První z nich byl vcelku očekáván – vystoupení hornisty Radka Baboráka, jehož první hudební krůčky jsou historicky spojeny s naším krajským městem, vzbudilo zájem posluchačů hned po oznámení v celoročním programu.

Tím druhým, jenž vznikl z důvodu onemocnění původně ohlášeného dirigenta, se stal „záskok“ Petra Altrichtera, opravdového mistra taktovky, na němž bylo patrné, že si návrat k orchestru, se kterým strávil několik let svého uměleckého života, patřičně užívá. Včetně svých pověstných zatleskání na konci skladeb.

S veškerou bravurou nastudované orchestrální skladby přesvědčily všechny přítomné, že Petr Altrichter přesně ví, v čem je síla pardubického hudebního tělesa.

Spomienky Jána Cikkera, které večer v Domě hudby otevřely, nejsou jednoduchou skladbou. Kompoziční mistrovství slovenského autora je zdůrazněno užitím řady kontrastů a právě na pozorně řízené souhře jednotlivých hráčů zde záleží nejvíce. Podařilo se. U Mozartovy Serenády D dur (Serenata notturna) zase vystupuje do popředí jakási efektní nevázanost. Využita opět na jedničku.

O vystoupení Radka Baboráka by se jistě dalo psát velmi podrobně. Bez přehánění: málokdo v České republice dnes ovládá lesní roh tak výborně, jako on.
Zkušenost s působením ve vynikajících orchestrech v Mnichově a Bamberku a zejména z postu sólohornisty Berlínských filharmoniků mu dodává patřičnou jistotu, s níž jde naplno i do nejobtížnějších částí skladeb.

Jeho dokonalé uchopení koncertu jak Josepha Haydna z roku 1781, tak Richarda Strausse datovaného 1943, znovu přesvědčilo do posledního místa zaplněný sál o pravdivosti tvrzení, že u mistrovsky interpretované hudby vůbec nezáleží na době jejího vzniku, ale že jde jen o to, jak mocně se nám vryje do srdce.

(oa)