Návrat do doby dospívání i návrat do normalizačního Československa. Nová inscenace Východočeského divadla Pardubice nazvaná Normální debil zavádí diváky do sedmdesátých let, kdy vyrůstal režisér a autor hry v jedné osobě – ROBERT BELLAN.

Normální debil byl nejprve humoristickou vzpomínkou na Bellanovo dětství. Nápad na divadelní hru přišel později. „Při sérii autorských čtení mi posluchači říkali, že by z toho byla dobrá divadelní hra," poznamenal režisér.

V knize a následně divadelní hře jste využil vzpomínky
z dětství. Připravujete pokračování?
Druhou knihu už píšu, ale neměl jsem zatím moc času, takže jsem se zastavil někde na čtyřicáté straně. Jakmile ale dozkouším v Pardubicích, tak mám dva měsíce vyčleněné na dopsání druhého dílu. Případně začnu chystat i divadelní přepis druhé knihy.

Využíváte v inscenaci i interakci s diváky?
Ano, nějaká forma interakce tam je. Hercům jsem připomínal, aby se nebáli zaimprovizovat. Při tom množství převleků a situací, které musí zvládnout, mohou klidně představení na chvíli zastavit a říct, že nestíhají. Je pro nás důležité, aby byli herci uvolnění. Je to vidět na začátku, kdy diváci vlastně nepoznají, zda už herci hrají. Mně se to stalo při zkouškách. Herci už deset minut hráli a já to nepoznal.

Herci musí v Normálním debilovi zvládnout velké množství rolí…
Ve čtyřech musí zvládnout asi 25 postav. Právě to velké množství postav jim ale dává možnost si herecky zařádit a vyblbnout se. Mohou tak ukázat různé tváře svého herectví. Navíc bylo při zkoušení vidět, že to herce baví. Doufám, že se budou bavit i diváci.

Nakolik jsou ve hře důležité reálie komunistického Československa?
Knížka je spíše založená 
na jednotlivých příhodách, zatímco divadelní tvar více bere do hry i prostředí sedmdesátých let. Vybrali jsme různé odkazy na televizní seriály, reklamy, zprávy… V domácnosti používáme výrobky, které se tehdy používaly. Pro někoho to možná bude nostalgické, protože na dobové reálie hodně dbáme.

Takže třeba pro dvacetiletého diváka to bude možná i takové poučení?
Dvacetiletý divák se poučí, ale je tam spousta situací, které nejsou na době úplně závislé. Myslím, že inscenace by měla být vstřebatelná i pro člověka, který tu dobu nezažil. Pro pamětníky pak jsou dobové reálie takovým bonusem.

Je výhoda, že jako autor znáte každé slovo? Nechybí vám pak jako režisérovi od látky odstup?
Je to takový zvláštní pocit, když člověk vidí, že herci hrají třeba jeho rodiče. Ale už jsem si na to zvykl a nemám s tím problém. Při přípravě inscenace pak mám výhodu, že přesně vím, co tím chtěl autor říct.

Hru Normální debil nerežírujete poprvé. Už jste ji připravil s herci Slováckého divadla Uherské Hradiště a v Pardubicích jste ji nazkoušel jako scénické čtení. V čem bude ta poslední verze jiná?
Tahle verze je rozšířená a ucelenější. Scénické čtení, které jsem dělal v Pardubicích, bylo vyloženě okleštěné.

Měnil jste oproti scénickému čtení obsazení?
Většinou to bývá tak, že ti, kteří hrají ve scénickém čtení, se poté objeví i v regulérní inscenaci. Bohužel současně s naší komedií se na velké scéně zkouší Othello a většinu mých představitelů si režisér Petr Kracik vybral do své inscenace. Z původního obsazení mi tak zbyla jen Jindra Janoušková. Ale nakonec pro mě bylo zajímavé, že jsem zjistil, jak hra funguje s jinými herci. S obsazením jsem spokojený, herci to hrají moc hezky.