Za těch patnáct let si nejvíce váží toho, že dostala šanci. „Věřím, že jsem čím dál svobodnější a uvolněnější a že to, co teď dělám, má větší smysl, než mělo na začátku. Vím, že je stále na čem pracovat, ale snad jsem udělala kus práce. A tu jsem mohla udělat proto, že mi ji někdo dal,“ popisuje.

Je miláčkem publika, pravidelně se v anketě o nejoblíbenější herečku umísťuje na předních příčkách. Málokdo ale ví, že za tváří s širokým úsměvem se skrývá žena plná pochybností. Se svými vnitřními démony se ale na rozdíl od řady jiných lidí rozhodla bojovat.

Tento rozhovor výjimečně zůstává ve formě tykání, jinak by patrně nikdy nebyl tak otevřený a upřímný.

Když jsi do angažmá nastupovala, uvedla jsi, že netoužíš po velkých rolích a je ti lépe ve sboru. Kdy se to zlomilo?
Zlomové pro mě bylo asi představení Malované na skle, kdy jsem poprvé víc zpívala. Začala jsem si trochu víc věřit. Vybavuji si sbory v inscenaci Cikáni jdou do nebe, užívala jsem si to, protože strach, že jsem viděna a souzena, najednou nebyl tak velký, měla jsem pocit, že jsem se tam ztratila. Cítila jsem, že jsem na jevišti pravdivá, a ve velkých rolích jsem to zatím nedokázala. Potom se to začalo přelévat i do těch velkých. Když jsi v divadle tak často, už ti asi nic jiného nezbývá (smích). Kdyby ses měla furt jenom bát, už bys to nenáviděla.

Takže to přišlo časem, když přibyly nějaké zkušenosti.
Když jsme zkoušeli Úžasnou svatbu (v roce 2005, pozn. red.), připadala jsem si, že tam asi nepatřím. Že bych chtěla být lepší a nějak to zatím nešlo. Ptala jsem se režiséra Zdeňka Duška, kterého si velice vážím, jestli na divadlo mám a můžu ho dělat. A on mi velice moudře odpověděl, nebo já si to teda aspoň tak pamatuju (smích), že nezáleží na ničem jiném, než na tom, jestli mě to baví a jestli tu práci dostanu. Věřím, že když něco děláš a věnuješ se tomu, projeví se to. Ale je pravda, že pak se ti třeba zas chvíli nechce se tomu věnovat. Přijde krize. Na to mi asi nejvíce pomáhá být k sobě laskavá. Zrovna nedávno jsem procházela krizí se zpíváním, nechtělo se mi. Bylo dobré, že jsem to přiznala své učitelce. Ona mi řekla, že je to prostě období a že to tak taky mívá. Tak jsem hledala, jak na sebe s laskavostí, a přišla jsem na to, že nemusím cvičit hodinu, že stačí, když půjdu na zkušebnu jen na půl hodiny. Jenže když už tam dojdu a zpívám půlhodinu, tak mi to nakonec nestačí a musím tam být déle (smích), zas mě to začne bavit.

Rozklíčovala jsi, proč přišlo takovéto období zrovna u člověka, který tak rád zpívá jako ty?
To nevím. Někdy mě napadá, jestli divadlo a zpívání nedělám proto, že se jen snažím dostat přijetí a lásku. Být pro někoho dost dobrá. Když něco zazpívám a někdo mi řekne, že to pro něj něco znamenalo, v tu chvíli roztaju a řeknu si: „Jo, má smysl, že jsem tady na tom světě, jsem dobrá.“ Jenže to podle mě není úplně dobře. Začala jsem chodit na různé sebepoznávací kurzy a meditace. A pochopila jsem, že tu sílu a radost, přijetí můžu cítit zevnitř. Teď mám právě období, že mi je hezky zevnitř. I když pro okolí to může vypadat nesmyslně, když ve 36 zatím nemám svoji rodinu, někdy brečím a rozčiluju se. Ale mně je teď líp, než mi bylo třeba před 5, 10 nebo 15 lety. Takže jsem možná cítila větší radost ze svého života, proto jsem nepotřebovala chodit cvičit zpívání, abych byla lepší a někomu něco dokazovala. Samozřejmě touhu po uznání mám, ale možná už i velkým dílem mám radost ze samotného zpívání.

Potřebuješ, aby ti někdo řekl, že jsi dobrá, nebo jsi schopná říct si to i sama sobě?
Zatím to potřebuju. I když se snažím pracovat na tom, aby to tak nebylo. Já si to říkám, ale čistě vědomě, jako když si říkáš afirmace: jsem šikovná, jsem krásná, jsem úžasná, všechno zvládnu.

Pak se nabízí otázka, jestli tě chválili rodiče.
Hluboký rozhovor… Můj táta s námi nefungoval, takže tam se mi uznání nedostalo. A teď budu hodně upřímná. Moje maminka udělala všechno pro to, abych mohla dělat to, co chci. Podpory jsem od ní dostala plnými hrstmi. Ale myslím, že přitom zapomněla na sebe. Snad proto z její podpory zatím nedokážu čerpat tolik, jak bych mohla. A často cítím vztek. Myslím, že je důležité dát nejdřív chválu sobě a že opravdově můžeme dát druhým jenom to, co sami máme.

Vraťme se k divadlu. Velkých rolí jsi už měla celou řadu. Která pro tebe byla nejzásadnější?
Nevím, jestli nejzásadnější byla jedna. Postupně se to nabaluje. Takže: Malované na skle, Chicago, Pomsta à la Netopýr, Kvítek z horrroru, z činoherních Racek. Velice vděčná jsem i za poslední premiéru Až ustane déšť.

V Kvítku z horrroru hraješ Audrey. Je to poměrně naivní, ale také hodná holka, která se snaží o to, aby lidem v jejím okolí bylo hezky. Je ti tato postava blízká?
Docela často mi někdo řekne, že jsem naivní. A taky bych byla ráda, kdyby všem kolem mě bylo hezky, jen si už dnes myslím, že to není pouze moje zodpovědnost. Že především záleží na tom, co pro sebe uděláme každý sám.

Ilustrační foto
Radostné zprávy i tragédie. Rok 2019 se zapsal výrazným písmem

Audrey je ale zároveň obětí domácího násilí. I když je to ve hře podáno odlehčenější, vtipnější formou, pořád je to citlivé téma. Jak se ti to hraje?
Je to možná hodně drsné, ale můj názor je, že v momentě, kdy člověk je obětí domácího násilí a zůstává v tom, asi s největší pravděpodobností nešíří lásku ze své vlastní plnosti. Že chce, aby lidem kolem bylo dobře, protože po nich vlastně sám něco chce. Podle mě člověk, který je naplněný, na sobě násilí asi nedovolí. Kdyby to bylo v nějaké psychologické hře, asi bych jako oběť domácího násilí procházela katarzí, ale tady to je vyloženě sranda a nadsázka, nedotýká se mě to.

Domácí násilí je jedním z témat inscenace Mikve. Je to velice silná a těžká hra. Jak se pak dokážeš vymanit z toho tísnivého pocitu a vystoupit z role?
Přijde mi, že se z toho ani nijak nedostávám. Ale na stoleček v šatně si dávám křišťálový kámen, abych si vzpomněla, že po představení chci z rolí vyskočit. Holky si asi myslí, že jsem úplně praštěná (smích). Vždycky z té role vyskočím a řeknu si: „A teď už jsem zase Martina.“ Když opravdu nastane propojení vlastních zkušeností s tím, co se děje na jevišti, naopak dochází k očistě. Připomíná mi to konstelace. To je psychologická terapie, kdy se sejde skupina lidí a hrají spolu témata ze svých životů, kterým nerozumí. Ta témata se postupně rozkrývají. Přijde mi, že naše práce je možností mít konstelace skoro denně (smích).

Takže je pro tebe hraní formou psychoterapie.
Vlastně asi jo. Pro mě je herectví asi velice důležité. Mamka nám dala být za hodnou holčičku - věřím tomu, že s největší láskou a nejlepším úmyslem. Ať se radši ani moc nekřičí, všechno je v pohodě. To pak podle mě vyvolává, že člověk buď křičí za každým rohem, nebo se snaží nekřičet vůbec. Herectví mě učí dostávat se ke svým emocím. V posledních pár letech jsem křičela dostkrát. Nechci teda u toho skončit, že jako budu řvát na své blízké a budu jim terorizovat život, to opravdu není mým cílem (smích). Snad je to nějaká fáze a časem dojdu k tomu, že špatné emoce můžu vypouštět i jinak – ve sportu, dynamických meditacích, při zpívání nebo v práci. Cítíš se zle a chceš to vykřičet, nebo se cítíš smutně a chceš se vyplakat. Divadlo tohle po tobě chce skoro každý den.

Skrz divadlo tedy můžeš prožít své pocity, které bys jinak nedala tak najevo a držela bys je v sobě?
To už právě trošku neplatí. Začínám mít ze sebe radost, že už je docela pouštím. Často si to sice ještě nedovoluju, schovávám se za nějakou masku rádoby dokonalosti, jenže ta je stejně vidět. Na mně je celkem hodně poznat, jak se cítím. Když nemám odvahu se k těm pocitům přiznat, je ze mě uražená ženská. A to je přece škoda (smích).

Podobně jako Audrey v Kvítku byla naivní postavou i Mary Amnesie v Jeptiškách, za kterou ses dostala do širší nominace na Cenu Thálie. Přirostla ti tato postava k srdci?
Jo, měla jsem ji ráda. Mary Amnesie si vzpomněla, kdo je. Strašně chtěla být country zpěvačkou, ale něco v sobě ucítila a v tu chvíli věděla, že chce jít cestou víry a být řádovou sestrou. I když to byla praštěná komedie, byla tam myšlenka, že může přijít chvíle, kdy sama sebe pocítíš a víš, kudy máš jít. Měla jsem ten moment moc ráda.

V jednom rozhovoru jsi říkala, že režiséři ti ve hrách dávají za úkol vracet se do přítomnosti. Co to znamená?
Dostat se jen do té chvíle a nechat to projít. Kdybych třeba ve svém čtvrtém výstupu v Až ustane déšť byla jen v té přítomnosti, uvědomuju si chuť rybízového džusu, který piju, jako že je to červené víno, uvědomuju si každou větu, kterou mi Pepa Pejchal řekne, a v tu chvíli na ni reaguju. Ale když jsem v minulosti, říkám si, jak to bylo včera, že bych to ráda zopakovala, protože jsem za to dostala pochvalu. A co bude po tom představení? Přijde lidem dost dobré, co dělám? Dostane se mi přijetí? To v té hlavě všechno běží… Snažím se to ovlivňovat, abych byla dost dobrá. Od toho ta přítomnost, protože v té je to jedno a tam se tvoří to nejsilnější.

Daří se ti od těchto myšlenek na jevišti oprostit?
Mívám takové záblesky (smích). Je to takový proud, kdy někdo říká, že jsi ve flow (duševní stav, kdy je člověk tak ponořen do nějaké činnosti, že nic jiného nepovažuje za důležité, pozn. red.), jen to plyne, ty jsi prostě jen přítomná a ono se to děje.

Kateřina Fialová mezi plyšáky, které dětem věnovali pardubičtí hokejisté.
Ježíšek nezapomíná ani na děti z dětského domova

A co tréma? Změnilo se to nějak za těch patnáct let?
Určitě jsem se s ní naučila líp pracovat v tom smyslu, že jsem se ji naučila krásně potlačovat (smích). Ale když něco potlačíš, tak si vlastně lžeš. Zkouším to jinak. Třeba udělat tři hlasité výdechy, aby se to dostalo ven. Nebo si říct: „Jsi tu, štveš mě, protože mě hrozně omezuješ, ale určitě jsi pro něco dobrá.“

Neměla jsi ráda děkovačky. Proč?
Ze studu. I teď se občas stydím. Na konci prosince budu končit tři měsíce s afirmací Mám se ráda a jsem se sebou spokojená. Když se na děkovačce necítím hezky a vzpomenu si, tak si tu afirmaci řeknu. Naposledy jsem si děkovačku užila, smála jsem se od ucha k uchu a bylo mi fajn. Ale pak jsou dny, kdy si říkám, že dneska jsem nebyla tak pravdivá, lidi tady zaplatili peníze, a co když jsem byla špatná. Tak si říkám: „Mám se ráda a jsem se sebou spokojená.“

Tohle všechno jsou věci, které podle mě má v sobě každý – nevěří si, není naplněný, necítí se uznaný. A někde se to projevuje. Ty jsi to na rozdíl od mnohých začala řešit. Jak přišel ten zlom?
Měla jsem nějaké, naštěstí malinké, zdravotní výzvy. Snažila jsem se s nimi pracovat a došla jsem k tomu, jak mocná je psychika. Začala jsem si uvědomovat, jak moc jsem se ve svém životě trápila. Jak moc jsem si připadala nepřijatá. Jak nenaplněná jsem se cítila ve vztazích. Partnerských i kamarádských. A byl to pro mě tak nekomfortní pocit, že nebyla jiná cesta, než to zkoušet a objevovat a říct si, že jestli každý člověk je úžasný a hodnotný, tak taková jsem určitě i já a zasloužím si, abych byla šťastná. A že to je moje zodpovědnost. Ne se vymlouvat na to, že mi někdo ubližuje – v takovém případě se od toho člověka můžu buď učit, nebo ho prostě ve svém životě nemít. Jak chci.

Říkala jsi mi, že tvoji kolegové tě mají kvůli tvé cestě, po které ses vydala, tak trochu za mimoně. Dokážeš to hodit za hlavu?
Upřímně, úplně ne. Toužím po tom, aby mě lidi měli rádi. Ale to je asi přirozené. O co víc nám všem jde, než abychom byli milovaní? Ale jde o ten úhel. Jestli to je z vlastní naplněnosti, nebo z pocitu vlastního nedostatku. Svojí sestře a jejímu bývalému partnerovi jsem četla z knihy Anthonyho de Mello Cesta k lásce. Oni se mi vysmáli, že řeším blbosti. Po několika letech se ti lidé ale obrátí a řeknou, že tomu rozumí a ví, co jsem chtěla říct. To je takové hezké. Pokud já dokážu být se sebou spokojená, nebude nikdo, kdo by mě považoval za mimoně. Stejně mi akorát zrcadlí to, co si o sobě myslím já. A vlastně si myslím, že mě i tak mají docela rádi. Vidíš? Teď už mám pocit, že mě vlastně mají rádi. Je to dobré, tak asi jsem fakt udělala kousek práce (smích).