Do Východočeského divadla na režisérský post nastoupil ve dvaadvaceti letech a zůstal mu věrný dvacet sezon. Letos v létě Jiří Seydler v Pardubicích končí a rozloučí se komedií Tajemný hrad v Karpatech.

Na rozhovor do divadelního klubu přijel na kole ze zkoušky na Kunětické hoře - usměvavý, opálený a vzácně klidný, jakoby za několik dní neměla být premiéra.

Zřejmě vám ty exteriéry a celý hradní areál jde k duhu…
Trávíme čtyři až šest hodin pod širým nebem, což mám strašně rád. Sluníčko pálí, takže jsme vysvlečeni do půli těla. Tedy samozřejmě muži, dámy bohužel nikoliv, ale jsme už pěkně „čokoládoví“.

Historický areál hradu Kunětická hora a takový titul, jakým je Tajemný hrad v Karpatech, to jde dobře k sobě, ne?
Inspirace těmi prostory byla nabíledni. My jsme hledali vhodný titul delší dobu, až se dramaturg Tomáš Syrovátka zmínil o Tajemném hradu v Karpatech. Je to vlastně komedie na známou knihu. Lépe řečeno parodie na svým způsobem verneovskou parodii, protože už Verne ji psal jako parodii na horor. A když navíc máme možnost vycházet z místních reálií, byla by škoda toho nevyužít. Myslím si, že je jen málo her, kterým tak sluší „Kuňka“, jako té naší.

Opět máte kolem sebe svůj tým, takže je to pro vás určitá jistota.
Domácí je autor, pardubický dramaturg, muziku dělá můj dlouholetý spolupracovník a kamarád Jiří Šlupka Svěrák, scénu a kostýmy Marta Rozskopfová, která se mnou pracuje také už nějaký ten rok – ano, dá se říci, že je to naprosto zavedený inscenační tým. Ale tu jistotu nemáte nikdy, ať inscenujete cokoliv. Takže jistá nervozita vždycky přijde. Pravdu máte v tom, že se rád obklopuji lidmi, se kterými jsem zvyklý pracovat, o kterých vím, že na mne slyší a kteří se nebojí mi říci i nějaké záporné hodnocení průběžné práce a opačně. Jedním slovem, tohle je pro mne jedna z podmínek dobré práce.

Tajemný hrad v Karpatech je vlastně hororová pohádka, plná stylizovaných parodických situací, která byla úspěšně zfilmována. Ani vy jste se určitě nedrželi při zemi…
My jsme se s Tomášem Syrovátkou už na začátku domluvili, že film jakožto inspiraci zcela vynecháme. To znamená, že musím diváky, kteří by se těšili, že uvidí pojetí rolí v duchu pana Hrušínského, Brodského či Dočolomanského, jistě úžasných hráčů, zklamat. Snažili jsme se co nejvíc obejít filmové zpracování a myslím si, že pro dobro věci, protože filmová technika, situace i filmové herectví pracuje s jinými prostředky než divadlo. A tak pevně doufám, že naše inscenace, která nás tak baví, bude bavit i diváky.

Jde o poslední titul letošní sezony před prázdninami, pro vás je konečný. Uvažujete o tom, že i v karlovarském divadle, kam nastupujete jako umělecký šéf, budete mít po boku osvědčený tým?
Těch týmů mám více a určitě s nimi počítám. To znamená, že do těch inscenací, které budu dělat, si je určitě pozvu. Jak už jsem řekl, rád pracuji s lidmi, které znám, navíc v novém prostředí by to bylo větší riziko než tady, kdybych zkoušel nové spolupracovníky.

Proč vlastně odcházíte z pardubického angažmá?
Byl jsem tady dvacet sezon, což je rekordní počet a domnívám se, že toho bylo dost. A to z obou stran. Jinými slovy, začal jsem zcela určitě, a to už dávno, víc než bývá záhodno lézt hercům občas na nervy. Každý režisér jim leze na nervy, ale teď už to dosáhlo vrcholu, bylo to hodně napnuté. Na druhou stranu i pro mne je to dobrá věc, stoupnout si do trošku jiných vod a pakliže mohu mluvit o nějakém růstu, k tomu rozhodně potřebuji nový prostor.

Vezmete si z pardubického ansámblu někoho s sebou?
To není takhle jednoduché. V Karlových Varech v této chvíli není umělecký soubor. Takže já si vlastně budu najímat herce a další spolupracovníky na každou inscenaci. Pro mne je tedy nejdůležitější se obklopit lidmi, kterým budu důvěřovat a na které se bude chodit. Divadlo si musí najít svého diváka a jen postupně začne s vlastním činoherním provozem. S kým, to se uvidí.

Začnete budovat své divadlo, to je velká šance…
Ano, tak by to mělo být. V této chvíli máme před sebou, řekněme, asi dvě tři zkušební sezony, kdy budeme dělat omezený počet premiér. Divadlo samozřejmě nemůže začít s velkým rozpočtem, těžko bych ho od města dostal. Nejdříve musím ukázat nějakou práci a schopnost zvládnout dobré představení. A když k tomu dojde, tak pak se bude uvažovat o znovuzaložení hereckého souboru se stálými smlouvami. Zatím to budou smlouvy o dílo, což mne v něčem omezuje, ale i dává svobodu. Do každé inscenaci si mohu najmout nové herecké tváře.

Co repertoár?
Musím oslovit diváka, tak je nutné začít s nějakými diváckými tituly a ne avantgardou. Nakonec to nejde nijak proti mému naturelu, protože když do divadla nechodí lidi, tak je zbytečné.

Když se ohlédnete za pardubickým angažmá, co pro vás Východočeské divadlo znamenalo, co vám dalo?
Já jsem se tady naučil všechno, co umím. Bylo mi dvaadvacet a dostal jsem šanci si udělat svou třetí profesionální režii. Od té doby jsem tady odvedl asi čtyřicet inscenací z těch svých sedmdesáti, které mám na svém kontu. Tedy většinu. A jak ta práce, tak divácká odezva byla strašně zajímavá a občas i naprosto úžasná, a to i s diváckým dopadem, takže budu na pardubické divadlo strašlivě rád vzpomínat. A pokud jde o to, co mi dalo, tak moc.

Milada Velehradská