RECENZE 80%Lukáš Dubský

Režisér Michael Tarant připravil inscenaci o známém hudebním skladatelovi Jakubu Janu Rybovi v roce, kdy si připomínáme 200 let od Rybova úmrtí.

Tarant částečně navazuje na svou předchozí pardubickou inscenaci Amadea. Také v Hej, Mistře! sleduje osudy známého hudebníka, ani v tomto případě se ovšem nejedná o suché převyprávění umělcova života. Rybovo působení v Rožmitále se pro autory nové inscenace stává odrazovým můstkem k obecnější výpovědi o tom, s jakým nepochopením se významná osobnost setkává při střetu s (nejen) českým maloměšťáctvím.

Předběhl dobu

Jakub Jan Ryba byl nejen skladatel, ale také učitel a jeho osvícené názory předběhly svou dobu. Dostával se tudíž do střetu s rožmitálskou honorací i církevními představiteli. Kromě svého okolí musel Ryba bojovat také s vnitřními běsy. Kvůli své povaze se často dostával do konfliktů, o sílu ho zase připravovaly deprese, do kterých se často propadal.

S nápadem inscenace na motivy života Jakuba Jana Ryby přišli režisér Tarant s dramaturgem Zdeňkem Janálem, dramatický tvar pak celému projektu dala dramaturgyně Městských divadel pražských Věra Mašková. Hra je nejsilnější v okamžicích, kdy vypráví příběh. Ať už je to konflikt Ryby s rožmitálskými obyvateli nebo jeho rodinné problémy. Inscenace trochu ztrácí tempo pouze na konci první části, kdy téměř všechny postavy hry defilují a v několika větách shrnou, jak na ně Rybova hudba působí.

Inscenace nese typické znaky Tarantova režijního rukopisu. Hodně světel, dýmu, ohňů (tentokrát ovšem jen v podobě svíček), hudby… Rustikální scéna, jejímž autorem je Milan David, trochu připomíná dřevěnou konstrukci z Balady pro banditu. Vzhledem k tomu, že tématem Tarantových režií vždy bývá vztahování se k Bohu, nepřekvapí vertikální členění scény. Kostýmy jsou pak voleny v tlumených barvách, kde výrazně převažuje černá. Celá výprava napomáhá k vytváření esteticky pěkně komponovaných obrazů, není ale zbytečně přebujelá, což koresponduje s duchem Rybovy hudby.

Pardubické divadlo se rozhodlo (naprosto správně) využít při inscenaci Hej, Mistře! také živou hudbu, herce tak na jevišti doplňují rovněž členové dětského souboru Radost a Komorního orchestru Bona Nota. Hudební nastudování Václava Trunce dává divákům citlivě nahlédnout do tajů Rybových skladeb.

Velká příležitost

Role Jakuba Jana Ryby je první opravdu velkou příležitostí pro nového člen souboru Tomáše Lněničku. Herec v podstatě nesleze z jeviště, Rybu hraje civilně jako člověka hluboce přesvědčeného o své pravdě. Dokáže být charismatický a přesvědčivý, ale také zbytečně netaktní a tvrdohlavý. Skladatelův postupně se zhoršující fyzický i duševní stav nedává Lněnička najevo nijak okázale, stačí mu na to jemná gesta, změna držení těla a podobné drobnosti.

K jeho povedenému výkonu se přidávají i další členové souboru, kteří hrají vesměs malé roličky, což ale mnohým nebrání k velmi zdařilému vykreslení charakterů. Za všechny zmiňme především Milana Němce v úloze direktora Pokorného, jenž je hlavním Rybovým sokem. V Němcově podání je to studie veskrze současného člověka oslněného vlastní mocí. Jan Hyhlík zase vytváří pátera Zachara jako přísného duchovního, který nedokáže přijímat měnící se podobu společnosti, ale který na konci života zaujímá smířlivý postoj, ačkoliv o správnosti Rybových názorů přesvědčen není.

Po rozpačitých Šťastných dnech na Malé scéně ve dvoře je Hej, Mistře! povedeným začátkem nové divadelní sezony. Divákům nabízí velká témata a příběh plný emocí, který doprovází krásná Rybova hudba.