Pocházíte z Pardubic, nyní ale, pokud se nemýlím, žijete v zahraničí. Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na Pardubice, na co si rád vzpomenete?

V Pardubicích jsem se narodil, ale od svých dvou let jsem vyrůstal v Rychnově nad Kněžnou, takže na Pardubice jako takové příliš mnoho vzpomínek z dětství nemám. Ta snad nejsilnější je nespíš, jak s maminkou chodíme krmit k Labi labutě :) No a v roce 2014 jsem odešel studovat do Drážďan, kde žiji v současné době. Více vzpomínek na Pardubice mám především z pozdější doby, kdy už jsem chodil na konzervatoř. A také zde žila moje babička, za kterou jsme často jezdili. 

Ve vaší hudbě je spíše znát středomoří, slunce, moře a podobně. I tak, myslíte, že by vás zrovna Pardubice mohly něčím inspirovat? Případně už vás něčím inspirovaly?

Myslím, že ve mě zanechalo stopu hlavně studium na konzervatoři ve třídě Petra Saidla. Měl jsem v životě celkově velké štěstí na učitele. V Pardubicích jsem získal základ, na kterém jsem dál stavěl na vysoké škole, a to jak po té praktické kytarové stránce, tak i po stránce interpretační. Také jsem se naučil rozlišovat, co je dobrá hudba a udělal jsem si představu o tom, jakým směrem by bylo vlastně možné vydat se dál.

Zdroj: Youtube

Kdy jste vzal poprvé do ruky kytaru? A jak se stalo, že se klasická kytara stala vaší hudební cestou? 

Asi ve dvanácti letech. Já jsem si moc přál hrát na kytaru, když jsem byl ještě opravdu malý, ale volba nakonec padla na housle, takže jsem se ke kytaře dostal až poměrně pozdě, a to sice ve chvíli, kdy jsem jednu úplnou náhodou našel doma, v ložnici mých rodičů. Neměl jsem tušení, že tam byla. Můj učitel houslí mi tehdy vysvětlil, jak číst akordové značky a pak už si jen vzpomínám, že jsem dva nebo tři roky nedělal nic jiného, než že jsem se učil jednu písničku od Beatles za druhou. Pak jsem potkal Slávka Klecandra ze skupiny Oboroh a ten se stal mým prvním kytarovým učitelem a skutečně způsobil, že jsem kytaru začal brát opravdu vážně. Těžko říct, jak by se věci vyvinuly, kdybych ho nebyl býval potkal, jsem za to rozhodně moc rád. 

Odkud čerpá Ladislav Pazdera inspiraci, jaké jsou jeho další plány a dokáže si představit den bez kytary? Dozvíte se v další části rozhovoru:

Záběry z nehody v ulici Hůrka. Chlapce na koloběžce na přechodu srazilo osobní auto.
Dvě děti sražené autem v Pardubicích. Obě na přechodu pro chodce

Dokážete si bez kytary představit den, potřebujete si někdy od hraní odpočinout?

Upřímně řečeno je skutečnost spíše taková, že existuje obrovská řada dalších relativně důležitých věcí, na které musí hudebník na volné voze myslet a které se musí udělat. Takže dny bez kytary přicházejí samovolně, nemusím se o to příliš snažit, naopak je často problém najít dostatek času na hraní. Ale zároveň je to právě ta určitá pestrost a nutná všestrannost, která mě na tomto povolání baví. Větší pauzy jsou však spíše výjimkou, i na dovolených je kytara většinou se mnou, i když jen jako příjemný společník a ne povinnost. Nejdelší doba, kterou si dokážu představit nehrát a přitom zůstat spokojený je tak nanejvýš ten týden. 

Vycházíte z klasické hry na kytaru, do své hry ale mícháte i jazz nebo world music. Byla vám škatulka klasické hudby příliš úzká? A je toto mísení stylů mezi příznivci „klasické“ hudby přijímáno vždycky kladně?

Já se nikdy nedokázal skutečně rozhodnout, jaký styl hraní mě přitahuje nejvíc. A proto jsem se vždy věnoval vícero z nich. Za tu klasickou školu, které se mi dostalo na konzervatoři jsem nesmírně rád, je to vynikající základ. Ale stejně tak jsem rád, že jsem se dostal k tolika dalším směrům a stylům hraní, protože jejich znalost mi moc pomáhá hudebně se vyjádřit. A navíc mě nesmírně baví nebýt vázaný na jeden žánr a zkoušet stále něco nového. Zatím jsem se také setkal pouze s pozitivními reakcemi. Kromě toho si myslím, že nezáleží na žánru, zda-li je hudba dobrá a kvalitní, či ne. V první řadě jde o smysl a autenticitu. 

Co vás inspiruje? Je pro vás skládání obtížné nebo to jde samo?

Inspirace je skvělá věc, ale často jí člověk musí vyjít velice aktivně naproti. Osobně se rád inspiruji buď přírodou nebo ještě častěji hudebními vlivy cizích kultur. Nápady, se kterými začínám, jsou z hlediska hudebního obsahu většinou dost vágní, ale obvykle mám jasnou představu o pocitu, který chci sdělit, a o významu, který by skladba měla mít. A ten se pak snažím skrze hudbu komunikovat tak autenticky, jak jen to je možné. A to může, anebo nemusí, být být obtížné, záleží na konkrétních skladbách. V každém případě a přes všechny těžkosti, které můžou vyvstat mi skládání hudby vytváří prostor, ve kterém se cítím naprosto spokojeně. Dává mi také silný pocit smysluplnosti, a to je téměř jako droga, ke které se chci stále vracet.

Je těžké vyprávět beze slov, jen pomocí tónů, rytmů, melodie - a obzvláště jen s jediným nástrojem?

Nemyslím si, že by to bylo těžké. Hudba často umožňuje vyjádřit se velice bezprostředně a způsobem, který by mimohudebně ani možný nebyl. Spíše je obtížné udržet si nadhled nad tím, nakolik se mi skutečně daří vyjádřit to, co se vyjádřit snažím. A je důležité si nic nenalhávat a snažit se o stoprocentní soulad mezi pocitem či myšlenkou a jejich hudebním projevem. V případě kytary je skvělé, že je tak mnohostranným nástrojem. Je to jako mluvit řečí, která má mimořádně velkou slovní zásobu. 

Zdroj: Youtube

Na vašem sólovém debutu mě baví mimo jiné to, že je velmi sevřený a skoro bych řekl skromný. Nesnažíte se posluchače přehltit spoustou muziky. Musel jste hodně vybírat, ukládat do šuplíku nebo byla podoba alba jasná od začátku?

Shodou okolností jsem nedávno našel poznámky, které jsem si dělal před třemi lety, když jsem začal dávat toto album dohromady a mě samotného překvapilo, nakolik byl ten rámcový koncept alba už tehdy jasný. Mám za to, že jsem měl celkem konkrétní představu a tu už jsem pak příliš neměnil. Ale to mluvím skutečně jen o hrubých obrysech. Finální podoba alba, obsah, zvuk, detaily, design, to vše se snad ani předem naplánovat nedá a je to tak dobře. Ten kreativní proces je na celé věci nakonec to nejhezčí.

Máte rád koncertování, kontakt s publikem, nebo jste spíše „studiový“ typ?

Práci ve studiu mám rád, především proto, že mám možnost pracovat v opravdu dobrých studiích, ale rozhodně dávám přednost koncertům. Nakonec se i k nahrávání snažím přistupovat podobně, jako k živému hraní, snažím se zachytit ten či onen konkrétní okamžik. Jediný velký rozdíl je v tom, že ve studiu mám možnost věci opakovat, stříhat, hrát si se zvukem. To během koncertů nemůžu, což jim ale naopak přidává velké kouzlo. Mám rád tu nutnost pracovat s tím, co mi daná chvíle nabízí, ať už je to publikum, sál, atmosféra… Ale přístup je v zásadě stejný. Snažím se být přítomný v daném okamžiku, zahrát co nejlépe a být s tím spokojený.

Původní stavba z dílny architektů Karla Řepy, Karla Kalvody a Josefa Dandy začala fungovat v květnu 1958 a je památkáři vnímána jako nejkvalitnější funkcionalistické nádraží s hotelem v poválečném Československu.
Proměna pardubického nádraží: Pro cestující jen restaurace, zbytek železničářů

Venku máte čerstvě sólové album, jaké jsou vaše plány na blízkou budoucnost? A jaké máte sny, čeho byste chtěl v muzikantském životě ještě dosáhnout?

Domnívám se, že se téhle branži nedá plánovat na příliš dlouho dopředu. Ale v současné chvíli začínáme já a moje duo partnerka Claire Besson pracovat na společném albu, které by mohlo být hotové koncem příštího roku, možná na jaře 2025. Kromě toho se těším hrát co nejvíce koncertů, to je v dohledné době jeden z hlavních cílů. A čeho bych chtěl v muzikantském životě dosáhnout? Konkrétní cíl nemám, ale rozhodně mám velkou chuť a také potřebu hrát a skládat jak nejlépe dokážu a moje zkušenost je taková, že když se mi to podaří, přinese to automaticky výsledky, se kterými budu spokojený.