Slavný příběh od Miguela de Cervantese Don Quijote byl k vidění v sobotu večer v podání oblíbeného hereckého dua Oldřich Kaiser – Jiří Lábus ve Východočeském divadle v Pardubicích.
Pro vyprávění o potulném rytíři Donu Quijotovi a jeho věrném sluhovi Sancho Panzovi si známí herci přizpůsobili k obrazu svému text, který původně vznikl pro legendární slovenskou komickou dvojici Lasica – Satinský.
„Pánové ho však bohužel už nedozkoušeli, protože Július Satinský zemřel. Text jsme si poměrně dlouhou dobu upravovali pro naše potřeby,“ prozradil Deníku Jiří Lábus.
„Měnili jsme vlastně celou koncepci, poněvadž Lasica se Satinským měli příběh pojatý jako vyprávění dvou starých herců, kdežto my jsme se rozhodli pro pojetí dvou v podstatě bezdomovců,“ přiblížil Oldřich Kaiser. „Už ani přesně nevíme, kdo s tímto textem přišel, ale jak Milan Lasica, tak režisér Vladimír Strnisko byli pro, takže jsme se do něj pustili,“ poznamenal Oldřich Kaiser, který se divákům představil jako Sancho Panza, věrný to sluha Dona Quijota. Toho si zahrál Jiří Lábus.
Populární dvojice své postavy zasadila do mnohdy nečekaných souvislostí. Léty prověřený příběh sem tam okořenila také narážkami na aktuální dění. A tak například Sancho Panza toužil po Medaili Za zásluhy, Don Quijote si stěžoval na počasí. A oba si oddychli, že nemají žádný titul. „Ještě bychom ho teď museli vracet,“ glosoval události na plzeňské právnické fakultě Oldřich Kaiser, jehož viditelně potěšilo, jak hezky barevně ladí jeho kostým s interiérem Východočeského divadla.
Po téměř filozofických úvahách o tom, jak vypadá mizina, došlo na slovní válku plnou tradičních i méně tradičních českých přísloví. Nechyběly ani perličky v podobě těch, které si oba herci přetvořili k obrazu svému. „I po smrti je tma,“ prohlásil Jiří Lábus. „Kdo čumí, tak čumí,“ reagoval Oldřich Kaiser. „Kdo má brýle, blbě slyší,“ odvětil Jiří Lábus. „Jak se podíváš dětem do očí, tak si lehneš,“ řekl Oldřich Kaiser.
„Přežírání mění ksicht,“ zaperlil, když jeho kolega Jiří Lábus spokojeně pojídal klobásu, kterou nepozorovaně vyndal z Kaiserovy kapsy.
S osobitým vyznáním hodným potulného rytíře přišel Jiří Lábus: „Lidičky, já vás mám tak rád. Ještě, že nejste všichni hovada,“ měl srdce na dlani jako Don Quijote.
„Toto představení hrajeme třetím rokem. Člověk si vždy musí najít nějakou cestičku, aby ho bavilo. Většinou, když je dobré publikum, tak celá inscenace rozkvete,“ podotkl Oldřich Kaiser. „V Pardubicích se v sobotu sešli bezvadní diváci. Je tu krásné divadlo, opravdu moc dobře se tady hraje. Je vidět, že je zde stálá scéna, to se vždycky pozná,“ přidal se Jiří Lábus. „Bylo znát, že publikum šlo s představením. Ale že nás odměnilo tolika děkovačkami, to už bylo trochu podezřelé,“ pousmál se Oldřich Kaiser.
Cervantesův titul přivezli slavní komici do města perníku již podruhé. Při pardubické premiéře v Kulturním domě Hronovická působil kompaktněji, tentokrát některé odskoky od kostry příběhu tolik nevyzněly, ale to je zkrátka riziko, když je představení částečně improvizací.
„Já bych se třeba hrozně rád text naučil, ale občas mi prostě nezbývá nic jiného, než improvizovat. S tím se člověk musí smířit,“ uzavřel s šibalským úsměvem Kaiser.
