Jak vnímáte dobu dvacátých let minulého století, kdy se Zločiny Velké Prahy odehrávají?
Myslím, že si ji trochu idealizujeme a vidíme ji v sépiových barvách jako obrázky z hrnečků u babičky nebo ze starých pohlednic. Ale za nadšením z nové republiky byly stále cítit dozvuky světové války, španělská chřipka, nuzné podmínky dělnické třídy, bída městské chudiny. To všechno bylo podhoubím pro pražskou galerku a zločinnost. Slavnou knajpu Jedovou chýši nebo vyhlášený bordel U Mastného drdolu dnes vnímáme téměř poeticky, jenže to zdaleka tak poetické nebylo. A jsem moc rád, že seriál Zločiny Velké Prahy nemaluje věci narůžovo a některé epizody jsou temné a velmi dramatické. Dobrá detektivka musí být taková, aby nám běhal mráz po zádech. Osobně mám tyhle detektivky, ve kterých je napětí i humor, nejraději.

Co všechno se musí hlídat při natáčení dobového seriálu?
Samozřejmě všechny reálie. Zločiny Velké Prahy jsou zasazeny do roku 1922 a tomu musejí dokonale odpovídat kostýmy, rekvizity, automobily, autentické interiéry doplněné historickým mobiliářem a zařízením od postelí až po gramofonové desky a panáky na kořalku… (usmívá se) Součástí mého kostýmu byly třeba nádherné originální řetízkové hodinky, které se musíte naučit používat tak, aby to vypadalo jako běžná rutina. Musel jsem dávat pozor i na způsob mluvy. Vrchní inspektor totiž hovoří zásadně spisovně, ale zároveň používá žargon pražské galérky.

Máte se seriálem spojenou nějakou intenzivní vzpomínku?
Určitě třeba tu, když jsem skoro dostal infarkt při pronásledování podezřelého v lese. Scéna se točila nedaleko hřebčína a zámku ve Slatiňanech. Bylo časné jaro, asi březen, a my s Jirkou Langmajerem, který hraje inspektora Havlíka, pronásledovali v lese vlastně téměř profesionálního sportovce. Ten chlapík, který podezřelého hrál, byl v civilu rekordmanem v dost kuriózním běhu v plaveckých ploutvích. No fakt! Při natáčení ploutve pochopitelně neměl, ale tempo běhu měl přímo vražedné. A já jsem spíš kavárenský typ. Nicméně jsem se nechtěl znemožnit, takže v tom měkkém lesním podrostu jsem v lakýrkách a hodně hřejivém obleku z tlusté látky uběhl asi tak tři sta metrů. Jenže záběr se několikrát opakoval a já se pak už jenom plazil v roští a nadával na pana režiséra Brabce, který se tou situací náramně bavil.

Které dějinné období vás přitahuje nejvíc?
Mám rád baroko, přelom 17. a 18. století. Ta doba byla magická, bouřlivá, až teatrální. Plná nejfantastičtějších umělců. Ať už se jednalo o architekty, malíře, sochaře nebo hudebníky. Podle mého názoru nebyla nikdy překonána. V Evropě se stavěla skvostná divadla, paláce, zámky, chrámy, ale i nemocnice, knihovny a celá města. Šlo o časy svým způsobem někdy i dekadentní a vyšinuté, plné mystiky, hluboké víry, baroko bylo hravé a zvídavé, zkrátka pestré a nekonečně inspirativní. Projděte se někdy nějakým barokním areálem nebo zahradou a do uší si pusťte třeba Händela, Lullyho nebo Bacha. To je tak povznášející a silné, tomu se nedá odolat. Nebo když navštívíte nějaké barokní poutní místo, které je nejenom krásné, ale i plné skrytých významů, symbolů a vzkazů. Jde o místa kontemplativní, až s téměř léčivou schopností. Tam se můžete dotknout barokní dokonalosti.

Cítil jste se v historických kostýmech komfortně
Historické kostýmy jsou většinou hodně nekomfortní. (směje se) Vzpomínám si na gotický kostým, když jsme točili film Hlas pro římského krále. Všechny ty vrstvy, plechy, drátěná košile, přilba… Materiály jsou většinou z poctivých silných látek, takže je vám vedro, všechno vás kouše a tlačí a nemůžete si ani dojít na záchod. Ovšem ani kostým pana vrchního inspektora Budíka nebyl zrovna pohodlný. Obleky, které jsem nosil, byly z velmi silných vlněných látek. Takže když je pak venku ve stínu přes třicet stupňů a vy máte na hlavě ještě buřinku nebo plstěný klobouk, sedíte někde na slunci nebo v uzavřeném historickém autě, to potom sám sebe doslova litujete. Jednou jsem si to počítal a za den jsem vypil a vypotil sedm litrů vody.

Baví vás žánr detektivky?
Dobré detektivky mám hodně rád. Třeba skandinávské nebo britské. Chci, aby mě film nebo seriál překvapoval, abych nedokázal odhadnout, kam se bude příběh odvíjet. Zároveň mě baví, když je v něm i skrytý a rafinovaný humor, když cítím, že se filmaři při natáčení bavili a jak je práce těšila. To je prostě poznat. Teď třeba sleduju seriál Fargo. Nesmírně jsem si užíval i seriál Versailles, který měl vlastně taky detektivní zápletku. Hodně mě překvapil a nečekaně nadchl německo-rakouský seriál Průsmyk. Viděl jsem také všechny řady Narcos.

V současné době se reprízuje seriál Čtvrtá hvězda.
Čtvrtou hvězdu jsme točili asi před osmi lety. To je vlastně dávná historie, ale vždycky se na ni rád znovu podívám. Už proto, že tam hraje celé Dejvické divadlo, všichni moji nejmilejší kolegové. Natáčení s Honzou Prušinovským a Mirkem Krobotem bylo ryzí radost. A můj kuchař Smutný? No, to je jeden z mých kreténů, kterých jsem natočil opravdu hodně. Tihle pitomci se vlastně hrají sami a vždycky si je užívám. Tenkrát mě ale trochu mrzelo, že nevznikla druhá řada, protože na konci té první se Smutný stává ředitelem hotelu a mohl by to ještě hodně rozbalit. (směje se)

Ve kterých novinkách a rolích vás uvidíme v tomto roce?
V současné době dotáčím televizní seriál Ombudsman, který režírují Tereza Kopáčová a Tomáš Mašín, zároveň finišujeme se seriálem Stíny v mlze, který v ostravské televizi režíruje Radim Špaček. Opět jsem musel vzít do ruky housle, protože jako manžel hlavní hrdinky, kterou ztvárňuje Petra Špalková, hraju houslistu. A dokonce to byl kousek koncertního mistra Janáčkovy filharmonie. To je silná káva. Housle jsou asi nejnáročnější hudební nástroj, pokud na ně nehrajete, ale má to vypadat, že se tím živíte, je to strašná dřina. Bolí vás záda, ruce, prsty a ty zvuky, které vyluzujete, jsou peklo. A když vás ještě posadí mezi skutečné, a navíc tak skvělé muzikanty, jakými hráči Janáčkovy filharmonie jsou, tak jsem se hodně styděl. Ale snad to prý dopadlo dobře. Uvidíme. V tom covidovém marasmu jsem ještě stihl malou roličku ve filmu Jakuba Štáfka a Martina Koppa Vyšehrad. Vzhledem k současné fotbalové situaci kolem pana Berky se to dokonale setkalo s realitou…

Léta hrajete v Dejvickém divadle, které je stejně jako ostatní divadla zavřené. Vzpomenete si na atmosféru posledního představení před druhou uzavírkou?
Na to si vzpomínám naprosto přesně. Poslední představení jsme hráli v divadle v Náchodě. Byla to inscenace Ucpaný systém, což je divácký trhák našeho divadla. Šlo o hodně silný večer. Diváci i my jsme moc dobře věděli, že tohle bude na dlouhou dobu naposled, což bylo na atmosféře hodně znát. Bylo to dojemné a plné jakési vzájemnosti… Ze všech emocí, které při představení diváci zažívají, my pak víme, že naše práce má smysl a že je to radost i štěstí pro nás všechny.

Jaroslav Plesl
Narodil se 20. října 1974 v Hradci Králové. Vystudoval brněnskou JAMU. Od roku 2001 hraje v Dejvickém divadle. Viděli jsme ho ve pohádce Hodinářův učeň, ale zahrál si v mnoha dalších filmech a seriálech – Čtvrtá hvězda, Zkáza Dejvického divadla, Četníci z Luhačovic, Hlas pro římského krále nebo pohádkách Svatojánský věneček a Kdyby byly ryby.