"Koupila si hrnce za 25 tisíc korun. A doma hnila zaživa.."

O slavnostní zahájení osmého ročníku Pardubického letního kina se postaral úspěšný dokument Šmejdi. V pátek večer ho do Tyršových sadů přijela osobně prezentovat jeho autorka, východočeská novinářka SILVIE DYMÁKOVÁ.

O čem film pojednává?
Vypráví o tom, jak se některé firmy, které se zabývají přímým prodejem zboží, chovají k našim seniorům.

Proč jste si vybrala toto téma?
Téma jsem si nevybrala, ono si vybralo mě. Byla to obrovská náhoda. Má babička na tyto zájezdy jezdila a jednou mě požádala, abych jela s ní jako doprovod.  Nechtěla jsem věřit tomu, co jsem tam zažila. Proto vznikl tento film.

Kolik času jste mu věnovala?
Byla to má vedlejší aktivita, která vznikala mimo mou hlavní práci televizní reportérky. Natáčel se asi rok a půl, pak se zhruba rok stříhal. Celkem jsem tedy na něm pracovala přes dva roky.

Co bylo při práci na tomto dokumentu nejtěžší?
Nejhorší byl můj  schizofrenní pocit, kdy jsem jako novinářka nechtěla do dění na předváděcích akcích nijak zasahovat. Některé scény ale byly natolik šílené, že jsem cítila potřebu být nejen být pozorovatelem, ale chtěla jsem se těch starých lidí zastat. Dívat se a nezasáhnout, to bylo na tom asi to nejtěžší.

Který příběh byl nejsilnější?
To se asi nedá říct. Většina seniorů má zboží, které si na předváděcích akcích koupí,  na úvěrové smlouvy. Utrácí tedy peníze, které sami nemají. Vzpomínám si na jednu paní, která si koupila hrnce za 25 tisíc korun a doma hnila zaživa. Jen pár metrů od ní přitom žila její rodina, která na ni kašlala. Čekala, až zemře. Ona neměla nic, jen krabici s hrnci. Měla jsem radost z toho, že se nám podařilo hrnce vrátit a zachránit ji 25 tisíc.

Proč senioři jezdí na tyto akce?
Podle mého názoru to vyplývá z osamělosti seniorů, kteří se ocitají na okraji společnosti. Lidé v produktivním věku se honí za svými věcmi a příliš nepřemýšlejí nad tím, co jejich babička třeba dnes dělá.