Kromě deseti premiér byly součástí sezony také tradiční ples nebo Grand Festival smíchu.

Jak hodnotíte právě skončenou sezonu?
Jako velmi zdařilou. Podařilo se nám úspěšně realizovat všechny naplánované projekty a zachovat i ty tradiční. Z mimodivadelních akcí bych vyzdvihl sbírku na schody do zvonice kostela svatého Bartoloměje a odlití zvonu bohyně Thálie na Pernštýnském náměstí. Povedla se rovněž informační kampaň Pomozte svému divadlu, ke které se během divadelní sezony připojilo velké množství diváků. Je tedy šance, že dotovaná divadla získají zákonem stanovené pojistky a nebudou závislá jen na tom, jak se zrovna někdo vyspí.

Zvonice ale ještě není zpřístupněna veřejnosti.
Schody už ve zvonici jsou a je zde instalován i ochoz, ze kterého je možné si zvony prohlédnout. Zatím však tento prostor není otevřen veřejnosti, protože jsme celý projekt ještě nedofinancovali, ale v září bychom chtěli vše předat. K otevření zvonice chystáme i doprovodnou akci. Zvon, který jsme nechali odlít, však patrně zůstane ve foyer divadla, protože ve zvonici už tři zvony visí a ten náš by tam trochu zapadl.

Letos poprvé se kromě divadelního plesu konal v divadle i ples města Pardubice. Budete v tom pokračovat i v dalších letech?
Pokud by se našel partner, který by si divadlo na ples pronajal, tak bychom plesy ještě o den rozšířili. Jinak bychom asi zůstali u tohoto modelu, který je již vyzkoušený. Chceme ale plesy posunout až na březen, neboť si myslíme, že takto výjimečná událost by se měla konat na konci plesové sezony. Říká se: to nejlepší na konec! Budeme se snažit, aby to byla příjemná tečka za plesovou sezonou v Pardubicích.

A co Grand Festival smíchu?
Ten naopak chceme posunout na konec ledna nebo začátek února. V březnu jsme se totiž střetávali s předáváním dalších cen, jako jsou Ceny Alfréda Radoka nebo Český lev. Pro nás to ovšem znamená, že musíme výběr soutěžních inscenací dokončit do začátku listopadu, aby se už na počátku prosince mohly prodávat vstupenky.

Jakou letošní inscenaci byste hodnotil jako nejúspěšnější?
To se těžko hodnotí. Každá inscenace je naše společné „dítě". Myslím, že jsme například neobvyklým způsobem inscenovali Shakespearova Richarda III. Jsem rád, že diváci tento moderní přístup bez problémů přijali. Je vidět, že vnímání divadla se u našich návštěvníků postupně vyvíjí. Udivila mě také reakce na Charleyovu tetu. Samozřejmě jsem tušil, že bude divácky oblíbenou komedií, ale trochu mě překvapuje, jakého přijetí se jí v poslední době dostává, kdy lidé tleskají vestoje. Nejnáročnějším projektem ale pro všechny byla Balada pro banditu.

Chystají se na příští rok nějaké změny v hereckém souboru?
Změny v souboru nechystáme. Nikdo totiž neodchází, ačkoliv někteří herci měli nabídky z jiných divadel. Já bych klidně někoho nového vzal, ale rozpočet nám to nedovolí. Dnes je zatím jasné, že v příštím roce budou v našem divadle hostovat dvě mladé herečky.

Jak se daří na Malé scéně ve dvoře? Našli si tam diváci cestu?
Divácký zájem o ni začíná být čím dál větší. Mnohá představení jsou vyprodána. Ročně zde pořádáme kolem 180 akcí. Bohužel je ale Malá scéna stále dotována z naší další činnosti. Podle mě je však jen otázkou času, kdy si i sem lidé začnou kupovat vstupenky a chodit na „volnou kasu".

Chystáte nějakou výraznější profilaci Malé scény?
Obávám se, že bychom tím z hlediště vyhnali diváky. I bez experimentů je totiž velmi obtížné přilákat na Malou scénu třeba i stávající předplatitele. Ale najdou se také diváci, kteří si kupují předplatné pouze na Malou scénu.