Vzhůru na Gibraltar, britskou kolonii na jihu Pyrenejského poloostrova, odkud je to coby kamenem dohodil na africký kontinent!
Naše cesta z autobusového nádraží ve španělské Málaze trvala tři hodiny, ale bylo na ní co pozorovat.

Autobus totiž zajížděl přímo do center jednotlivých měst, které jsou na trase, takže jsme stihli i krátký exkurz do nich.
Zatímco Torremolinos působilo jako klasická „mucholapka na turisty“ se spoustou kýčovitých obchodů a vším, co správný dovolenkář „potřebuje pro ideální odpočinek u moře“, Fuengirola vypadala na první pohled sympatičtěji.

Další zastávkou byla Marbella, místo, kde se nachází řada luxusních hotelů, golfových hřišť, zkrátka pravý ráj pro pracháče, filmové producenty a krávy pasoucí se kolem dálnice. Estepona nás zaujala hlavně tím, že náš příjezd byl na ulici anoncován opravdu hodně hlasitě… A pak už došlo na náš kýžený cíl – městečko La Linea, které je posledním španělským bodem před Gibraltarem.

Legrační hranice

Z autobusového nádraží jsme po krátké zastávce v místní kavárně s příjemnými cenami došli na konec ulice a vlastně jsme byli u hranice. Ta je vskutku legrační. Stačí zde na celníky zamávat pasem a ani toho si většinou moc nevšímají. Pak ale musíte dávat bedlivý pozor, abys vás náhodou nesmetlo letadlo. Jak to? Gibraltar má totiž rozlohu pouhých 6,5 kilometru čtverečních, a tak tu prostoru opravdu není moc nazbyt.

I proto se tu jediná pevninská silnice kříží s mezinárodním letištěm, jehož ranvej končí v moři. A aby se náhodou nestal nějaký karambol, je tato unikátní křižovatka řízená pro jistotu klasickými semafory…

Po tomto veselém zážitku jsme nasedli na místní autobus číslo 3, který nás vyvezl až na Europa Point. Maják, který tu nechal postavit guvernér Alexander Woodford, zde slouží od roku 1841. Je vyhledávaným navigačním bodem pro lodě proplouvající Gibraltarskou nížinou. Odděluje Středozemní moře od Atlantického oceánu a při dobré viditelnosti se odtud dá dohlédnout až k africkým břehům. V těsné blízkosti majáku najdete i nově vybudovanou mešitu Ibrahim al Ibrahim, kterou daroval král Saúdské Arábie Fahd bin Abdulaziz al-Saud především muslimským obyvatelům Gibraltaru.

Odtud jsme se chtěli nechat dopravit dál na samotný vrchol vápencové skály, která byla údajně obývána už od doby kamenné a pro starověké Řecko symbolizovala konec světa, ale všichni, kterých jsme se ptali, nás přesvědčovali o tom, že musíme dolů a pak zpátky lanovkou. To bychom však nebyli Češi, abychom to nezkusili jinak – cestou pro pěší. V mýtném kiosku jsme zaplatili 0,5 liber a došli pod vrchol skály, a to dost strmým schodištěm, v obrovském horku a navíc s docházející zásobou pití…

Mimochodem, s tím byl na Gibraltaru vždycky dost problém. Na tomto území totiž nenajdete žádný pramen vody, a tak se zde ta pitná musí filtrovat z té dešťové…

Opice jako atrakce

Jak jsme se blížili ke kýženému cíli, začala naši cestu lemovat zřejmě největší atrakce „Gibu“ - opice.
Gibraltar je totiž asi jediným místem v Evropě, kde žijí ve volné přírodě. Jde o magota bezocasého, jehož si místní velmi hýčkají. Hlavně kvůli legendě, která praví, že dokud tu budou opice žít, budou Gibraltaru vládnout Britové… Ty u schodiště se schovávaly ve stínu, jak jen to šlo. Před horkými slunečními paprsky se snažily ukrýt i v malých kamenných okénkách pevnosti, kde jen tak líně ležely nebo pospávaly. Ty nahoře pak byly mnohem aktivnější, protože měly dost jídla a vody. A chovaly se také značně drze. Vždyť s některými turisty bojovaly i o jejich lahve s vodou, tašky a batohy! Takže na ta roztomilá zvířátka je třeba opravdu dávat velký pozor, i když vypadají roztomile!

Děti mydlily fotbal

Na zpáteční cestě jsme míjeli bývalou maurskou pevnost, která byla postavena už v roce 742 a přestavěna ve 14. století. Nyní na ní hrdě vlaje britská vlajka. Prohlédli jsme si i tunel, kde generál a pozdější 34. prezident Spojených států amerických Dwight Eisenhower připravoval útok na Afriku, a z dálky také unikátní krápníkové jeskyně svatého Michala. Dovnitř už jsme nemohli, na to nezbyl čas.

Když jsme si to různými serpentinami štrádovali pěšky dolů do města a zabloudili do postranních uliček, udělali jsme si tu celkem dobrý obrázek o tom, jak tu žijí místní.

A mimochodem - děti vojáků působících na této strategicky důležité letecké a námořní základně zde mydlily fotbálek ostošest.

Hlavní tepna „Gibu“

Hlavní obchodní tepna „Gibu“ byla plná nejrůznějších kšeftů a kšeftíků, v nichž se dá díky bezcelní zóně docela výhodně nakupovat. Tam už byl ruch velký a bylo zajímavé vnímat ten kontrast – nahoře kromě autobusů vyvážejících turisty jsme na značených cestách nepotkali ani nohu, která by šla k vrcholu pěšky, snad kromě bláznivých Čechů, zatímco dole už to byl fakt šrumec…

Ale my jsme se v něm moc nezdržovali a namířili si to zpět k letišti. Na přistávací dráze jsme bohužel žádné letadlo nepotkali, a tak jsme se museli smířit jen s vlídným úsměvem od celníků a policistů oděných v typických anglických uniformách. Ale po pravdě řečeno, i když jsou po celém „Gibu“ umístěny britské telefonní budky i vlajky, atmosférou a naturelem má asi opravdu blíže Španělsku…

Cestopisy o dalších koutech Španělska najdete zde: MÁLAGA a SEVILLA