VIDEO: Znovu objevujeme pestrý les

Věří stromy v lesích Pardubického kraje na globální oteplování?

Myslím, že kdyby měly možnost vzít kořeny na ramena, tak tu naše původní stromy už pár desítek let nejsou. Místo nich by se u nás usadily jiné druhy. Ne sice úplně cizokrajné, ale nejspíš bychom se divili i tak. České lesy byly pěstovány jako převážně smrkové, ale smrk už u nás dávno ideální životní podmínky nemá. V pomyslném žebříčku zvaném lesní vegetační stupně hned po smrku následuje buk, který snese sušší a teplejší prostředí. Ale v současných klimatických podmínkách jsme ještě o stupínek dál. Ve stoupajících teplotách a nižších srážkách by si u nás tedy spokojeně šumělo i dost dubů.

Mluví se o suchých letech, jak na ně připravujete Vaše lesy?

Už cca 20 let měníme jejich druhovou skladbu, tedy podporou rozličných druhů stromů vytváříme pestřejší porost. To je ovšem běh na dlouhou trať. Výrazně rychleji se daří přetvářet strukturu prostorovou. Snažíme se, aby se les skládal ze stromů nejen různých druhů, ale také různých velikostí a tlouštěk. Také podporujeme biodiverzitu a usilujeme o to, aby lesy dokázaly lépe zadržovat vodu. Zkrátka se snažíme v našich lesech utužovat dobrou kondici porostů.

Lesy, o které se staráte, mají prestižní certifikát FSC. Co to vlastně znamená?

To znamená, že na zavádění těchto změn mám papír (směje se). Jedná se o souhrn asi 180 pravidel, která vedou k trvale udržitelným lesům – ekonomicky, ekologicky i sociálně. Naše lesy jsou každoročně namátkově prověřovány, aby byla jistota, že tato pravidla následujeme. Velká část má bohužel spíše administrativní povahu, jak už to u takových kontrol bývá. Ale většina s nich je tu od toho, aby vlastníka a hospodáře posouvaly dál v jeho péči o les.

Čeká trubky a skruže v polích nová šance?

Jak by podle Vás mělo vypadat lesní hospodaření pro 21. století?

My nevíme, co přesně přijde. Začínáme to ale pomalu poznávat a zdá se, že předpovědi se poměrně strefují, a to do černého. Protože právě černý scénář se postupně naplňuje. My tedy musíme v první řadě dopěstovat lesy, které jsme zdědili po předcích. Avšak v jejich stínu už je potřeba zakládat porosty nové. Ty už nebudou tak výnosné jako končící smrčiny, ale měly by být výrazně stabilnější. A to je to hlavní, co by měli naši nástupci ocenit. Protože jak se ukazuje, bez fungujících lesů je život výrazně složitější.

Často mluvíte o takzvaném selském lese, o který jsme zestátňováním a standardizací přišli. Jak si máme takový les představit?

Takzvané selštiny vznikaly historicky po celé generace obvykle pod péčí jediného rodu. Ten je po celé generace využíval a předával si zkušenosti i užitky, které tyto lesy nesly. Hospodařili v nich samotní vlastníci a ti měli zájem o trvalou a rozmanitou produkci. Proto většinou pěstovali najednou více druhů, různého stáří a tvarů, které jim sloužily k různým účelům. Jednou byly potřeba smrkové či jedlové kmeny na stodolu nebo krovy, jindy modřín na ohrady a šindele, skoro pořád se hodily tyčky na plot a ohrady, a každý rok samozřejmě dříví na otop. Takže porosty vypadaly trošku nepřehledně a neuspořádaně, ale byly o to stabilnější. A dlouhodobě byly součástí naší krajiny. Dnes bychom tento typ porostu nazvali lesem výběrným. Pěstován však nebyl podle vědeckého poznání, nýbrž podle selského rozumu. Nebo přesněji řečeno na základě intuice a zkušeností, které to vědecké poznání v tomto ohledu dokáže leckdy dobře suplovat.

Sklízet dřevo najednou ve velkém množství jako na plantáži zní o mnoho jednodušeji. Jak moc ekonomicky ztrátové je toto průběžné kácení jednotlivých stromů či skupinek dnes?

Představa jednotlivých „stromů či skupinek“ vypadá v dnešní době výkonných strojů a velkovýroby na první pohled skutečně divně. Ono vykácení celé velké plochy na holinu ale stejně nejde dělat častěji než jednou za sto let. My si v našich lesích místo toho chodíme pro dřevo třeba každých pět let. Těžíme sice méně intenzivně, ale můžeme si vždy vybírat jen ty kusy, které už dozrály a ty, které nejsou v dobré kondici. Kácíme tak, abychom už nemuseli provádět probírky a prořezávky, bez kterých se plantážní pěstování lesa neobejde. Do velké míry také necháme les, aby si poradil sám. Když nevykácíme holinu, tak nemusíme ani tolik sázet – les se snáze zalesní sám. A to bez dalších nákladů a bez dramatického narušení prostředí, které často způsobuje spoustu problémů. Tato rozptýlenější těžba je dražší třeba v řádu desetikorun na kubík dříví. Ale bohatě se to vrátí v úspoře jiných nákladů, což máme podloženy daty třeba z třicetiletého sledování lesa u Klokočné.

Pustina po plošné těžbě nepůsobí dobře na nikoho. Ale co popadané tlející kmeny a mrtvé dřevo? Vám se takový „nepořádek“ v lese líbí?

Dotaz na „nepořádek“ míří správným směrem. Líbí se nám „příroda“, líbí se nám ale také věci udělané „správně“ a chytrá řešení, které „šetří zdroje“. A tohle všechno můžeme říct o tlejících kmenech, mrtvém dřevu a těžebních zbytcích v lese. Naprostá většiny biodiverzity lesa je totiž na mrtvé a tlející dřevo navázána, ať už přímo či nepřímo. Bez této složky bychom les už úplně proměnili na plantáž dřeva, která by nebyla ani stabilní ani soběstačná. Pokud chceme opravdu les, musíme se smířit i s touto jeho „nezelenou“ částí. Mohli bychom ji uspořádávat a urovnávat, ale stálo by to spoustu práce, peněz, času a nevytvářelo by to vůbec žádný užitek pro les. Kdyby takové „uklízení“ bylo lesu zásadně prospěšné, tak by se to naučil dávno sám (směje se).

Hospodaření v souladu s přírodou znamená tedy nejen šetrný přístup, ale přímo spolupráci s lesem. V čem si necháváte při práci v lese pomoct od samotné přírody?

Nejsem ochranář, ale lesník a tak mám v popisu práce hospodařit, tedy mimo jiné cosi vkládat a cosi získávat. Úspěšný hospodář je pak ten, který více získává, než vkládá. Ovšem má to jednu zásadní podmínku: musí to být trvale udržitelné. A to bohužel nepoznáme hned. Služební období lesníkovo, ale i jeho život je zásadně kratší než jediná generace lesa. Proto nezbývá, než věci dělat co nejlépe na základě aktuálně platných poznatků a doufat, že jsme to někde „nepřetáhli“. Jsme zkrátka takoví zvláštní zemědělci, co sice zasejí, ale sklízí za ně až pátá generace. A po celou tu dobu je potřeba přiměřeně pečovat o porosty i půdu. Les je totiž ohromně složitý systém a jeho nejdůležitější část máme pod nohama – je to lesní půda, na jejíž kondici a úrodnosti všechno stojí.

Kůrovec nám udělal ze smrkových monokultur doslova paseku. Daří se v Pardubickém kraji začít s čistým štítem a vysazovat poučenější a odolnější lesy?

Za celý Pardubický kraj se vyjadřovat nemohu, ale věřím, že se většina vlastníků a lesníků snaží situaci podle svých možností zvládnout. U nás na Svitavsku máme některé partie rozvrácené také, ale v lesích všeobecně převládá pořád zelená barva. A to i v zimě, což prozrazuje, že i smrku máme pořád slušný podíl. To je radost, ale samozřejmě i starost do budoucna. Současná kůrovcová kalamita určitě nebyla poslední. My tady proto už skoro deset let smrk nesázíme, není to potřeba. V lesích chybí výrazně právě „nesmrk“, tedy jiné druhy dřevin. O smrk se bát nemusíme, díky přirozenému zmlazení stávajících stromů je ho tu stále spousta. Jen ta jeho perspektiva není už tak růžová jako dřív.

Jako lesnický ideál se uvádí vyvážení ekologického, ekonomického a sociálního pilíře. Chápu, že Vašim cílem je les pěstovaný v souladu s přírodou, který je zároveň funkční hospodářství. Co ale znamená ten sociální rozměr?

Hospodaření s lesy mívalo vždy výrazný lokální rozměr a dopad. Svého hajného nebo dokonce vlastní katr měla málem každá třetí vesnice, odkud do lesů chodilo pracovat spousta lidí: těžaři, kočí, pěstební dělnice… Většinu toho už převálcoval průmyslový přístup posledních desetiletí. Velké harvestory, vyvážecí soupravy, náklaďáky na dříví, pily s pořezem přes milion kubíků ročně, satelitní sledování stavu lesů. No, potom přiletí brouk a my zjišťujeme, že to všechno velké a dokonalé vždycky nestačí. Hajný měl svých pár set hektarů, které denně procházel a k ruce pár dřevorubců. Když se přemnožil kůrovec, tak hned vyrazili zpracovávat napadené dříví. Třeba by se s tímto přístupem něco dařilo lépe. Ale doba se prostě změnila. Takže to „sociálno“ dostává trošku na frak, ale něco se dělat dá. Nabízet práci zbývajícím místním lidem, školit je, zajímat se o jejich potřeby, snažit se chystat práci celoročně, udržovat a „vyrábět“ práci pro koně, dodávat na zbývající místní pily a nabízet lokálně palivové dříví.