LUKÁŠ DUBSKÝ

Jedna věc se inscenaci Láska a peníze pražského Divadla v Dlouhé upřít nedá. Stala se rozhodně nejdiskutovanějším kusem třináctého ročníku pardubického Grand Festivalu smíchu.
Kontroverzní hra britského dramatika Dennise Kellyho je totiž komedií značně netypickou a mnoho diváků by ji nejspíš do komediálního žánru nezařadilo vůbec.

Láska a peníze, to je sled několika výstupů, které se v jeden celek spojí až na konci představení. Scénky jsou navíc retrospektivní, divák se tedy musí vracet na začátek příběhu. Kellyho stěžejním tématem, které se prolíná všemi mikropříběhy, je vyšinutost současné konzumní společnosti. Čím více se postavy snaží být normální, tím jsou šílenější. Ze všech je cítit zoufalá potřeba najít v životě nějaký záchytný bod – ať už to bude manžel, Bůh nebo kabelka od Channelu.

Mnohé diváky může od sledování inscenace odradit fakt, že text je plný vulgarismů a popisování násilí. Základním problémem Kellyho textu je jeho literárnost, převod hry na jeviště je tak velmi obtížný.

Režisér Jan Mikulášek ovšem má s postdramatickými texty velké zkušenosti. V případě inscenace Láska a peníze se to ale ne vždy úplně podařilo, ačkoliv zvolená forma se ke Kellyho textu hodí. Typické znaky Mikuláškových režií nese i inscenace z Dlouhé – povedený výběr hudby, využívání mikrofonu (tentokrát mnohdy nadbytečně), natáčení některých scén na digitální kameru a jejich současné promítání na televizní obrazovku a další.

Silná stylizace

Herecké výkony provází silná stylizace, žádné psychologické herectví nečekejte. Herci si přesto zaslouží pochvalu, jelikož musí předvést bohatý rejstřík hereckých dovedností. Všechny postavy se pohybují na ose od absolutní ztišenosti po do extrému vyhrocenou hysterii. Nutnost takového přístupu je zřejmá – vše, co se stalo, se na jevišti pouze vypráví, případně jen náznakem předvede. Bez silných dramatických okamžiků musí tedy tempo hry udržovat herci svými výkony. Nejvíce vtáhnout do představení dokáže Helena Dvořáková v roli nákupy posedlé Jess. Nutno podotknout, že hercům nebylo při pardubickém představení co závidět, jelikož se museli vyrovnat nejen s obtížemi textu, ale i s relativně nepřátelsky naladěným publikem, které z valné části očekávalo úplně jinou podívanou.

K inscenacím Jana Mikuláška neodmyslitelně patří také výprava Marka Cpina, která i tentokrát funguje a dodává kusu na zajímavosti. Kromě řady ošuntělých židlí tvoří celou zadní stěnu nadživotní portréty všech protagonistů nasvícené zářivkami.

Láska a peníze není snadno stravitelná inscenace, navíc to určitě není ani nejpovedenější režie Jana Mikuláška.  A důvodů k veselosti tato hra moc nenabízí.