Kliknutím zvětšíteOrganizovala i kulturní aktivity tehdejšího undergroundu po boku partnera a pozdějšího manžela Františka Stárka. Zažila mnoho výslechů i domovních prohlídek, StB jí vyhrožovala zabitím dvou nezletilých synů. V červnu 1989 byla odsouzena k podmíněnému odnětí svobody na jeden rok. Po revoluci vystudovala střední školu v Mostě se zaměřením na speciální pedagogiku, pak filozofickou fakultu, vystřídala nespočet zaměstnání. Nyní píše firemní články a ve svých 64 letech stále zůstává opoziční političkou na radnici Prahy 3. Žije na pražském Žižkově, má tři děti (45, 40, 32 let), je trojnásobnou babičkou.
Lze říci, že váš dětský život by se dal nazvat „Před a po 11. roku“? Mám na mysli rok 1968 a fakt, že se tatínek postavil proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy?
Já to tehdy tak úplně do detailů nevnímala, ale určitě byla smutnější atmosféra a věděla jsem, že má tatínek problémy v práci. V průběhu normalizace byl přeřazen do kanceláře jako zásobovač, bylo mu tehdy řečeno, že nesmí pracovat s lidmi. Ale to ráno, po invazi vojsk Varšavské smlouvy, si pamatuji velice dobře. Rodiče měli návštěvu, tetu z Ostravy, a já spala u babičky a dědečka. Ti mě brzy ráno vzbudili, ať jdu rychle domů, že nás přepadli Rusové a bude válka. Běžela jsem domů – bylo to kousek – a tam se teta s maminkou loučily v slzách s tím, že se třeba už nikdy neuvidí.
Jaké jste do té doby měla dětství?
Skvělé, každému bych takové dětství přála. Hodně aktivní, sportovala jsem, s tatínkem jsme jezdili na dobrodružné výpravy, spali jsme ve spacáku v lese. Tatínek s partou kamarádů nám dětem třeba vymysleli celoroční hru, kdy nám různými způsoby škodila parta „zlounů“. Jmenovala se Černá pracka, a když jsme ve finále chytali jejich šéfa, zjistilo se, že je to můj tatínek. Když se na něj ostatní děti navěšely, hrozně jsem brečela a sundávala jsem je z něj, ať ho nechají, že je to můj táta.
Vyváděla jste lotroviny, nebo jste byla hodná dívka?
Byla jsem spíš lump. K lotrovinám jsem naváděla i svou mladší sestřenici, ale ona to na mě vždycky řekla. Dětství jsem prožila v České Třebové, bylo to fajn, ale hodně jsme jezdili po různých místech republiky, autem nebo vlakem, a měli jsme všude hodně známých.
Čím jste jako malá holka chtěla být? Byla nějaká profese, po které jste toužila?
Dlouho jsem chtěla zpívat s Beatles a v mých snech jsme byli velcí kamarádi. Taky jsem chtěla být spisovatelka a malířka. Chodila jsem do výtvarky a po dva roky jsem byla první a druhá v celostátní soutěži. Psala jsem povídky a ilustrovala jsem si je, třeba knihu o černém koni. Bohužel, nic z toho mi nezůstalo.
Jak byste popsala atmosféru na základce po roce 1968 – jak se k vám učitelé stavěli? Byli na vás přísnější, zlí?
Moji oblíbenou učitelku dějepisu vyhodili, změnil se i ředitel školy, nová ředitelka byla příšerná. Alespoň tak si to pamatuji. Matikářka mi psala za každou hloupost poznámky, i když jsem třeba dala spolužákovi opsat domácí úkol.
Pamatujete se na nějaké učitele, kteří vám dodávali sil?
Byla tam úžasná paní učitelka Kolářová, měli jsme ji na výtvarku. Byla jsem talent, tak nevím, jestli to bylo tím, ale měla mě ráda a já ji také. Dokonce vím, že udělala, co mohla, abych se z deváté třídy dostala na střední školu, ale bohužel to nevyšlo. Takže jsem se vyučila jako elektromechanička. Opravovala jsem lokomotivy. Příšernost!
Jaké bylo učení? Procházela jste tak nějak automaticky, nebo to bylo z vaší strany šílené? Jak byste ty stavy učňovské éry popsala?Učení bylo strašné, vůbec jsem tomu nerozuměla, nebavilo mě to. Dodnes mě děsí, když se řekne třeba elektrické měření, to byl předmět, ze kterého mi bylo doslova špatně. Ale byla jsem na druhou stranu široko daleko nejlepší češtinář a učitelka mě milovala. Výuční list jsem sice s odřenými zády udělala, ale byl pro mě těžší než státnice na FF UK, které jsem absolvovala za desítky let poté.
Kam jste nastoupila po učňáku?
Pracovala jsem v Železničních opravnách a strojírnách v České Třebové, pro ně jsem se vyučila.
Jak vás tam chlapi přijali? Byla jste asi jediná žena v dílně, že?
Kupodivu jsem tam nebyla jediná žena, byly jsme tam, tuším, tři, ale samozřejmě chlapů několikanásobně víc. Nepřijali mě vůbec, jednak jsem nebyla dobrá elektrikářka, a hlavně jsem se neměla chuť účastnit kolektivních akcí. Měla jsem jiné zájmy a rozdílné známé, takové, co nebyli režimu moc po chuti.
Jaké to byly časy a jak dlouho jste tam pracovala?
Nesnášela jsem tu práci, nevzpomínám na to ráda. Naučila jsem se mechanicky dělat to, co se po mně chtělo, při problémech jsem se ptala kolegy. No prostě mi to nešlo. Protože jsme vždy pracovali ve dvojicích, a já byla divná, tak mě většinou párovali s dalším divným člověkem, což byl člen církve Svědci Jehovovi. Pracovala jsem tam až do revoluce.
V kolika jste vy sama začala mít problémy s režimem, pamatujete se na první střet se soudruhy?
Myslím, že se na nějaké výrazné začátky střetů ani nepamatuji. Bylo to tak nějak celoživotní, že jsme se já a soudruzi neměli rádi a ke střetům docházelo průběžně.
Vy jste si prošla anabázi sledování, šmírování, výslechů na několik knih. Který byl ten nejhorší? Byl to ten v Hradci Králové, kde vás vedli do podzemí a kde jste okénkem koukala na dvůr a soudruzi tam na vás „pracovali“ deset hodin a vy jste po návratu domů byla, jak jste řekla, rozložená?
Přesně, to byl nejhorší výslech, který trval spoustu hodin, i když jsem odmítala vypovídat. Přestože jsem byla připravená na to, že se třeba domů hned tak nedostanu, stejně mě to rozložilo na prvočástice, a jako bych nevěděla, kdo jsem. Cestu vlakem domů si pamatuji jakoby zastřenou, zamlženou. To jsem nikdy předtím ani potom nezažila.
Co na to vaše maminka?
Řekla mi, že i kdyby mě zavřeli, že to vydržím, že se nemusím bát o děti, o které je postaráno. To byla slova, která mě jako mávnutím proutku najednou vrátila do normálu. Řekla jsem si – vlastně ano, vždyť to tak je! Bylo to pro mě důležité a vím, že bez rodičů bych tohle všechno nezvládla. Měla jsem jejich obrovskou podporu.
V 80. letech jste vydávala s přítelem samizdatové časopisy Vokno a Voknoviny – čemu jste se v nich převážně věnovala? A jak často jste je pouštěli do světa?
Vokno jsme dávali většinou dohromady u mě doma, bylo tam všechno, co bylo potřeba. Já jsem občas něco přepisovala, občas něco napsala, ale většinou jsem se podílela na těch pracích, jako je skládání stránek, příprava obalů a podobně. Vokno byl objemný fascikl, vycházel několikrát ročně, byl tam prostor pro profily osobností, literaturu, výtvarno apod. Proto se přidaly Voknoviny. Ty měly spíš jen informativní obsah, vycházely zhruba jednou měsíčně.
Když jste doma balili noviny a nadepisovali adresy, seděla u toho celá rodina, o čem jste si povídali? Nebo bylo „napnuté“ ticho?
Řešili jsme úplně běžné rodinné záležitosti, třeba co se dělo ten den, nebo co bude k večeři. Zakázané rozhlasové stanice jsme pochopitelně poslouchali pravidelně. Občas tam bylo i něco o nás. Seděli jsme celá rodina u stolu, dávali časopisy do obálek a lepili známky. Účastnili se toho i moji dva malí synové. Když později probíhal soud, bylo ze slin zjištěno, že ji lepil muž s krevní skupinou A, a to byl právě můj syn. Což se pochopitelně nikdy režim nedozvěděl.
Nenapadly vás myšlenky na emigraci?
Emigrovat jsem nechtěla nikdy. Měla jsem tu rodiče, pak děti, přátele. I když právě z nich jich hodně emigrovalo. Ale kdyby tu nikdo nezůstal, kdo by proti tomu režimu něco dělal?
Také jste pořádala undergroundové kulturní akce. Jaké například?
Spolupořádala, nebyla jsem to jen já, kdo se na tom podílel. Nejzajímavější byl koncert písničkářů z emigrace, který jsme pořádali v Budapešti v září 1988 ve spolupráci s Györgem Vargou, pozdějším velvyslancem Maďarska v Praze. Vlasta Třešňák a Jarda Hutka zahráli dva koncerty pro naše publikum. Dva proto, že byl malý sál a lidí přijelo hodně. Také jsem se tam mohla naživo potkat s lidmi z emigrace, třeba s Ivanem Binarem z RFE, se kterým jsem spolupracovala.
Nikdy vás nenačapali při koncertu?
Nic výrazného se mi nestalo, perlustrace byly běžné, pár výslechů, ale možná si mě nechávali až na potom, až budou mít dost, aby mě zmáčkli pořádně.
Samizdat, kulturní akce, vy jste nikdy neměla strach? Z výslechů jste sice měla zkušenosti, ale přece jen jste nemohla tušit, zda na vás něco nevymyslí?
Jasně, že jsem měla strach. Kdybych ho neměla, nebylo by to normální, ale zase ne nijak extra velký. Byla jsem srozuměná s tím, že může přijít cokoliv. Ale třeba při domovní prohlídce jsem nikoho z estébáků nespouštěla z očí a chtěla jsem, abychom všichni chodili pohromadě. Dávala jsem si pozor, aby nikam nestrčili třeba drogy nebo něco takového. Byla jsem srozuměna nést odpovědnost, ale ne za něco, s čím jsem neměla nic společného.
Vy jste v roce 1988 byla v Paříži na neoficiální stáži v samizdatovém časopise. Oni vás pustili? Vás?
To by samo o sobě bylo na dlouhé povídání. Pozval mě pan Tigrid do Svědectví v době, kdy bylo možné vyjet ven, když vám někdo složil peníze a dostali jste vízum. Samozřejmě ty peníze mi složila fiktivní osoba, ale měla jsem štěstí. Když jsem si jela vyřídit vstupní vízum, stavovala jsem se nejdříve u Petra Uhla a Anny Šabatové, kde byl na návštěvě tajemník z francouzské ambasády, ten si vzal moje papíry a vyřídil je. Tak jsem se vyhnula úředníkovi, který seznamy žadatelů předával na StB.
V roce 1989 jste dostala podmínku za pobuřování tiskem. Když jste slyšela rozsudek, co vás tehdy napadlo?
Napadlo mě, že je to celkem fajn, že ten trest mohl být mnohem horší.
Po revoluci, kdy vám bylo 32 let, jste začala v Mostě studovat střední školu. Proč?
Bylo to až po mateřské. V roce 1990 se mi totiž narodila dcera. Pak jsem nastoupila na Ministerstvo spravedlnosti ČR do tehdejšího tiskového oddělení. Nechtěla jsem se celý život vymlouvat na to, že jsem nemohla studovat, takže jsem si vzdělání hodlala co nejdříve doplnit.
Proč speciální pedagogika?
Speciální pedagogika mi připadala zajímavá. Myslela jsem si, že se časem budu věnovat vězeňství, bylo tam co proměňovat.
Pak jste vystudovala filozofickou fakultu obor sociální práce.
Ano, bylo to velice složité. Prezenční studium při práci nebyla legrace a svou dceru jsem často brala z družiny na přednášky. Někteří přednášející ji už znali a nosili jí třeba čokoládu nebo bonbony. Studovala jsem tento obor šest let, ale nakonec se zadařilo.
Na praxi jste byla v ženské věznici. Čistě náhodou, nepotkáváte se s některou z žen, již jste tam potkala?
Teď už ne, ale před lety jsme se tak s některými bývalými odsouzenými ženami setkávaly. Některé další mi ještě pár let psaly.
Co bylo po vysoké, popište stručně vaši profesní praxi.
To musím vážně stručně. Pracovala jsem na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR, byla jsem metodička, jezdila jsem na kontroly po všech věznicích, pak jsem byla nějaký čas na ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů – pozn. red.), potom rok redaktorka v příloze MF Dnes, pak tisková mluvčí Vrchního státního zastupitelství (VSZ) v Praze, potom to byl Magistrát hl. m. Prahy (MHMP), kde jsem vystřídala několik pozic, asistentka, tisková mluvčí, vedoucí oddělení a pověřená ředitelka odboru komunikace a marketingu.
Odtamtud jsem odešla pracovat jako tisková mluvčí na žižkovskou radnici. Dále jsem pracovala v příspěvkové organizaci Za Trojku. Kromě toho jsem ještě v průběhu let externě a nárazově přednášela na Justičnej akademii SR, učila jsem justiční čekatele a prokurátory komunikaci s médii.
Která z těchto činností pro vás, když se ohlédnete, byla nejzajímavější?
Každá z těchto prací byla zajímavá a vždy jsem se hodně naučila. Zažila jsem spoustu nečekaných situací a musela jsem si s nimi poradit. Asi nejraději vzpomínám na VSZ, kde jsem byla od rána do večera, ale bylo to fajn. A také MHMP, třeba když jsem byla tiskovou mluvčí při povodních, to jsem si ani nevydechla.
Co vlastně teď děláte? Nebo si už užíváte důchodu? Nárok byste měla…
Pracuji jako OSVČ, píšu pro jednu firmu.
Pojďme k současnosti. Bydlíte na Žižkově, že?
Do Prahy jsem se odstěhovala hned po revoluci, v Praze 3 jsem začala bydlet až později.
Nikdy jste se za tu dobu nechtěla odstěhovat?
Nikdy mě ani nenapadlo se odstěhovat. Tím, že jsem zažila bydlení v malém městě, vím, co to obnáší, když se člověk trochu liší. Taky jsem raději v bytě než v rodinném domě, protože jsem v něm žila celé dětství a vím, co to obnáší za starosti.
Jste žena mnoha tváří a jednou z těch tváří je politika. Kdy a proč jste se vrhla do politiky?
Já s politiky dlouho pracovala. S ministry, primátory, starosty a dalšími. Mohla jsem je pozorovat, zjišťovat, jak jednají v různých situacích, a hodnotit jejich práci. Tak jsem si řekla, že právě teď je možná ten pravý čas, kdy bych mohla své zkušenosti zúročit v komunální politice. Do politiky jsem vstoupila na Žižkově v roce 2018. Jsem členkou oblastní rady a místopředsedkyní místního sdružení. Vždy jsem byla nestraník, ale od března 2018 jsem členkou ODS Praha 3.
Co vás na politice baví a co štve?
Okolo politiky jsem se pohybovala vlastně celý život a pořád mě to baví. Vím, co vše to obnáší, a kromě jednotlivých politiků, kteří vidí jen svou kapsu, mi vadí třeba to, jak je snadné i slušného člověka zničit. Třeba jen spekulacemi bez důkazů. Stačí, aby si to lidé párkrát přečetli v tisku. Zažila jsem to párkrát, sice se nakonec většinou vše v dobré obrátí, ale někdy to stojí nejen celoživotní úspory na advokáty, ale také zdraví.
Netajíte se tím, že máte Žižkov ráda. Proč, když, jak jste řekla, není tu vždy příliš bezpečno?
Celá Praha 3 je jedinečná. Třeba když se okázalé domy v ulicích Vinohrad připomínajících Paříž po pár krocích přemění v osobitý Žižkov, který je prodchnutý jedinečností. A je zřejmé, že si ji i po letech i přes snahy komunistů unifikovat jej zachovává, a bylo by škoda o ni přijít. Prostě tam tu individualitu cítíte na každém kroku. Navíc je jen chvilička do úplného centra Prahy. V Praze 3 má každý prostor být sám sebou, a to chci podporovat. Na Praze 3 mi prostě záleží. Bezpečnost je, myslím, pro mnohé obyvatele naší městské části zásadní problém. Jsou tu zákoutí, kterými se večer nikdo dobrovolně neprochází, a je nejvyšší čas to změnit.
Která místa máte na Praze 3 ráda?
Toho je hodně, nejsou místa, která vyloženě ráda nemám, tak bych nerada něco protežovala. Ale když mám jmenovat, je to třeba park Parukářka, zahrada Atria, Rajská zahrada, Jiřák, tedy náměstí Jiřího z Poděbrad, se svými kavárnami a posezeními. A pro pivaře, což já sice nejsem, takže nejen pro ně, je tu spousta hospůdek s jedinečnou atmosférou.
Kde a jak si nejvíce odpočinete?
Nejvíc relaxuji při venčení psa a pak se vždycky každý den těším, až si budu v posteli číst. Pak jsou to samozřejmě setkání s přáteli a moc ráda chodím na koncerty punkových a rockových kapel a na výstavy. Mám ráda alternativní kulturu.
Prozraďte, jaká jste babička? Kolik máte vnoučat?
Hlavně jsem milující babička a taky pyšná. Mám tři úžasná vnoučata, všechna krásná, chytrá a šikovná.
Je něco, čeho v životě litujete?
Nějak zásadně nelituji ničeho. Udělala jsem jako každý určitě spoustu blbostí a špatných rozhodnutí, ale co se nedá změnit, nad tím je zbytečné ronit slzy. Kdyby totiž nebylo chyb a omylů, nebylo by se z čeho učit.
Zakončeme rozhovor myšlenkou, která charakterizuje to, čím je váš život specifický. Co vám nikdo neodpáře a na co jste hrdá, že jste to prožila, zažila.
Jsem spokojená s tím, že jsem přes všechna úskalí vždy procházela životem se ctí. Aspoň tak to cítím.
Kdyby vám někdo dal možnost se v čase vrátit o 50 let zpět, brala byste?
Ani náhodou! Jsem spokojená tady a teď.
5
22
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
