Tentokrát sáhla po díle z nejslavnějších. Při každém nastudování Verdiho Aidy se navíc očekává velkolepé pojetí. Vždyť závěr druhého dějství a především slavný Triumfální pochod patří k nejčastěji citovaným a hraným úryvkům z operního repertoáru a znají ho i ti, jimž tento žánr nic neříká.

V téměř zaplněném pardubickém divadle se však sešli lidé, kteří mají operu rádi. A pranic jim nevadilo, že Aidu, zvláště ve sborových a tanečních scénách, pojal ve městě pod Střekovem režisér Jaromír Brych poněkud komorněji. Možná i díky tomu vynikla průzračná Verdiho hudba spojující cizokrajné prvky s typicky italskou melodikou. Je-li i umenšený sbor dobře připraven, vůbec to nevadí.

Pardubické publikum bylo nadšeno i výkony sólistů. Zazářila především Jordanka Derilova v titulní roli, plná lásky i něhy, zmítající se v rozporu mezi vztahem k vlasti a milovanému muži. Igor Jan se jako Radames rozezpívával pomalu, v posledních dvou dějstvích však jeho nasazení nebylo co vytknout.

Suvérenně působil Richard Haan coby etiopský vládce Amonasro. Také orchestr řízený Norbertem Baxou podal nadprůměrný výkon.
Nedělní večer se tak opět stal o něco svátečnějším. Věřme rovněž, že se časem na prkna pardubické scény dostanou i jiná operní díla.