Univerzitní galerie ožila obrazy malíře Karla Kafky. Jsou z posledních dvou let a do konce března nabízejí návštěvníkům nejen estetický zážitek, ale vybízejí ho i k tvůrčí spoluúčasti.

Není určitě náhoda, že vystavená díla vyzařují tolik pozitivní inspirace…
„Ono je to sporné. Dřív mi vytýkali, že maluji tmavé obrazy, což ten informel sebou přináší, používá černou a hnědou barvu, různé odstíny šedé, a tak jsem do toho přidal určité dominující barevné tóny, pečlivě rozehrané v nějakých citlivých místech a jednoduše řečeno jsem svou malířskou paletu rozjasnil. Je to možná tím, že jsem teď šťastnějším. Jsem v penzi a jak říkával můj otec – kdo nebyl v penzi, nežil.“

Vaše tvorba je výsledkem vývoje několika desítek let. Jak jste vůbec dospěl k abstrakci?
„Od kubistických počátků. Jde o volnější malbu, prostě jsem najednou vypustil realitu a dostal jsem se k informelu. Jistě, že mě ovlivnili malíři padesátých až raně šedesátých let, jejich abstraktní malířský směr, který mi doslova učaroval, byť se u nás moc neprosazoval. Během normalizace byl dokonce označován za projev krize buržoazní společnosti. V podstatě v době svého vzniku byl informel reakcí na krizi formy závěsného obrazu. Je to nádherná příprava, protože si vlastně maluji už jinak. Obraz leží na zemi a já si tam pokládám trochu reliéfně struktury, vím, co do toho mohu dát, nechávám vše uschnout a pak na to maluji a znova vymývám, vytírám… Přiznám se, že v tom hraje roli i náhoda, která byla dříve vůbec zavrhovaná, že kdo s ní počítá, neumí malovat. Naštěstí dnes je náhoda oficiálně uznávaný inspirační moment, já tomu říkám – kouzlo nechtěného. Je to krása, jak mne náhoda dokáže ovlivnit, nechám se jí inspirovat a klidně někdy i odvést od původního záměru. Ale je to vždy adekvátní tomu, co chci.“

Podařilo se vám dosáhnout vlastního uměleckého výrazu, nikdy jste ovšem nezapomněl na to, že abstrakce vyžaduje dokonalé zvládnutí kresby…
„Zvládnout řemeslo je základem, podstatnou záležitostí v každém druhu umění. Já beru malování na jedné straně jako úžasnou hru. Každý den je jiný, každý den se probudím s jinou náladou, na druhé straně nesmí chybět poctivý, sebevědomý přístup profesionála. Divák musí vědět, že to myslím vážně, že je to hluboce vnitřní projev mého nitra, duše. Že se ho prostě nesnažím nějak oblbnout. Ono políbení, náhoda tam musí být, protože to dělá z kumštu nádherný zážitek.“

Takže dáváte divákovi možnost k vytvoření vlastního zážitku?
„Ano, což je právě výhoda modernějšího projevu, nic mu po lopatě nevysvětluji, ale nechávám mu volný prostor. Já tomu říkám druhotná tvůrčí funkce. Něco mu nabízím a on může nebo nemusí být na stejné vlně, jako já jsem byl, když jsem obraz maloval. Vůbec to nevadí, není to nic proti ničemu – on si může vybrat a dotvořit. V tom je totiž ta krása abstrakce, že když se na to člověk dívá jednou, desetkrát, dvacetkrát – tak pořád objevuje něco nového, kouzelného. Když mám reálnou krajinu, obyčejně tam je chalupa, strom, zleva svítí měsíc – je to stejné. U abstrakce je variabilnost o mnoho větší. Takže když divák chce a naučí se ji vnímat, naučí se dívat, nic mu nesvazuje jeho fantazii. A já jsem šťastný, když mu můj obraz otevře cestu k hlubokým zážitkům.“

Milada Velehradská