Letos to bude čtvrt století, co jste manželé. Počítáte to, víte o tom?
Radek: Máte pravdu. Loni to bylo čtyřiadvacet, ale on ten rok někde nenávratně zmizel, takže je to tak.

Bude mejdan?
Bára: My máme mejdan v podstatě pořád. (smích) A navíc organizované věci ani nemáme rádi. Takže když se sejdou pěkní lidé a je hezky, tak může vzniknout spontánní oslava, aniž by bylo řečeno, co se slaví. Radek: Neplánované oslavy jsou nejlepší.

Co vás vlastně kdysi svedlo dohromady?
Radek: Práce. Byli jsme spolu od rána do večera. Ráno jsme zkoušeli, večer hráli a v noci po představení, protože jsme neměli žádné závazky, jsme seděli v divadelních restauracích.

A takhle došlo k souznění duší?
Bára: Radek začal souznět, ale já o tom nevěděla, protože mi to neřekl. On mi pak rovnou oznámil výsledek. (smích)

Vy jste souzněla, ani jste o tom nevěděla.
Bára: Já pracovala. A když pracuju, tak nevidím, neslyším, nevnímám žádné signály. Všichni to tehdy tak nějak viděli a bylo jim jasné, že Radek směrem ke mně vysílá signály, ale já o tom, že mě miluje, vůbec nevěděla, protože jsem pracovala.

To, co vás na tom druhém bavilo na začátku, vás baví stále?
Radek: To řekni ty, Báro.

Bára: No to řekni ty, tys to vymyslel, ten celý projekt. (smích)

Radek: U nás se vlastně nic nezměnilo, jen těla nám trochu zestárla a uvnitř jsme stále mladí, jako jsme byli před pětadvaceti lety.

Čím pro vás byl ten druhý výjimečný tehdy a čím je výjimečný dnes? A jakou má ten druhý devízu?
Bára: Kdyby Radek neměl spoustu devíz, tak bych si ho ani nevšimla. Tehdy jsme zkoušeli a následně hráli Racka v režii Petra Lébla, kde jsem si nemohla nevšimnout toho, že je Radek velice talentovaný, na jevišti všeho schopný herec a k tomu je ještě skvělý jevištní partner. A aby někdo s velkým talentem ještě uměl na jevišti „partneřit“, je velmi vzácné. Takže já byla strašně spokojená a během zkoušení šťastná, protože se s ním opravdu pracuje úžasně. Že to přeroste v pětadvacetileté manželství, a to jsme spolu ještě dva roky předtím žili, jsem pochopitelně nemohla tušit ani náhodou.

Radek: Když něco Bára dělá, tak to dotáhne do konce. Já s něčím začnu, ale v polovině mě to třeba přestane bavit a ona mě tak hezky dotlačí do toho, abych to dodělal. Třeba dosekat trávu na chalupě, donatřít stoly, dodělat pergolu, dozdít sklep a podobné věci. Bára: Ono je to asi oboustranné, protože to mám stejně jako Radek. Já mám pocit, že je strašně zodpovědný a že mě občas pohledem tlačí, abych něco udělala. Ale Radek je pracovitý, takže si myslím, že má spíš jen pocit, že ho k té aktivitě tlačím.

Nosíte si práci domů?
Bára: My se na jevišti vyžijeme natolik…

Radek: … že už nemusíme hrát doma. (smích)

Bára: My veškerý adrenalin zažíváme a necháváme na jevišti. A v tomhle nám Pán Bůh přeje, protože ani jeden z nás nikdy nehrál role typu: paní, nesu vám psaní. Takže domů práci nenosíme. Jednou jsme seděli u oběda, když byl náš syn Tonda menší, a on najednou povídá: „Ve škole mi všichni závidí, jaké mám vtipné rodiče, ale to nebyli u nás doma.“ (smích) My doma zkrátka odpočíváme.

To znamená, že si máte o čem povídat. Na práci by došlo, kdybyste neměli jiná témata?
Bára: Tak si představte třeba řidiče tramvaje, kdyby si doma povídal s manželkou, jak se ta výhybka u Národního divadla dneska zadřela. (smích) A k tomu mě napadá, že se Jiřího Kodeta kdysi někdo ptal, zda se chodí dívat do jiných divadel na své kolegy a on na to odpověděl: „Viděl jste někdy horníka, že by se šel ve svém volném čase podívat na šachtu, jak ostatní chlapi rubají?“ A když už jsem nakousla Jirku Kodeta, tak jsem si vzpomněla na společnou příhodu s mým tátou (herec Jiří Hrzán, pozn. red.). V Ostravě měli po premiéře a nad ránem se spolu v povznesené náladě vraceli domů tramvají. Vedle horníků, kteří jeli do práce, byli jasně rozpoznatelní díky stylu oblečení, a Jirku Kodeta v dlouhém kabátě, tehdy tak pětadvacetiletého, nenapadlo nic jiného než nahlas prohodit: „Kdybyste měli talent, nemuseli jste rubat.“ A kluci, tedy táta s Jirkou, pak nestačili utíkat. Dostali totiž zcela pochopitelně strašnou nakládačku, kterou si zasloužili.

Uměli byste zahrát navzájem jeden druhého?
Bára: To bychom zahráli určitě, ale nejlepší je v tomhle náš syn.

Radek: Ten nás má přečtený… Bára: A hraje nás hodně nemilosrdně, včetně fyzických dispozic i projevů a vloží do toho také stránku psychickou. Já to mám strašně ráda, když Tonda dostane chuť a zkouší nás parodovat, protože se pak opravdu zasmějeme. Je to tak dokonalé, že v tu chvíli úplně vidím malou Barunku Hrzánkovou a Radečka Holoubečka. (smích) My jsme totiž jako rodina trávili většinu času pohromadě. Tonda chodil do divadla na zkoušky, odmalička s námi jezdil na představení, a to ne proto, že by ho neměl kdo hlídat, ale protože ho to bavilo. Takže nás má načtené, a protože má pronikavou duši, tak se umí vplížit i do zákoutí našich duší a přesně vyhmátne jak chůzi, gesta, tak i naše reakce v určitých situacích, což je opravdu očistné, občas se takhle vidět.

Máte rádi překvapení? Překvapujete se navzájem?
Bára: Já jsem Radka překvapila, když slavil padesátiny. U nás na Manětínsku, kde máme chalupu, jsou v okolí moc pěkné sochy svatých trojic, které obdivujeme, když jezdíme na výlety na kolech. Tak jsem zavolala do kamenické dílny sochařce Jitce Stoklasové, zda by nedokázali něco takového vysochat, a já s virgulí chodila po zahradě a hledala pro sochu vhodné místo. Sochu Stoklasovi vysochali, místo jsem našla, a když Radek přijel, řekla jsem mu, ať zavře oči a zavedla ho na zahradu. Nečekal to a myslím, že se mu to líbilo.

Radek: Ano, líbilo a pak jsme tam před tou svatou trojicí s kamarádama pili pivo a říkali si, že tady pod tím křížečkem chceme být všichni pohřbení. (smích)

Tak vidíte, jak mocné místo jste díky virguli našla.
Bára: Ano. A já se tam nechám rozptýlit. (smích)

Čím překvapil, Báro, Radek vás?
Radek: Letěli jsme balonem. To byl Bářin velký sen, který jsem jí splnil. Ale plánovali jsme to dlouho a strašně dlouho to nevycházelo. Buď foukalo hodně, nebo málo, nebo pršelo, a naopak moc svítilo sluníčko. Ale nakonec jsme letěli.

Jste extroverti? Dělá vám dobře pozornost? Potřebujete ji?
Bára: Já jsem extrovert a asi jsem i středem pozornosti. Málokdy se mi podaří uchýlit do ústraní, což ale ani nejde. Kdybych si totiž sedla do kouta a jen pozorovala, tak jsou všichni nervózní z toho, co se děje. Že jsem asi smutná nebo se mi něco stalo, což pak musím vysvětlovat. Takže já se svou energií, ať chci, nebo nechci, středem pozornosti jsem.

Radek: Když máme hodně práce, je Bára ráda, že ji alespoň na chvíli vezmu a odtáhnu od společnosti někam pryč, kde jsme jen spolu, nemusíme si na nic hrát, nikomu vyprávět příběhy z natáčení a divadla. Můžeme spolu jen sedět a mlčet.

Bára: A jsme u toho. To je přesně to, o čem jsme se už bavili a co říkal náš Tonda. „To mi všichni závidí, že mám vtipné rodiče. A oni jen sedí a čumí.“ (smích)

Radek: Někdo říká: Čumět do blba. Ale my čumíme do chytra.

Bára: To jsou ty meditace, to vypnutí a napojení na něco jiného, než je člověk sám o sobě.

Je u herců výhodou být extrovert?
Bára: Ať se kolem mě děje co se děje a bolí mě cokoli, tak se nedá nic dělat. Moje fabrika je tohle nebohé, staré tělo, na které nic neodepíšu, protože chátrá. Já se snažím, dělám, co můžu, abych ho rozpohybovala a večer na jevišti předstírala, jak jsem strašně mladá. Tomu já říkám fabrika. A díky tomu, že jsem extrovertní, tak na jeviště vylezu, a ať mi je jak je, jsem na něm šťastná.

Mohli by být herci dobří psychologové?
Bára: (smích) Pokud nebudeme ještě další rok hrát, tak nabízím osobní koučink, který může být i ezoterický. Zvládnu všechno!

Radek: Budeme psát knihy nebo malovat obrazy.

Bára: Energie, auru i jógu. Všechno umím. (smích)

Jaké máte herecké a životní vlny? Někdy se říká, že když se nedaří v práci, daří se v soukromí a naopak.
Radek: My to máme stabilně nahoru a dolů. Když je hodně práce, tak je strašně moc práce. Když není nic, tak není vůbec nic. Když jsme neměli peníze, tak jsme věděli, že s tím málem vyjdeme, a když jsme měli víc peněz, tak jsme je utratili třeba za plot, střechu, fasádu nebo okna. Zrekonstruovali jsme chalupu, dům. Dokonce jsme se zařekli, že už nikdy nic přestavovat nebudeme. Pak jsme přijeli na chalupu a už jsme říkali, že by bylo dobré dodělat to a to, takže znova. (smích) Za uplynulý rok jsme ale nekupovali nic. Ani kalhoty, ani tenisky.

Bára: Pro mě jsou peníze jenom papírky. My nikdy peníze neměli.

Tak v tom případě musíte být šťastnější, ne?
Radek: Říká se, že když člověk nepočítá peníze, tak mu přibývají. A když počítá, tak mu ubývají.

Bára: Já jsem pověstná tím, že ty papírky rozdávám po ulici, a i když jsme je měli nebo neměli, tak já je rozdávám a jsem ráda, když papírky létají vzduchem. Ale není pravda, že jsme teď do ničeho neinvestovali. Když bylo na podzim jasné, že nějakou dobu zase nebudeme hrát, protože herci a zpěváci jsou metlou lidstva, tak jsme seděli doma s tím, že naše profesní kariéra a fabrika je bankrot. A do toho Radek povídá: „To bychom si mohli koupit saunu, viď?“ A já, že to je skvělý nápad. A jak jsem technicky tak šikovná, že umím vyhledávat na internetu, hned jsem přišla s tím, že tu nejhezčí saunu mají ve slevě, a tím pádem je to velmi výhodné. Tak jsme si koupili saunu. (smích)

A bylo vám dobře, ne?
Bára: No skvělý to bylo, já v ní strávila celou zimu.

Kdy se cítíte svobodní? Je to hlavně během cest?
Bára: Já se snažím být svobodná stále, i když to stojí čím dál víc sil. Cestování mám ráda, ale to není svoboda. To už je mé rozhodnutí, jestli někam pojedu, kam to bude a zda si to užiju, nebo ne. Svoboda není o tom, že člověk někam odjede. Člověk, když prchá sám před sebou, tak nebude svobodný nikdy. Svoboda je ve mně a pak už dělám věci, které chci nebo nechci dělat.

Cestujete rádi?
Radek: Bára ano, já ne.

Bára: Společně cestujeme po Česku. Za hranice ale jezdím jen já.

Radek: My máme pejsky a kočku, takže je někdo musí hlídat. Já nejraději zmizím na chalupu do lesů, kde sbírám houby a zatopím si v krbu.

Proč nerad cestujete?
Radek: Bojím se létání a myslím, že už jsem skoro všude byl.

Bára: (smích)

Radek: Byl jsem v Paříži a stačí mi to. (smích) My jsme minulý rok v době, kdy jsme přestali hrát divadlo, vzali knižní průvodce pánů Vokolka a Cílka a vyráželi jsme na výlety.

Bára: Já kombinuji knihy obou pánů, udělám z nich výcuc a nachystám itinerář cesty.

Radek: Jezdíme na jednodenní výlety třeba za křížovými cestami, kostely a prameny.

Pro Divadlo Kalich jste loni nastudovali cirkusáckou romanci Silnice. Kolikrát jste ji stihli odehrát?
Bára: Vyjeli jsme na tři zájezdová představení a stihli premiéru v Kalichu.

Takže jste během tohoto představení zatím neměli možnost vidět obličeje diváků.
Bára: My viděli hospic a já si to takhle mohu dovolit říct, protože s tím mám zkušenost. Už od loňského dubna totiž s Máriem Bihárim a trumpeťákem Nicholasem Arthoferem nebo houslistou Adamem Pospíšilem jezdíme Cigán Tour po domovech důchodců, dětských domovech nebo hospicích. Takže když jsme na podzim odehráli před zarouškovaným publikem čtyřikrát Silnici, vím, o čem mluvím, když říkám, že to hlediště vypadá jako hospic.

Radek: Ti lidé jsou nesmírně stateční.

Bára: Nesnáším hysterické herečky, které pláčou na jevišti. Nemám to ráda. Plakat mají diváci. Ale já když to viděla, tak mi slzy vyhrkly. Když jsem hrála Hrdého Budžese, říkala jsem si: To tady budou ti broučci v narvaném hledišti tři hodiny s tím náhubkem? Za to bych měla naopak zaplatit já jim. V tu chvíli si uvědomíte, co je někdo ochoten udělat pro to, aby vás viděl na jevišti.

A to už cítíte trochu břímě.
Bára: Ano. To jsem si říkala, že bych snad měla ještě navíc polykat oheň nebo levitovat… Zkrátka jsem se ptala sama sebe: Jak jim to mám vrátit?

V létě už se snad dočkáte. Na Hvězdném létě pod Žižkovskou věží, jehož program už je znám, odehrajete oba hned několik představení.
Bára: Ano, všechny termíny máme zapsané v diářích a věříme, že skutečně na všechna ta představení dojde. Já budu jezdit také Cigán Tour a další koncerty mě čekají s kapelou Bachtale Apsa, což v překladu znamená „slzy štěstí“. Je to cigánská kapela, kam mě berou jako hosta, abych si mohla zazpívat.

Takže se nudit nebudete.
Radek: To uvidíme. Snad ne. Loni jsme jezdili po výletech, připustili naši fenku a měli jsme štěňata.

Bára: Odrodili jsme štěňata a jedno si nechali. Takže náš loňský život byl tvůrčí a akční.

A dali jste možnost vzniknout novým životům.
Bára: Ano, udělali jsme hezkou věc, takže vše je tak, jak má být.