Mezi čtyřmi moderátory slavnostního Galavečera smíchu, který završil již XIV. ročník Grand Festivalu smíchu, se představily známé tváře Východočeského divadla Ladislav Špiner a Petra Janečková či hradecký herec Tomáš Lněnička.
Za čtvrtou moderátorku, herečku Klicperova divadla, Pavlu Tomicovou, musela na poslední chvíli zaskočit pardubická rodačka JOLANA VOLDÁNOVÁ. Ta dokázala, že moderování má v krvi a s náročným úkolem si poradila na jedničku.

Jaké to je stát na pardubických prknech v roli moderátorky Galavečera smíchu?
Bylo to zvláštní, jelikož se jednalo o záskok za nemocnou herečku Pavlu Tomicovou. Protože mám rok, kdy si sama na sobě testuji spoustu nových věcí, tak mě to lákalo. Proto jsem souhlasila, že tuto výzvu přijmu, a to nejen kvůli Pardubicím, Východočeskému divadlu, ale i kvůli sobě.

Jak se člověk může v rychlosti připravit na takovou akci?
Čas na přípravu byl opravdu minimální, takže jsem byla moc ráda, že jsem kolem sebe měla šikovné kolegy, kteří dobře znají prostředí divadla i festivalu. Věděla jsem, že pokud někde budu tápat, tak mě v tom nenechají. Já jsem jim zase pomohla ve věcech, které jsou spojené s předáváním cen. Doufám, že jsme se vzájemně doplňovali a že šikovná ruka střihače z Galavečera smíchu vytvoří moc hezký televizní záznam.

Jak hodnotíte myšlenku Grand Festivalu smíchu jako přehlídky nejlepších divadelních komedií?
Ta je úžasná. Důvodů ke smíchu dnes není  moc, takže díky za každou příležitost.

Vaše první divadelní krůčky jsou spojeny s Pardubicemi, kde jste vyrostla. Nyní jste se rozhodla vrátit na divadelní prkna a spolupracovat s Dobřichovickou divadelní společností. Jak k této spolupráci došlo?
Ke spolupráci mě lákali už dříve, ale když jsem byla moderátorkou hlavní zpravodajské relace v České televizi, nechtěla jsem obětovat to málo volných večerů, které jsem měla. Když jsem se rozhodla, že nastal rok dělat věci, které by mě třeba ani ve snu nenapadly, tak jsem na jejich nabídku kývla. A tak se učím nové texty, role a zároveň komunikovat s lidmi na jevišti. Užívám si to. Naštěstí jsem zvyklá vystupovat na veřejnosti, a tak žádnou zničující trémou netrpím.

„Komedie je výsostný umělecký žánr," řekl ředitel divadla

Ředitel a herec Východočeského divadla Pardubice PETR DOHNAL patří k těm, kteří stáli před čtrnácti lety u zrodu Grand Festivalu smíchu. A je to také jeho zásluha, že se festival proměnil v přehlídku nejzajímavějších komedií, které každý rok v českých divadlech vzniknou.

Co vás na letošním festivalu překvapilo? Bylo na něm něco výjimečného?
Festival byl výjimečný tím, že se poprvé pořádal už začátkem roku. Byli jsme zvědaví, jaký bude po vánočních svátcích zájem diváků o vstupenky. Prodat tolik lístků v lednu, to se podaří málokterému divadlu. Dokonce se nám povedlo prodat vstupenky i na doprovodný program na Malé scéně ve dvoře, kam si naši diváci zatím stále hledají cestu. Festival tomu pomohl, všechna představení tam byla vyprodána a to mě asi na letošním ročníku těší nejvíce.

Takže příští rok plánujete pořádat festival v naprosto stejném termínu?
Ano, festival bude opět na přelomu ledna a února. Je to pro nás výhodnější z hlediska medializace festivalu. V březnu je na programu spousta akcí, jako je například předávání Thálií, Radoků či Českých lvů. Tomu se chceme vyhnout.

Navštívil jste všechna soutěžní představení. Kdo by vyhrál, pokud byste měl Komedii roku zvolit vy?
Já tentokrát souhlasím s tím, že Dabing Street je naprosto ojedinělá inscenace. Pojednává o vážném tématu, ale je hrána s nadhledem, takže se diváci smějí a skrz tu emoci si uvědomují vážnost situace. Ukazuje se, že komedie je výsostný umělecký žánr, kterému je potřeba dávat prostor. Mnohá divadla už se tím zabývají a jejich komedie neslouží jen pro pobavení, ale také ke sdělení hlubších myšlenek.

Třeba Městské divadlo Brno přijelo na festival s velmi obtížně uchopitelnou černou komedií Všemocný pan Krott. Myslíte si, že by bylo možné takový kus nasadit na repertoár i v Pardubicích?
Časem určitě ano. Už jsme se o něco podobného pokoušeli, ale našim divákům se to příliš nelíbilo a odcházeli během představení. A to samozřejmě riskovat nechceme a nemůžeme. Ale je vidět, že i takto koncipované inscenace jsou festivalovými diváky přijímány. Před deseti lety by tu taková představení vůbec nemohla být, protože by propadla. A naopak – inscenace, které před lety Grand Festival smíchu vyhrávaly, by už nyní neobstály.