Pardubice Už 26. března může mít Východočeské divadlo Pardubice čerstvou držitelku Thálie. Pardubická herečka JINDRA JANOUŠKOVÁ se totiž dostala do užší tříčlenné nominace za roli Marthy v dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové?, které je k vidění na Malé scéně ve dvoře.
Dostat se do užší nominace na Cenu Thálie pro vás musí být velkým oceněním vaší práce, že?
Já jsem to dozvěděla loni na Štědrý den. Byla jsem z toho opravdu hodně překvapená. Já jsem byla kdysi oceněna v kategorii umělec do 30 let a od té doby jsem žádnou cenu nedostala. Hlavně kritici na oblast příliš nejezdí. Vlastně i nominace na Thálii byla shoda náhod. Porotci Thálie k nám občas jezdí na inscenace, ve kterých jsou velké herecké příležitosti. V loňském roce přijeli na dvě představení hlavně se chtěli podívat na Duši krajinu širou na kolegu Milana Němce. A pak navštívili i představení Kdo se bojí Virginie Woolfové? na Malé scéně ve dvoře našeho divadla. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že bych se mohla dostat do užší nominace.
Vy jste se o své nominaci dozvěděla o Vánocích, ale ke zveřejnění došlo až v únoru. Bylo hodně těžké o tomhle úspěchu celou dobu mlčet?
Neřekla jsem to ani rodině, věděl to jen můj manžel (pozn. red.: ředitel divadla Petr Dohnal). Když jsem pak v únoru přijela do Prahy na tiskovou konferenci a bavila se s dalšími dvěma nominovanými herečkami, tak jsem se dozvěděla, že u nich to věděl celý herecký soubor. Ale já jsem to vážně neřekla vůbec nikomu. Bylo to pro mě hrozně těžké, protože jsem strašně ukecaná. (smích)
Herci říkají, že největším oceněním jsou pro ně reakce diváků. Máte to podobně?
Reakce diváků mě vždycky potěší. Díky roli Marthy mě lidé dokonce zastavují na ulici nebo v obchodě a gratulují mi. To mi dělá velkou radost.
Co pro vás role Marthy znamená? Je těžké přenést na jeviště všechny ty emoce, které se v Albeeho hře vyskytují?
Když jsem tu roli dostala, tak jsem byla hrozně zahlcená textem. Petr Novotný je ale úžasný režisér a já vlastně ani nevím, jak jsem to dělala, ta role mi šla úplně sama. Za svůj život jsem poznala tolik žen a mužů a ocitla se v tolika situacích jako Martha, takže jsem měla z čeho těžit. Potkala jsem hodně podobných žen, jako je Martha, ačkoliv já sama jsem úplně jiná.
Ve hře Kdo se bojí Virginie Woolfové? je spousta negativních emocí. Ale na konci dochází k jakémusi očistnému procesu, kdy postavy vlastně můžou začít znova.
Ten konec je hodně zajímavý. Zůstává tam totiž otazník, jestli postavy budou vůbec schopny pokračovat dál. Co se ukáže v příštích dnech? Před tím krásným a šťastným manželstvím, ve kterém žiji teď, jsem prošla ještě jedním, které nebylo v pořádku. Mám pocit, že když se v manželství něco pokazí a překročí se určitá hranice, tak už se to nikdy nedá vrátit zpět a vztah už bude navždy narušený. Asi nebude náhoda, že se filmoví představitelé ústřední manželské dvojice Elizabeth Taylorová a Richard Burton po natočení snímku rozešli.
Inscenace je uváděna na Malé scéně ve dvoře a diváci vás obklopují ze všech stran. Musíte volit výrazně odlišné herecké prostředky, než když stojíte na jevišti Městského divadla?
Ani moc ne. Na Malé scéně mohu některé věci udělat jemněji. Publikum samozřejmě vnímáme intenzivněji, ale nevidím konkrétní obličeje, publikum pro mě zkrátka tvoří čtyři stěny. Ale při posledním představení této inscenace seděl v hledišti pán, který během představení nahlas mluvil. To bylo ohromně složité na soustředění, to se opravdu nedalo. Lidé si asi neuvědomují, že stejně jako oni slyší nás, tak i my slyšíme je. Ale jinak mám komorní prostor moc ráda, baví mě ten kontakt s diváky.
Do Východočeského divadla jste nastoupila jako čerstvá absolventka DAMU v roce 1979. Nezatoužila jste během těch let po změně angažmá?
Angažmá jsem chtěla změnit hlavně v prvních pěti letech svého působení v Pardubicích, protože jsem tehdy měla manžela v Praze. Hostovala jsem v pražských divadlech, ale angažmá mi nikdy nevyšlo. V jednu chvíli už to přitom bylo na spadnutí měla jsem přestoupit do Realistického divadla (pozn. red.: dnešní Švandovo divadlo na Smíchově).
V posledních letech jste měla v Pardubicích hodně velkých rolí. Je pro herce důležité být neustále ve zkouškovém procesu?
Herectví je profese a jakmile z toho člověk vypadne, tak to pak jde hrozně těžko. Chce to mít určité sebevědomí. Postavit se před lidi a ztvárňovat nějakou roli není vůbec jednoduché. Ze čtyř spolužaček, které jsme spolu studovaly na DAMU, jsem jediná, která dnes hraje v divadle.
Bylo i období, kdy jste si říkala, že divadlo nebyla právě nejlepší životní volba? Třeba právě v souvislosti s tím, že nepřicházely velké role?
I když jsem někdy nedostávala pěkné role, tak jsem nikdy neměla pocit, že by divadlo bylo špatná volba. Je to pro mě úžasně očistná věc. Třeba v době, kdy mi zemřel tatínek, kterého jsem nade vše milovala, jsme hráli Kočku na rozpálené plechové střeše. Tam také rodině umře otec. Někteří se mě ptali, jak jsem to vůbec mohla v tu chvíli hrát. Ale ono je to velmi očistné, dostat ze sebe ty negativní emoce. Lepší než, když je někdo introvert a těmi ošklivými věcmi se užírá.
Za dobu, co působíte v pardubickém divadle, jste se měla možnost setkat s velkým množstvím režisérů. Se kterými se vám pracovalo nejlépe?
Nemám ráda režiséry, kteří jsou agresivní, shazují herce a vyvíjí na ně velký nátlak. Já potřebuji k práci příjemnou atmosféru. Chci si o věcech povídat a diskutovat. Mám ráda režiséry, kteří toho jsou schopni. Je jich hodně, jmenovala bych třeba Ivana Balaďu, Petra Kracika, Jakuba Korčáka nebo Petra Novotného. Někdy ale ani určitý nátlak není na škodu. Třeba režisér Michael Tarant je složitá osobnost. Je velice náročný a přísný, na druhou stranu ale dává herci určitou volnost. Když vidí, že je vaše cesta správná, bere vás jako spolupracovníka a dá se s ním vyjít. Ale když to nejde…
close
zoom_in
Jako divák mám v hlavě inscenace, na které stále vzpomínám. Z těch pardubických by to asi byl oblíbený muzikál Pokrevní bratři. Máte jako herečka také některé inscenace, na které nikdy nezapomenete?
Určitě mám. Je to třeba inscenace hry Úklady a láska od Friedricha Schillera, při které jsem se seznámila se svým současným manželem. Přitom jsme to představení hráli jen sedmkrát, poté ho komunisté zakázali, jelikož se tam vyskytovaly věci, které by se prý neměly na jevišti řešit. K těm nezapomenutelným inscenacím se řadí i zmiňovaná Kočka na rozpálené plechové střeše nebo Pokrevní bratři. Tenhle muzikál mi velmi přirostl k srdci, navíc jsem v té době měla malé dcery, takže to bylo hodně emotivní. Z posledních let nezapomenu třeba na Richarda III. nebo na roli Marthy ve hře Kdo se bojí Virginie Woolfové?.
Vrátím se k poslední pardubické premiéře, kterou byla hra Konec masopustu. Jak se vám na krásném, ale složitém Topolově textu pracovalo?
Bylo to pro mě hodně složité. Břéťa Rychlík je zas úplně jiný typ režiséra, nikdy jsem se s nikým takovým nesetkala. Jako herec je hodně autentický a autentické jednání vyžaduje i jako režisér. Stále svoji postavu Věry trochu hledám. Je to plachá a hodně nešťastná žena, je úplně odlišná než já. Já do všeho dávám city a emoce. Břéťa mi říkal: „Žádné emoce, je zahořklá, vyhaslá." A to je fuška.
Překvapil vás zájem významných osobností o premiéru pardubického Konce masopustu?
Ani mě to nepřekvapilo, protože Břéťa Rychlík je velká osobnost. Lidé jsou hrozně rádi v jeho společnosti. On je takové sluníčko, jako kdyby byl pořád v nějakém rauši. Toho nepřepijete. Snažili jsme se o to, ale i ti největší borci padli pod stůl. (smích) Kdyby mě pozval na nějakou premiéru, tak bych také neváhala a jela. Chystáme se podívat za ním na Valašsko, kde jsem ještě nikdy nebyla.
