Poslední premiéra letošní divadelní sezony se stejně jako loni uskutečnila na letní scéně Východočeského divadla (VČD) – na Kunětické hoře.
Oproti temné a naturalistické Čachtické paní se tentokrát v plenéru hraje parodie románu Julese Vernea Tajemný hrad v Karpatech.
Verne patří mezi nejpopulárnější spisovatele sci-fi a dobrodružné literatury. Tajemný hrad v Karpatech je spíše méně známým dílem slavného francouzského spisovatele, v České republice se více než knižně proslavil oceňovanou filmovou adaptací Oldřicha Lipského. Autoři pardubické inscenace ovšem nešli cestou nápodoby tohoto dnes již téměř klasického díla, ale rozhodli se pro vlastní adaptaci románu.
Základní kostra příběhu zůstává stejná. Hrabě Telek se svým věrným, i když trochu prolhaným, sluhou Roczkem se vydává z milánské La Scaly hledat svou unesenou snoubenku, operní divu Stillu. Tu unesl zlotřilý baron Görtz, aby se mohl denodenně těšit z jejího božského hlasu.
Putování dovede oba hlavní hrdiny až do svérázného kraje v oblasti Karpat, kde se musí vyrovnat nejen s překážkami, které jim klade šílený vědec Orfanik, ale také s nedůvěrou a podivnými zvyky místních obyvatel.
Rozjezd inscenace je poněkud pomalejší, ale jakmile se Telek a Roczko dostanou do Karpat, tempo se viditelně zlepšuje. Ústřední dějová linie má v pardubické inscenaci spoustu odboček, ve kterých je představeno panoptikum místních starousedlíků.
Velká část těchto postav má ale v konečném důsledku vliv i na hlavní příběh, a tudíž nejsou v inscenaci zbytečné.
Na hereckém obsazení je znát, že režisér Jiří Seydler, který se touto inscenací po dvaceti letech loučí s pardubickým divadlem, herce VČD velmi dobře zná. Většina rolí je totiž typově velmi přesně obsazena, s některými herci se patrně počítalo už při psaní scénáře. První opravdu velkou roli ve svém pardubickém angažmá dostal Miloslav Tichý, jehož hrabě Telek je ctnostný aristokrat, amatérský detektiv, ale i naivní člověk neschopný zařídit základní věci související s cestou do Karpat.
Za velmi povedenou lze považovat také hudební a především kostýmní složku (autorkou vynalézavých barevných kostýmů je Marta Rozskopfová). Inscenace má být především zábavná, proto obsahuje mnoho parodických vsuvek, odkazů a citací z jiných děl. I podle reakcí premiérového publika je jejich funkčnost proměnlivá. Ne všechny vtípky vyzněly tak, jak asi inscenátoři předpokládali či doufali, na druhou stranu nejspíš každý divák si v inscenaci najde svou oblíbenou hlášku nebo scénu.
Samozřejmě prostředí otevřené scény na „Kuňce“ dodává inscenaci výraznou atmosféru, ale to snad ani není potřeba zmiňovat.
Lukáš Dubský
