Mám hodně plánů, ale není čas je realizovat, říká Eliška Lásková

Jaká byla její cesta ze „zdrávky“ přes Vyšší odbornou hereckou školu a příbramské divadlo zpět do Pardubic? Nejen o tom mluví v rozhovoru pro Deník.

close info Zdroj: Archiv VČD zoom_in Diváci v Pardubicích vás znají z dětských rolí i různých hostování. Podivný případ se psem je ale první inscenace, kterou jste ve VČD nazkoušela jako stálý člen hereckého souboru. Máte pocit, že to k vašemu angažmá v Pardubicích směřovalo již delší dobu?
To úplně ne. Nikdy jsem nepočítala s tím, že by to takhle mělo být. Napadalo to spíš mé okolí než mě samotnou. Jsem ráda, že jsem do Pardubic nešla hned po škole, ale mohla si ještě předtím vyzkoušet angažmá v jiném divadle a nabrat nějaké zkušenosti. Nepřicházím sem díky tomu jako úplný nováček.

Nastoupila jste na začátku září a rovnou jste přebrala některé role po Janě Ondruškové. Máte za sebou i první premiéru a zároveň ještě některé věci dohráváte v Příbrami. Je obtížné to logisticky zvládat?
Mám toho celkem hodně, jelikož ještě hraju ve třech zájezdových inscenacích. Bydlím v Praze a mám pocit, že jsem pořád na cestách. Ale jízdu vlakem miluju, nejlépe si tam odpočinu.

Pocházíte z herecké rodiny, ale chodila jste na střední zdravotnickou školu. Uvažovala jste někdy, že budete ve zdravotnictví pracovat, nebo vás to vždy táhlo spíš k divadlu?
Nikdy jsem neuvažovala, že bych ve zdravotnictví pracovala. I když po maturitě jsem se hlásila i na zdravotnický obor, ale když jsem se dostala na herectví, tak jsem tuhle možnost zavrhla. Během studia jsem do toho oboru pronikla, ale nikdy jsem necítila poslání v něm pracovat.

Proč jste si vlastně ke studiu vybrala zdravotnickou školu?
Popravdě, rodiče moc nechtěli, abych šla na konzervatoř, což já teď zpětně docela chápu. Je dobré vystudovat jinou školu, člověk má pak větší rozhled. Konzervatoř je zaměřená hlavně na herectví a ostatní předměty jsou tam upozaděny. Teď už ani nevím, proč mě tenkrát napadlo, že půjdu na „zdrávku“. Možná proto, že babička byla zdravotní sestra.

Zdravotní sestra i herečka mohou být dost stresující povolání. Jak zvládáte stres?
S věkem je to trochu lepší, ale stále mám před každým představením trému. Cítím zodpovědnost.

Po maturitě jste odešla do Prahy na Vyšší odbornou školu hereckou. Měla jste nevýhodu, že tam nepřicházíte z konzervatoře?
Tam to nemělo žádný vliv, přicházeli jsme tam z různých oborů a měli jsme tedy všichni stejnou startovací pozici.

Bylo už po vystudování školy ve hře, že byste mohla nastoupit do angažmá v Pardubicích?
Nikdy mi to nebylo nabídnuto a já jsem o to ani neusilovala. Ve třeťáku jsem hostovala v Olomouci a Příbrami. Dostala jsem nabídku na angažmá a šla jsem do příbramského divadla.

Tam jste zakotvila na téměř pět let. Co vám tohle angažmá dalo?
Byla to pro mě veliká příležitost. Dostat v dnešní době angažmá je velká výhra. Skočila jsem do toho naplno, měla jsem tam skvělé kolegy.

Závodiště opět přivítá bruslaře. Led už ale nebude v cílové rovince

Pardubicko

Na jaké role z tohoto období budete nejvíce vzpomínat?
Asi na jednu z prvních inscenací, kterou jsem tam nazkoušela – Prokletí nefritového škorpiona od Woodyho Allena. Hodně jsme s tímto představením cestovali po republice. Z poslední doby mě bavil Můj romantický příběh, který jsme nazkoušeli s kolegou Filipem Müllerem.

V červnu 2018 jste Příbram opustila a odešla jste na volnou nohu. Co vásk tomu vedlo?
Poslední rok v Příbrami jsem cítila, že už bych se chtěla někam posunout. Přijde mi, že v prvním angažmá je těch zhruba pět let zlomovým momentem – buď už tam člověk zůstane, nebo se ještě pokusí někam posunout. Stálé angažmá nabízí jistoty a je tedy těžké ho opouštět. A čím je člověk starší a má víc závazků, tím je to těžší. Měla jsem ale pocit, že bych to mohla zvládnout. Rozhodnutí mi usnadnilo, že jsem mohla v Příbrami všechny role dohrávat. Měla jsem tedy jistotu nějakého příjmu. Potom jsem nastoupila do několika zájezdových představení.

Někteří herci mají rádi tu volnost, kdy přijímají jen konkrétní nabídky. Vám chybělo stálé angažmá?
Já nejsem dravý typ, takže je pro mě těžké shánět si nabídky. Nemám v povaze se někam tlačit. Je pro mě tedy jednodušší být ve stálém angažmá. Láká mě na tom taky, že si člověk může zkusit víc žánrů. Na volné noze hrajete převážně komedie a k ničemu jinému se nedostanete.

Jak došlo k vašemu pardubickému angažmá? Předpokládám, že velký vliv na to měl odchod Jany Ondruškové do Plzně…
Když jsem v Pardubicích nazkoušela roli ve hře Mikve, tak to mělo dobré ohlasy. Jana se poté rozhodla odejít a divadlo za ni hledalo náhradu. Jelikož jsme s Janou stejně staré, tak to nabídli mně. Nějakou dobu jsem si to rozmýšlela, jsou tam věci, které mi to úplně neusnadňují. Ale pro mě je tohle divadlo jedním z nejlepších v republice – tím, co nabízí, ale i návštěvností. Řekla jsem si, že to zkusím a uvidíme, jak to bude fungovat.

Hodně herců se z oblastních divadel vydává do Prahy. Láká vás taková možnost?
Všechno je otevřené. Nikdy neříkej nikdy, ale nemyslím si, že bych tady zůstala až do konce kariéry. Pořád se ale cítím jako začátečník, takže jsem vděčná za to, že si tady budu moci vyzkoušet širokou paletu rolí. Uvidíme, co bude dál a jestli přijdou nějaké nové nabídky.

Je dobré mít pokoru, úspěch vám pak nevleze do hlavy, říká Lenny

Volný čas

Jak už jste zmínila, na jaře jste ve VČD nastudovala roli Eliševy ve hře Mikve. Jak obtížná tahle role je?
Je to němá role, je to dítě. S režisérkou Katkou Duškovou jsme hodně hledaly, jak tu roli uchopit. Na tohle si ale člověk musí přijít sám, takže jsem hodně pozorovala své okolí a také vzpomínala na své dětství.

Ani v Podivném případu se psem vás nečekala úplně standardní role. Kromě učitelky Siobhan tam hrajete i mnoho dalších epizodních rolí, máte tam dost převleků… Jaké bylo zkoušení této inscenace s režisérkou Kashou Jandáčkovou?
Zkoušení bylo fajn. V létě jsem četla knížku a ten příběh mi přijde hrozně zajímavý. Během zkoušení jsme měli možnost se setkat i s několika autisty, takže to pro nás bylo velmi poučné.

Kromě divadla se objevujete i v nekonečném seriálu Ulice. Jaká je to pro vás zkušenost?
Tím, že jsem tam asi sedm let, tak už to beru jako rodinné prostředí. Je to skvělá praxe před kamerou.

Lákalo by vás více se věnovat filmovému a seriálovému herectví?
Já zatím říkám, že mám radši divadlo. Ale je pravda, že jsem dosud neměla žádnou velkou roli ve filmu, takže to asi nemůžu úplně posoudit. Určitě bych si to ale ráda zkusila.

Kromě divadla se věnujete také gastronomii. Máte stánek s popcornem a objíždíte s ním různé akce. Jak jste se k tomu dostala?
To nás napadlo, když jsme byli na dovolené v USA. Zjistili jsme, že je tam popcorn hrozně populární. Experimentují tam s příchutěmi a já jako milovník pop-cornu jsem tomu nemohla odolat. Po návratu mi to v Čechách chybělo, takže jsem začala experimentovat a z kvalitních surovin jsem míchala různé příchutě. Lidem kolem mě to hrozně chutnalo, takže jsem to zkusila nabídnout dál. Mohu se tomu ale věnovat jen ve svém volném čase. Zatím to má úspěch.

Takže kdyby vás přestalo bavit divadlo, tak máte záložní variantu…
(smích) Já mám spoustu záložních variant. Nebaví mě zůstávat u jedné věci, takže pořád něco vymýšlím. Mám hodně plánů, jen není čas je realizovat.