. Byl jste na tátu pyšný, že dělá ochranku prezidentovi?
Petr ml.: Byl jsem na něj samozřejmě pyšnej, ale mnohem víc jsem na něj byl pyšnej, že je úspěšnej judista, třináctkrát Mistr republiky a tak. Ale hodně jsem kvůli tomu byl označován i za protekční dítě. Když jsem přijel na závody, hned se ozvalo: „No jo, Jákl…“ Ze začátku jsem dostával hodně do huby a musel si své místo vybojovat. To byla nevýhoda, ale zase mi to všude možně otevřelo dveře a urychlilo moji kariéru. Čím jsem byl starší, tím víc jsem si uvědomoval, jak je tátova práce důležitá, jako kluk jsem tohle tolik nevnímal.