Pro vstup do jubilejní sté sezony si Východočeské divadlo vybralo českou klasiku – román Vladislava Vančury Markéta Lazarová, který přímo pro pardubickou inscenaci zdramatizoval režisér Jiří Seydler. A vstup to byl vskutku povedený. Markéta Lazarová se opírá o napínavý děj i skvělé herecké výkony.
Historický či snad dobrodružný román? Ani literární teoretici si nejsou jisti, čím vlastně Vančurovo nejslavnější dílo je. Vypráví každopádně příběh z období raného středověku. Dva znepřátelené rody loupeživých rytířů Kozlíci a Lazarové mají problém. Táhne na ně totiž početně silnější hejtmanské vojsko, logickou volbou by bylo spojit síly proti vojákům. Avšak nenávist mezi lapky je silnější, a tak se ještě oslabují půtkami mezi sebou. Na pozadí těchto událostí počíná vznikat nepravděpodobná láska mezi divokým a vzpupným Mikolášem Kozlíkem a Markétou Lazarovou, která chtěla svou duši zasvětit Bohu a odejít do kláštera.
Režisér Jiří Seydler se nesnažil obrušovat hrany středověké krutosti, a tak zde slovo láska dostává zcela jiný rozměr, než na který jsou zvyklý diváci hollywoodských romancí. Nepřekvapí tak, že na začátku této lásky stojí Markétino znásilnění. Pro mužské postavy jsou navíc povinnost a čest důležitějšími hodnotami než láska.
Významnou roli v celém představení hraje výprava a kostýmy. Kozlíkové jsou barevně stylizováni do červené, která podtrhuje jejich divokost a rabiátskou nespoutanost. Zbabělí Lazarové jsou naopak oděni v nevýrazně modré barvě. Jediná Markéta má na sobě bílé šaty, které alespoň zpočátku symbolizují její nevinnost a čistotu.
V Seydlerově dramatizaci hraje důležitou úlohu vypravěč – Šašek v podání excelentního Václava Duška. Šašek však není pouze ironickým glosátorem děje, protože děj i aktivně ovlivňuje. Tato postava v sobě skrývá až jakousi mefistotelovskou nejednoznačnost. Zajímavým nápadem jsou také bojové scény, ve kterých se Duškova postava stává morbidním komentátorem krvavé řeže.
Velmi dobří jsou však také ostatní herci. Role starého Kozlíka jakoby byla psána přímo na tělo pro výrazný herecký projev Josefa Vrány. Velmi dobrým protipólem mu ovšem je v úloze Lazara Jiří Kalužný.
Hostující Petra Tenorová se sice v první polovině představení ke slovu tolik nedostává, avšak ve druhé části je ve stěžejní roli Markéty Lazarové velmi přesvědčivá. Její křehkost pak znamenitě kontrastuje s hrubostí a temperamentností Radka Žáka, který ztvárnil Mikoláše. Nutno podotknout, že ačkoliv se režisér Seydler rozhodl použít pro dialogy vančurovský jazyk, tak herci s ním nemají žádné potíže, přestože obsahuje spoustu novotvarů a archaismů.
Markéta Lazarová je dílem, které má šanci potěšit nejednoho diváka. Klade závažné otázky, ale má také svižný děj, takže nehrozí, že by se návštěvník divadla během téměř tříhodinového představení nudil.
Lukáš Dubský
