Byla by to láska až za hrob, vždyť ti dva jsou k sobě přitahováni doslova jako dva magnety. Jde o postavy plné protikladů, záchvaty smíchu u nich střídají záchvaty vzteku, jsou stejně tak tvrdí jako křehcí, bezcitní, ale i zranitelní. Cítí myšlenky toho druhého dokonce dříve, než je cítí on sám. Je to zkrátka velká osudová láska. Má však jedno „drobné“ ale – jde o milostný vztah dvou nevlastních sourozenců…
To je hlavní motto inscenace Láskou posedlí, kterou v pardubickém Kulturním domě Hronovická uvedlo v úterý večer pražské Divadlo Ungelt.
Příběh amerického dramatika Sama Sheparda ovšem proslavil už v roce 1985 stejnojmenný film, kde si hlavní mužskou roli zahrál sám autor. Jeho filmovou partnerku měla původně ztvárnit i jeho životní Jesicca Lange, ale protože otěhotněla, převzala po ní tuto roli Kim Basinger.
Na pardubickém jevišti ztvárnili hlavní mileneckou dvojici Miroslav Etzler (Eddie) a Vilma Cibulková (May).
„Na tomto představení mne zaujal už autor. A tato hra má v sobě bezesporu nosné téma,“ řekla Vilma Cibulková.
„Přestože je titul napsaný sprostým slovníkem, je to je jedna z her, u níž jsme nemuseli škrat. Nedělali jsme zde jedinou úpravu. Na textu mi přišlo zajímavé, že ukazuje i tu rodinnou vazbu, to dědictví, které si všichni nosíme v sobě,“ uvedla známá herečka.
„V antických tragédiích bylo úplně běžné, že se v nich hrálo o lásce syna k matce nebo o matce, která zabila své děti. Myslím, že v dnešní době si málokterý autor může dovolit napsat podobnou hru, ale když už se k tomu odhodlá, většinou bývá kvalitní. Mám pocit, že se člověk nemusí nechat odbýt jen selankovitostí, která se stává běžnou normou v české kinematografii, televizi, ale i divadle. Podle mého názoru je pořád potřeba ukazovat věci, nad nimiž musí člověk přemýšlet. Já tomu říkám renezance antických témat. A když si člověk vezme, co se tam tehdy hrálo, tak v podstatě zde nebylo jediné nekontroverzní téma,“ podotkl Miroslav Etzler.
„Ungelt naštěstí moc selankovitých her nemá. Jde hodně po kontroverzních tématech. O tom, že je diváci chtějí vidět, svědčí fakt, že je divadlo vždy brzy vyprodané. Proto jsem přesvědčen o tom, že teorie, která říká, že lidem dáváme jen to, co oni chtějí, není pravdivá. My nejsme národem mýdlových oper, český národ je vzdělaný, plný chytrých lidí. A nad čím chcete přemýšlet, když vám někdo naservíruje představení, kde někdo někomu vaří kafíčko a pak se konverzuje dvě a půl hodiny o blbostech,“ pokračoval známý herec.
„Přitom kolem nás jsou osudy, které jsou komplikované a je jich spousta. A my před nimi stále zavíráme oči. Národ podle mého mínění neustále nepřijal třeba postižené, staré či těžce nemocné lidi. Proto jsem šťastný, když mohu hrát v titulech, u nichž může divák přemýšlet,“ vyjádřil se Miroslav Etzler.
„I v kontroverzních titulech se však snažíme hledat také komično. Není nad to, když se té tragédii, která člověka může potkat, dokáže také zasmát nebo ji alespoň odlehčit,“ poznamenala Vilma Cibulková.
„Jeden polský herec pronesl takovou fantastickou větu, kterou si často připomínám, že dobré divadlo osciluje mezi kabaretem a jatkami. Něco na tom bude. Já nevím, proč by se diváci například u Othella nemohli zasmát, přestože samozřejmě celé vyznění příběhu je dané,“ nechal se slyšet pro Deník Miroslav Etzler.
„Vývoj společnosti došel až tak daleko, že v současné době v podstatě neexistuje tragédie. Už toho je všude tolik, že jsou vůči ní lidé imunní. Člověk už se asi nediví, když někdo někde umře,“ upozornil populární herec.
„Účelem našeho představení není diváky šokovat, ale je dobré, když někdo šokovaný je nebo i když se stane, že třeba někdo odejde a pak o představí mluví a řekne, že ho pobouřilo,“ doplnil Etzler.
„Reakce speciálně na toto představení jsou velice rozdílné, stejně asi jako na jakékoliv jiné. Vyjedeme–li do tak zvaných maloměst, tak tam bývají reakce trochu zdrženlivější. Lidé si tu mnohem víc vidí do kuchyně, podléhají tomu, co by tomu řekli u nás, kdyby viselo spodní prádlo na šňůře, takže jsou v mnoha věcech přece jen opatrnější. A kolikrát i reakce na to, že jde o nevlastní sourozence, je taková, že lidé buď ztuhnou, nebo se ozve třeba ,ježíšmarjá’ a nebo to někdo skutečně nepřijme a odejde,“ sdělila Vilma Cibulková.
„Když jedeme na zájezd, tak si říkáme, jestli lidé jdou hlavně na tváře nebo na titul. Ale osobně oceňuji už to, že vyrazí do divadla. Je mi jedno, jestli mne znají odtud nebo odjinud, nebo věří v to, že jim člověk odevzdá to, co už od něj předem očekávají, nebo jestli jdou na příběh. Oni sami už mi odevzdají tolik energie, že mne zatím nikdy na žádném zájezdu nenapadlo, že by toto představení bylo nějak oslabeno kvůli tomu, že by lidé přišli na známá jména,“ dodala Vilma Cibulková.
„Pardubické představení bylo fajn. Je vidět, že je tu divadelní publikum. A mně osobně se na menším jevišti hraje lépe. A navíc tu byla dřevěná podlaha, kterou mám ráda,“ řekla známá herečka.
„Diváci byli koncentrovaní. Když jsem viděl dvě babičky, jak sedí v první řadě, tak jsem si říkal, jestli vydrží. Ulevilo se mi, když jsem viděl, jak na konci hodně tleskaly. Je zkrátka vidět, že Pardubáci jsou na divadlo zvyklí,“ uzavřel hlavní mužský představitel hry Láskou posedlí.
