„Moc rád jsem se do Pardubic vrátil," říká Frej

Téměř po padesáti letech se do Východočeského divadla Pardubice vrátil herec Ladislav Frej, který zde působil v letech 1965 až 1969. Tentokrát v Pardubicích hostuje v inscenaci Až na věky. „Mezitím jsme tady samozřejmě měli nějakou zájezdovku. Vzrušovalo mě, že se vrátím do prostředí, kde jsem to měl tak rád,“ říká Frej.

Jaký je návrat na pardubické jeviště?
V tomto divadle jsem prožil krásných pět sezon. Byla to nejlepší mladická léta. Návrat je to s radostným, leč opatrným a tiše našlapujícím přístupem. Sice je to jen na chvilku, ale strašně rád jsem zase tady. Člověk má vždycky obavy, když se vrací na stará místa. Čeká, jaké překvapení ho zastihne. Nebo jestli atmosféra stále trvá. Pan ředitel mi několikrát dával nabídku, jestli bych tady zkoušel. Nikdy to nevyšlo. Tentokrát jsme se zaplať pánbůh vešli do termínu, kdy mám v divadle v Praze volno a mohu se tomu tady plně věnovat. I když je to s obtížemi, které musím překonat.

Jakými obtížemi?
Už nejsem nejmladší, takže mě to zmáhá. Třeba jsme skončili v sobotu, jel jsem do Prahy, tam jsem měl v neděli představení, pak jsem sedl do auta a jel sem na generálku. Je to únavné, ale to patří k věci. Člověk si pak odpočine a znovu se do toho opře.

Je atmosféra ve Východočeském divadle jiná, než byla tehdy?
To jste mi položila těžkou otázku, protože před těmi padesáti lety tu samozřejmě byl úplně jiný soubor. Sandhaus, Dellapina, Elsner, Ptáček, Skála, Bonaventura… Mohl bych jmenovat celou starou gardu. Atmosféra vycházela z kvalit souboru. Ale viděl jsem tu několik představení a mohu s uspokojením konstatovat, že tento soubor má hereckou kvalitu pořád vysokou. Když jsem sem tehdy přicházel, pro nás, absolventy Janáčkovy akademie, byly Pardubice vždycky znamenitá štace. Před těmi mnoha, mnoha, mnoha lety tady byla i moje dnes už zesnulá žena Věra Galatíková s Karlem Pospíšilem a Tondou Molčíkem. Byli z jednoho ročníku.

Východočeské divadlo uvede milostný thriller s Ladislavem Frejem

Pardubicko

Které role vám nejvíce utkvěly v paměti?
Těch by bylo několik. Za pět let, co jsem tu byl, jsme toho odehráli hodně. Byla nás tu parta mladých lidí, dělalo se tu tehdy deset premiér do roka. Zkoušeli jsme dvojáky, jezdilo se na zájezdy, hrálo se na velkém divadle i v Husově sboru jako na malé scéně. Odehrál jsem tu pěkné role - Merkucia ve hře Romeo a Julie, Tartuffa, Dona Juana…

Do paměti se vám určitě vepsala i inscenace Královna Kristina.
Na tu bych nezapomněl. Tam jsme se velice sblížili s Věrou Galatíkovou a posléze naše dcera dostala jméno Kristýna (úsměv).

Čím vás zaujala hra Až na věky?
Tahle hra je velmi vzrušující. Je nás tam šest na jeden pár, každý hraje svůj úsek života. V těch třech časových rovinách se nikde nemůžeme setkat. Ve škole nás učili, že máme poslouchat partnera - ale svého. Takže nemohu moc poslouchat ty ostatní. Podléhal bych jejich partu a to by byla chyba. Pro herce je to velice zajímavý úkol v tom, že se musí přísně držet své linie a zároveň musí uvnitř toho svého příběhu odehrát celý svůj život.

Vaší partnerkou na jevišti je Zdena Bittlová, se kterou jste se kvůli vašemu odchodu z pardubického divadla jen těsně minuli. Jak vám to spolu funguje?
Skvěle. Ale nebudu prozrazovat, jak to dopadne. I když člověk už to bere s úsměvem, to je takový stařecký bonus.

Autor Richard Bean uvádí hru citátem „Jediné, na čem záleží, je láska a práce.“ Souhlasíte s tímto citátem?
Ano, určitě. Je to takový leitmotiv toho, jak my herci přistupujeme k práci, protože ji musíme mít rádi a musíme pracovat. Jestli si někdo myslí, že se to hraje samo, tak to rozhodně ne, vždycky je to otázka poctivé práce.

Divadlo chystá 7 premiér. Diváci uvidí klasiky i současný komediální hit Londýna

Pardubicko