Obdivuji, když někdo z hromady klád postaví srub, říká moderátor Petr Pěknic

Slunečník nad námi vrže jako lodní ráhno, tak mě napadá, zda vás konec dlouhého „domácího vězení“ netáhne na cesty jako řadu vašich hereckých kolegů.
Lockdown byl dlouhý, ale já to nemám tak, nemusím hned někam letět. Moje cestování se odvíjí od rodinné dovolené se ženou a dětmi. Magdaléně je navíc osmnáct, Vendovi šestnáct, už s námi asi za chvíli nebudou chtít cestovat.

Kde bydlíte, smím-li se zeptat?
V Praze na Lhotce, v bytě tři plus jedna. Fakt, že moderuju řemeslnický pořad (Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli na ČT1– pozn. aut.), vychází z toho, že jsem jako herec prošel konkurzem. A možná taky trochu proto, že sám pocházím z venkova, z vísky Horní Borek u Benešova.

Historik Kamil Činátl: Hlavní problém dějepisu je v příliš rozsáhlém učivu

Jaké bylo vesnické dětství?
Jde o známou „Českou Sibiř“ s delší zimou, ale taky se spoustou svobody a radosti. Ty lze ovšem zažít určitě i ve městě, záleží na tom, co vnímáte jako zajímavý a dobrodružný. Jenže venkov znamená taky fůru práce. Babička měla ještě hospodářství, takže jsem kydal hnůj, pásl ovce. Čtyřicet jich bylo, opravdu jsem počítal ovečky, když šly přes lávku. Sušili jsme seno. Dnes už je práce hodně strojová, i otec má traktor a sekačku. Tehdy jsme ale na sena chodili s hráběmi. Taky jsme přebírali brambory, když měly v létě klíčky, dávaly se zvířatům. Na dětství vzpomínám rád, jezdili jsme na kole, okolo bylo hodně dětí. Dnes už je doba jiná, vesnice se proměnila, přijíždějí hlavně lufťáci z Prahy.

Jak jste se z hospodářství v Borku dostal k divadlu?
Ani nevím, zas tak moc předváděcí typ nejsem, ale byl to můj koníček. V Borku jsem možná přece jen cítil trochu samotu a už na základce v Miličíně jsem chodil do dramaťáku. Hráli jsme v tamější sokolovně. Následná obchodní akademie mě moc nebavila, těsnopis mě zrovna nechytl, ani účetnictví. Na střední jsem ale chodil už do Pejru (Pelhřimov – pozn. aut.), a tam jsem v hraní pokračoval. Potom jsem se přihlásil na hereckou VOŠ a dnes jsem na volný noze. I když pořád dál hraju, natáčení „Babiček“ mě asi zachránilo před existenční krizí, kterou bych jinak během covidu pocítil. Ale ani tak nešlo vždy hladce, plno lidí onemocnělo, někteří oslovení měli strach z nákazy a nechtěli točit. Asi to znáte i vy, když vám lidi v době koronakrize odmítali dát třeba rozhovor.

To znám dobře, ale i odmítnutí patří k našemu řemeslu. Zpátky k vám – ten základ v životě na statku se vám asi při moderování pořadu o řemeslech hodí, ne?
Jo, dost věcí umím, nebo si to aspoň myslím. Jenže ve srovnání třeba s tátou jsem přece jen nešikovnej. On byl a ještě pořád je zvyklý si všechno dělat sám, včetně schodů, opravy baráku, dláždění… Na původní usedlosti už se leccos ubouralo, ale brácha zase něco nového dostavěl. Jsou tam hospodářské budovy, naši mají pořád devatenáct krav na maso. Ovšem nemyslete si, že jde o nějaký velký byznys. Navíc brácha je z úplně jinýho oboru – dělá ajťáka. Takže naši se gruntu věnují sami, přitom jsou oba čtyřiapadesátý ročník. Občas jim jedu pomoct, ale s mým programem je to těžký. Když je normální doba, mám přes dvacet představení měsíčně a hrajeme i v létě. Táta se teď rozhodl stavět plot, tak mu snad budu moct pomoct. Má i slepice, chová včely…

Máte nějaké koníčky, třeba sport?
Hodně jsem jezdil na kole, hrál fotbal a hokej, ale vždycky jen vesnicky – branky z tašek a bund, hokej na rybníku. Koníčkem mi bylo divadlo. Zato syn je velkej sportovec, teď se s kolem chystá na závody. Zdědil jsem po něm celoodpružený enduro. Kromě kola mám rád i motorku, už taky od dětství, protože na vesnici se pořád jezdilo na fichtlech a podobných mašinách.

Co sedláte?
Jezdím na Yamaze XJ 600. Pravověrnej motorkář by řekl, že to je holčičí motorka, ale mně stačí. Už jsem dvakrát trefil srnku, podruhý jsem se málem zabil. Syn je ovšem technicky zdatnější, jeho pokoj je zároveň dílna. Když potřebuju seštelovat přehazovačku, dám to jemu a mám jistotu, že bude chodit jako hodinky. A co peněz v těch kolech je – jeho cyklohelma je dražší než moje přilba na motorku.

Jaké to bylo během krize s hraním?
Točil jsem seriály, třeba Slunečnou pro Primu. V srpnu mě zase čeká Modrava (seriál Policie Modrava – pozn. aut.). S divadlem ale po dlouhé pauze začínáme až teď. Naštěstí „Babičky“ jedou, sledovanost je devět set tisíc.

Konec Ordinace? Nečekané, říká seriálová Heluš Martina Randová

Mám se vás prý zeptat na konkurz a vaši etudu s kosou…
Děda byl kovář a podkovář a vedle koní klepal Pražákům kosy, srpy a brousil nástroje. Třeba sekeru uměl i ukovat. Přitom naklepat kosu není jen tak. Martin Mrnka, kterého si jistě pamatujete z televize Nova, za mnou přijel coby šéf natáčení, aby mě natočili v „přirozeném prostředí“, mně vlastním. Já mu nabídl divadlo, ale nad tím mávnul rukou a vzápětí si vzpomněl a ožil: „Vždyť jsi říkal, že dědek byl kovář a klepal kosy, tak nám ukaž, jak se to dělá!“ Našel jsem tedy v dílně trojnožku, po níž se kosa při naklepávání posouvá, a s patřičným úvodem „Milí diváci zapomenutých řemesel, nyní si ukážeme…“ jsem začal kosu klepat. V pozadí za štábem stál táta, pozoroval mě a kroutil hlavou. Mrnka byl nadšenej, jenže táta ke mně pak přišel a říká mi: „Víš, žes tu kosu naklepával opačným koncem kladiva, než se má?“ No, ale vybrali mě a spolu s Terezou Hátleovou pořad moderujeme.

Četl jsem, jak vám diváci psali i na chat, když jste byli hosty ve studiu. S Terezou Hátleovou se dokonce chtěl někdo seznamovat…
Jo, tam byly některý dobrý kousky, nějaký fanda si psal i o její použitý holinky… Ta anonymní sféra internetu je neuvěřitelná. Někdo si dá klidně tu práci, aby vám napsal, že vám třeba při řezání pilou vylezl z kalhot lem spoďárů a proč si jako prý nevytáhnu kalhoty, když navíc nemám ty spoďáry ani značkový… Nemyslete si, taky si umíme vybrat slabou chvilku, a pokud se to objeví v televizi, divák je pozorný a přísný kritik. Ale natáčení i pořad ctí spíš zábavnou formu; já třeba něco umím – například právě sekat trávu kosou – a pak natáčíme s člověkem, co kosu opravdu ovládá, a on mi jako ukáže, že jsem si jen myslel, že to umím… Ovšem ten skutečný záměr – ukázat řemesla, která mnohdy neznáme a naše děti už vůbec ne, je moc pěkný. Třeba takový lamač kamene. Co o jeho práci víte? Nebo cukrář. Vždyť cukrářem se učíte tři roky! To je doba bakalářského studia. Vždycky je na daném řemesle bezvadný, že vypadá v zásadě jednoduše, ale brzy poznáte, že tak snadné není. Určitě ne, když jde o fortel, o tu obdivuhodnou zručnost a um, které jsou k němu zapotřebí a které jsou svého druhu poezií.

Akorát každý není a nechce být televizní hvězdou, že?
To je pravda. Hodně oslovených řemeslníků a ctitelů tradic je rozumných, umějí se i prezentovat a o své práci poutavě mluví. Ale pak je určité procento lidí, kteří svoje řemeslo ovládají skvěle, ovšem vypáčit z nich souvislou řeč je samo o sobě dřina jako na poli. Třeba takovej chlap s koněm, co tahá v lese dřevo. Ptám se ho, co na své práci má rád, a on na to: „Já nevim…“ Tak se snažím místo něj já: „Tak jste s krásným, silným koněm v lese, na čerstvém vzduchu, ne?“ A on zase: „No jo, no…“ To jsem na konci možná zpocenej víc než on po celým dni na pasece.

Vstřícná pozornost a vedení rozhovoru patří do vaší profesní výbavy. Stejně jako do mé.
Jenže u vás je výhoda, že položíte otázku, já na ní odpovím a jdeme od toho. Ale s našimi respondenty točíme jednu situaci třeba šestkrát dokola, a to vám ten člověk občas už psychicky odejde. Vysíláme dvacet sedm minut, ale díl točíme třeba dva dny.

Vidíte, vaše řemeslo taky vypadá jednoduše, a přitom je za ním lopota celého štábu…
Jeden respondent je tak na tři hodiny. Taky jsme si museli zvyknout být genderově korektní. Nemůžeme zdůrazňovat, že šití, vaření a úklidový věci jsou pro hospodyňky, zatímco chlapi sbíjejí krovy, klepou kosu a vyrábějí sudy. I některé kamarádky mě nabádaly, ať jdeme víc proti stereotypům. Já nevím, někdy mi dnešní doba připadá zvláštní…

Jste moderátor, ale vlastně i v pozici reportéra.
Pořad není dlouhý, taky se musí někdy jít spíš po povrchu, a co naplat, řemeslo nevzniklo primárně od toho, aby bylo „divácky atraktivní“. Vzpomínám například na domácí výrobu piva, což je z velké části přelejvání mláta z kýble do kýblu. Vždycky se část zahřeje a zase se to smíchá a přeleje do dalšího kýblu…

Už jak to vyprávíte, tají se dech…
…no, a před jedním takovým dalším míchaním v kýblech jsem chtěl atmosféru trochu rozsvítit, tak říkám: „Tak a teď to přelejeme do nějakýho pěknýho plechovýho!“ A pán říká: „Ne, ne, mám tu připravenej tenhle pěknej plastovej!“ Prostě lajfstajl (anglický termín pro životní styl – pozn. aut.).

Na tragickej život byla pes. Herečku Helenu Růžičkovou milovala celá země

Na jaká řemesla rád vzpomínáte?
Třeba právě na lamače kamene. Jak se začíná s trhavinou, a potom se velké kusy přesně lámou na menší. Nebo na tesaře, který dělal přístřešek na dřevo z kulatiny, všechno jen s vysekanými čepy, nepoužil jediný hřebík… Točili jsme například v Banátu, kde žijí naši krajané a kde se trochu zastavil čas. Nemají tolik mechanizace, hodně ještě pracují s koňmi. Potkáte tu kováře, mlynáře… Moc obdivuju, když někdo dokáže z hromady klád postavit srub, zkrátka obydlí, dům.

Jezdíte na chatu?
Chatu nemáme, ale já byl sedm let v divadle v Liberci a mám tam spoustu kamarádů, takže na hory jezdíme k nim, do Jizerek, do Krkonoš. Je fakt, že bych doma ocenil nějaký kumbálek, který u bytu chybí, nebo třeba hausbót, jako má kolega Jirka Havelka. Znáte to, když se probudíte a žena nemá dobrej den, vězte, že vy ho taky nebudete mít dobrej… Občas jezdíme k našim do Borku, kde je místa hodně, tam máme pro sebe celé patro.

Lepil jste jako kluk modýlky letadel?
Jo, v dětství jsem lepil modely z našich stavebnic a pak je maloval podle vlastní fantazie. Potom jsem v „ábíčku“ viděl, jak by ta letadla měla vypadat, někteří kluci ty modely měli jako z kovu. A to jsem se pak za svoje výtvory styděl. Ještě z konce osmdesátých let si pamatuju moment, kdy sem přišly stavebnice Revell, z něch se daly modely sestavit snad i nasucho.

Těšíte se zase na práci, na divadlo?
Samozřejmě. Je jasný, že hodně času sežerou „oprašovací“ zkoušky. Jsem na volné noze, kdy vám stejně nikdo nic nezaručí. Zatímco když máte angažmá, pořád vám jde výplata. Trochu úzko mi bylo, když jsem loni prodělával encefalitidu a měl obavy, jestli se do toho kolotoče budu moct vůbec vrátit. To byly hodně náročný čtyři měsíce. Pamatuju si, že jsem v té době natočil do našeho řemeslného seriálu díl s Vaškem Chalupou o skifu. Narouboval se na lidi kolem vody a na skutečnost, že skif je tady už sto let. A Vašek se svým tátou koupili jeden historický model, dali ho dohromady a podnikají historické jízdy. Je zajímavé vidět, že některé současné věci, fenomény, tady už jsou mnoho let, jen se změnila technologie.