Po předčasné smrti Vladimíra Tesaříka v roce 2003 pokračovala skupina v koncertování, ale oslavu loňských kulatin si vzhledem k pandemii musela odepřít. V tichosti proběhly i Richardovy pětasedmdesátiny, které měl teď na Boží hod. Bývalý sportovec na ně rozhodně nevypadá.

Narodil jste se, když skončila druhá světová válka.
Ale dělali mě ještě za války.

Na svět jste přišel v Ostravě.
Ano. Rodiče byli v armádě, poznali se v Buzuluku. Otce – který potom, co se vyznamenal v bitvě u Sokolova a bitvě o Kyjev, dostal titul Hrdina Sovětského svazu – chtěli jmenovat velitelem čestné stáže prezidenta Edvarda Beneše v Košicích. On se do toho nehrnul, raději se angažoval v takzvané Ostravské operaci. Jenže matka o něj měla strach. V bitvě o Dukelský průsmyk přišel o oko, a tak nechtěla, aby přišel ještě o něco jiného. Řekla mu, že je v jiném stavu, což nebyla pravda. V tu chvíli hrdina cuknul a zbaběle se vydal do Košic. Ale mezitím mě stačil udělat.

V Ostravě jste pobyli velice krátce, váš o dva roky mladší bratr Vladimír už pocházel ze Svitavska.
Odtud byl náš děda. Matka se k němu se mnou přestěhovala v době, kdy byl otec pryč. Po válce chtěl zůstat vojákem, a tak ho poslali studovat tankovou akademii do Moskvy.

Václav Kopta
Hrát si na Jana Wericha je jako vydávat se za svatého Václava, říká herec Kopta

To jsem se chtěl zeptat: co je proboha tanková akademie?
Těžko říct, já jsem sice na vojně dělal řidiče tanku, ale tuhle školu vážně nemám. Nicméně tehdy se narodil brácha. Bydleli jsme v Moravské Chrastové, nejbližší porodnice byla ve Svitavách. Brzy nato jsme přesídlili do Prahy.

Mě ten váš otec, generálmajor Richard Tesařík, upřímně fascinuje. Existuje snímek, na kterém s vaší matkou pózuje právě u tanku. Pásku přes oko, nad ním se tyčí hlaveň, oba tam vypadají hrozně cool.
Taky že byli! Otec dělal přísného, ale matka byla hrozně fajn. Příjemná, krásná ženská. Měla jen jedinou vadu: když později jako odborná asistentka učila na strojárně, začala nám i našim kamarádům dávat kázání. Což bylo horší, než kdybychom dostali facku, protože to by bylo rychlejší a tolik by to nebolelo. Posledních jedenáct let sám učím zpěv na mezinárodní konzervatoři a vidím na sobě, že začínám mít podobné manýry. Ono to zřejmě postihne každého, kdo se zabývá pedagogikou.

Byli jste na rodiče pyšní?
Ale jo. I když to nebyla zase taková idyla. Po sedmnácti letech se rozvedli… Hezké chvilky jsme zažívali hlavně, když jsme byli menší. Jeli jsme někam autem a oni si zpívali. Otec svým hrdinným barytonem, jeho matka byla operní pěvkyně. Naše máma měla, jak se říká, slzu v hlase. Přirozený talent, klidně se tím mohla živit. U některých žen mě jejich projev vysloveně drásá, takovým říkám meluzíny. To ona nebyla.

V roce 1960 chtěli vašemu tátovi titul Hrdina Sovětského svazu odejmout. Z armády ho vyloučili, napsali o něm, že je vznětlivý, ironický, rád vyhledává styky s cizími ženami…
Zlobil. To byl i kámen úrazu jeho manželství. Nicméně mu vyznamenání nevzali. Šlo o sovětský řád, to ho zachránilo. Češi mu ho sebrat nemohli.

Ke konci dělal dispečera na autobusovém nádraží v Praze na Florenci.
Potom ještě pracoval jako bezpečnostní technik v letňanské Avii. A studoval práva, aby se mohl se státem soudit. Zemřel, když byl ve čtvrtém ročníku.

Podědili jste něco z jeho temperamentu?
My to měli s bráchou rozdělené. Vladimír byl přímočarý, vmžiku vyhodnotil situaci a hned ji řešil. Já jsem spíš po matce diplomat.

Mnohokrát jste vyprávěli, že jste de facto vyrostli na ulici. Ve sklepě jste schovávali samopal, který jste někde našli…
V Dejvicích, kde jsme bydleli, válčila ulice proti ulici. V Kotěrovce postavili nové bytovky, kam se přistěhovala spousta lampasáků – a ti měli děti. S nimi jsme válčili. Házeli jsme po sobě kamení, a když jsme se dostali na dotek, mlátili jsme se klacky. Tam jsem se naučil docela dobře šermovat. A házet šutrem na cíl, což se mi pak hodilo, když jsem ve třiceti začal hrát softball a baseball.

Ondřej Gregor Brzobohatý
Myšlenky Johna Lennona. Ondřej G. Brzobohatý složil písní poklonu legendě

To, že jste byli synové válečných veteránů, vám život ulehčovalo, nebo ztěžovalo?
Ono je to složitější. Je pravda, že před synem Hrdiny Sovětského svazu se většinou nikdo neodvážil ani meknout. Ale vím, že na bráchu naopak učitelky útočily. Předhazovaly mu, že jeho maminka chodí oblečená v silonu. Protekci jsme neměli ani náhodou. Už jen ta představa, že by za nás šel otec něco žehlit, je absurdní. Když jsem ze školy přinesl trojku z chování, dostal jsem přes držku a hotovo.

Jak jste vnímali šedesátá léta?
V šedesátkách jsme se hlavně věnovali sportu. Brácha byl špičkový skokan do výšky, měl skočeno dva metry deset, což byl olympijský limit. Bohužel, tenkrát ho u nás splňovali hned čtyři sportovci. A jet na olympiádu mohli jen dva. Hudbu jsme měli jako koníček, provozovali jsme ji čistě pro sebe. Když nám domů volaly holky, zpívali jsme jim do telefonu. A ony nechtěly věřit, že jsme to doopravdy my.

Co jste zpívali?
Beatles, Semafor, muziku, kterou jsme odposlouchali z Radia Luxembourg. Kytaru jsme neměli, a tak jsem hrál na kýbly. Tím pádem se ze mě stal perkusista.

Milovali jste afroamerický soul, jamajské reggae jste si osvojili až později. Jak se tady člověk vůbec dostával k soulovým nahrávkám?
Musel je přes někoho horko těžko shánět. Například Jamese Browna pro mě objevil Karel Gott, který tehdy koncertoval v Las Vegas. Z Ameriky posílal fonoposty – komentář a k tomu nějakou desku – do rozhlasového pořadu Jiřího Černého Dvanáct na houpačce. Stejným způsobem mi otevřel oči, i co se týká kapely Sly And The Family Stone. O Brownovi říkal: „Fantastický zpěvák, který začíná svoji show na barové židličce a v závěru tančí celý sál. Toto je jeho It’s A Man’s Man’s Man’s World!“

Rock’n’roll jste přeskočili?
Ne tak úplně. Že umí brácha skvěle zpívat černošským způsobem, to jsem zjistil, když začal imitovat Little Richarda.

Jan Smigmator
Český Frank Sinatra. Zpěvák Jan Smigmator jde vlastní cestou

V padesátých letech byl váš otec vězněn. Měli jste, když jste vyrůstali, strach?
Na den, kdy otce zatýkali, si vzpomínám. On věděl, že se něco chystá, říkal matce, že má pocit, že ho sledují. Z Trenčína, kam ho předtím uklidili, přijel na návštěvu do Prahy, a tam už na něj čekali. Bylo jich osm – tak moc se ho báli! Prohledali celý byt i sklep, zabavili nám sportovní kordy a kdesi cosi. Matka brečela, já si hrál na dvoře a moc jsem nechápal, co se děje. Po letech, když už byl mrtvý a nemohl zlobit, mu začali dělat busty stejně jako generálmajorovi Antonínu Sochorovi, kterého komunisté zavraždili. My jsme měli s bráchou plno keců během celé normalizace a vlastně se nám nikdy nic nestalo. Já jsem o tom mnohokrát přemýšlel: možná, že okolo nás opravdu chodili po špičkách. Zřejmě si mysleli, že kdyby mě zhaftli, mohl bych kolem otcova jména začít dělat kravál, a to oni nechtěli.

Prošel vám i anglicky znějící název kapely Yo Yo Band.
Zatímco třeba české jméno skupiny Žlutý pes komunistům vadilo. Ondřeje Hejmu nutili, aby ji přejmenoval. To jsou věci, které nevysvětlíte.

Na druhé straně jste měli v televizi průšvih s písní Já se s tebou loučím.
Text vymyslel Ivan Hlas. Psal se konec roku 1982, už jsme byli ve studiu, když vtom někdo zastavil natáčení. Zpětně jsme se dozvěděli, že zemřel Leonid Iljič Brežněv. A my nic netušíce zpívali: „Já se s tebou loučím, jé jé…“

Stejně jste si musel se svým jménem za minulého režimu užít.
V osmdesátých letech jsem se živil mytím oken. Jednou jsem dostal zakázku, že mám přijít do bytu doktorky Mileny Balašové. Vy tu dobu nepamatujete, ale Balašová byla v tehdejší televizi jednou z nejvlivnějších funkcionářek. Bolševická cenzorka, hlavní ideoložka a strašná mrcha, které se všichni báli. Tak jsem na ni zazvonil, představím se a jí to v hlavě začalo šrotovat: „Nejste syn TOHO Tesaříka?“ pronesla sladkým hlasem. Když zjistila, že jsem, nevěřil byste, co to s ní udělalo. Ona by snad byla schopná ta okna umýt za mě!

V roce 1993 slavil Yo Yo Band velký úspěch s písní Karviná. Ale málokdo ví, že právě v Karviné velel váš otec tankovému praporu. Ostatně proto jste se také narodil v Ostravě.
Tuhle souvislost jsem si popravdě ani moc neuvědomoval. Karvinou napsal Ivan Hlas ve slabé chvilce v tamním hotelu Zlatý Jelen. Hlavou mu běžela melodie Jiřího Šímy. Už se s tou písní mořil nějaký čas, a ne a ne to z něj vypadnout. Až teprve v Karviné, kde si připadal úplně down.

Igor Orozovič sbírá také hudební nástroje, vlastní třeba dudy.
Herec Igor Orozovič o svém bytě: Občas něco seberu i u popelnice

Vy jste na ta jména, zdá se, vysazeni. O tři roky dříve vznikla písnička Kladno, pak bylo ještě, pokud vím, Kostelní Hlavno…
Brácha mi zahrál melodii, do které scatoval: „Bang-oh!“ Co s tím? Brno tam dát nejde, tak jsem tam vrazil Kladno. Jindy zase zascatoval: „Rip-ti-bip, rip-ti-bip, rip-ti-bip…“ Tak vzniklo Rybitví. Tenhle název na nás vyskočil ze tmy na silnici, když jsme se v noci vraceli autem z koncertu v Pardubicích. Takové slovo nezapomenete. Ve stejné písničce je i Pičín. Měli jsme babičku v Příbrami a přes Pičín jsme k ní jezdili. Vždycky, když jsme ho míjeli, jsme sledovali, co tomu otec říká. On totiž nemluvil sprostě.

No já nevím: a co ten slavný záznam politbyra o jeho případu? „Hrubými výroky napadal sovětské pracovnice v ubytovně posluchačů: ,Vy, baby, špiclujete, registrujete a pak dokladujete, kdo kdy přišel.‘“
Před námi vulgární výrazy nikdy nepoužíval. Nejsprostší, co jsem ho slyšel říct, bylo slovo začínající na pr…, když vyloučili Alexeje Čepičku ze strany za všechna ta zvěrstva, která dělal za Gottwalda. Tehdy otec jen utrousil: „Čepička šel do…“

Kapelu Yo Yo Band jste založili na podzim roku 1975, v té nejpustší normalizační šedi. Na první elpíčko jste čekali dvanáct let. A v roce 1988, tedy ještě za komunistů, vám bylo nabídnuto, abyste dělali předskokany britské skupině UB40 v pražské Sportovní hale. To muselo být jako sen.
Určitě. Ohromný zážitek, ale taky strach, aby nás lidi nevypískali. Nestalo se tak, byli bezvadní. Jediné, co haprovalo, byli technici, které si UB40 přivezli z Maďarska, protože přes oceán s sebou bedňáky netahali. Ti se k nám chovali ostudně, v odposleších nám nenechali skoro žádné místo, takže jsme v té velké hale hráli téměř nahlucho. Koncert jsme ale zvládli a musím říct, že to byl sukces. O to víc mě mrzí, že jsme hvězdy večera vůbec nepotkali. UB40 přijeli do haly těsně před vystoupením a rovnou šli na pódium. Pár let nato, už po revoluci, jsme vyrazili na koncerty do Dánska, kde po technické stránce také všechno dokonale fungovalo. Tehdy mi došlo, že pořádná kapela musí mít vlastního zvukaře. Jaképak copak, abych se teprve na místě dohadoval s někým cizím! Za bolševika se na nás technici dívali, co si to vymýšlíme. V Dánsku jsem viděl, že to jde i jinak.

Váš bratr Vladimír Tesařík tady už sedmnáct roků chybí. Po jeho osudném pádu z kola v pražské Stromovce v červnu 2003 jako by Yo Yo Band ztratil páru. Nenadělíte si novou desku aspoň k aktuálnímu dvojitému výročí?
Když se brácha zabil, všechno se změnilo. K pětačtyřiceti letům kapely jsme chtěli podniknout turné, ale všichni víme, jaký zlořád nám to překazil. Je to paradox: netušil jsem, že v závěru svého života budu fyzicky i psychicky v pohodě, a přitom nebudu smět nic dělat. Uvidíme, co z nás vyleze, až ta pandemie pomine. Třeba budeme tak nadržení, že dostaneme chuť zase nahrávat. Zatím máme nazkoušeno jen pár nových písniček.

Richard Tesařík

Zpěvák, perkusista a textař. Narodil se 25. prosince 1945 v Ostravě. Jeho otcem byl československý armádní generál Richard Tesařík, hrdina bitev u Sokolova, o Kyjev a Dukelský průsmyk. Matka Markéta, rozená Olšanová, dělala za války zdravotnici tankové jednotky.

V listopadu roku 1975 stál Richard Tesařík jr. spolu se svým mladším bratrem Vladimírem a hudebníkem Ondřejem Hejmou u zrodu kapely Yo Yo Band. S ní pak natočil osm řadových alb. Kromě toho bratři Tesaříkové vydali sólovou desku Plavu si, ani nevím jak a v triu se zpěvákem Jindrou Malíkem skvělé CD Soul (oboje v roce 1999).